František Kuba: Jen krize demokracie? Asi i něco navíc…

Vynechávám otázky a odpovědi z úvodu a středu tohoto náročného dialogu, který někomu možná připomene delší cestu Saharou bez vody, bez vína, i bez buzoly. Zdá se, že oba tito intelektuálové ponechali velbloudy v oáze kognice, to proto, aby je svým pomalým tempem nezdržovali. A protože dnes téměř všichni někam spěcháme, a máme tento sugestivní pohled (z psycho/laboratoří nadnárodních firem), už impregnován do nevědomí, tak se zaměřím, s laskavým přivolením čtenáře, jen na dvě poslední otázky a odpovědi z uvedeného dialogu.

A tak redaktor M. R. praví: Proč se vůbec tolik ve společnosti bavíme o krizi demokracie, když vlastně funguje? Ať se nám to líbí či nelíbí, brexit si vybrala většina lidí, stejně tak Miloše Zemana… Volitelský systém v USA umožnil zvolení Trumpa. U nás antisystémového Babiše, jenž má střety zájmů i média. Kde jsou ty hrozby?

J. Š. Ohrožení demokracie vidím v destrukci zavedeného stranického systému. Tyto mainstreamové struktury korodují a jsou nahrazovány účelovými politickými subjekty, jež v podstatě vznikají jako podnikatelské projekty. Získávají sice momentální popularitu, ale nemají jasně profilovaný ideový program. Třeba u hnutí ANO si nejsem jist, jestli je levicové nebo pravicové, pokud zvolím tradiční škálu. Babiš získává hlasy ze všech stran, dokonce i z KSČM… V tom je i riziko, protože přestává být zřejmé, kdo za koho a za co vlastně „kope“.

Komentář autora příspěvku. Historik Jaroslav Šebek je zajisté vzdělaný člověk a na svých pouze 46 let toho dokázal jistě hodně. Koneckonců se před časem i řádně habilitoval. Na druhé straně je jen člověkem, což je dobře. Zkusme uvěřit, že i on nebyl obětován v akademickém rituálu sociálním bublinám, před kterými chce varovat! Snažil jsem se být vůči němu den za dnem empatický, ale moc se mi to nedařilo.

Jak známo, tak i velký Jürgen Habermas (dále J. H.) je ve své analytické úplnosti k termínu demokracie velmi opatrný. Jako laik se domnívám, že jeho dělení na ekonomické krize, krize racionality, legitimity a motivace vytvářejí východiska k teorémům, které se různým badatelům mohou jevit jako zásadní, a možná dokonce jsou… (mírně uprav. s. 68)

Jenže J. H. také upozorňuje, že součástí tradicionalistických obrazů světa, jež tvořily kontext a doplněk buržoazních ideologií, byly v průběhu kapitalistického vývoje podrývány a čím dál více rozkládány, protože byly neslučitelné se zobecněnými, sociálně/strukturálními tlaky ekonomického a administrativního systému na jedné straně a s kognitivními postoji, vyplývajícími ze systémů věd na straně druhé.

Sociálně strukturální rozpory jsou záležitostí následných problémů expanze oblastí strategicky utilitaristického jednání… (s. 102). Jen bych dodal, že to už nám na rameno klepe (s jistou dávkou netrpělivosti) jinak zdvořilý Max Weber.

M. R.: Myslíte, že když někdo získá extrémně silný mandát, sáhne i k autoritářským krokům?

J. Š. Mám obavy, aby se nakonec lidé dobrovolně nerozhodli pro nějaký autoritativní systém, protože už nebudou s tradiční demokracií spokojeni. V okamžiku, kdy demokracie přestane fungovat jako názor většiny a výrazně se prosazují menšinové zájmy, začíná demokracie ztrácet přitažlivost. V třicátých letech ale neexistoval fenomén, který prožíváme teď: „vznik sociálních bublin“ a vzrůstající nedůvěra, tedy často zmiňovaná doba postfaktická.

Lidé prožívají svůj život na internetu, virtuálně se sdružují do komunit s týmž sdíleným pohledem na svět, ale s jinými skupinami nekomunikují – anebo komunikují agresivně. A za druhé, závažnější riziko, je absolutní nedůvěra ke všemu. K institucím, autoritám, informovanosti… Lidé už přestávají věřit jakýmkoli zprávám a ty, jež jim nepasují do světonázoru, považují za vylhané. Dostali jsme se opět do fáze, kdy silnou roli hrají vášně. I ve třicátých letech se přestávalo hledat racionální řešení, syntéza více názorů, ale hledalo se řešení jednoduché; místo toho, aby se systém zfunkčnil, eliminoval se. A to hrozí i dnes.

Komentář autora příspěvku. Dovolím si s historikem Jaroslavem Šebkem nesouhlasit. Pro někoho mohla začít doba postfaktická už 19. stoletím, pro někoho i dříve. Tedy nikoli ve spojitosti s internetem a jeho deriváty typu sociálních sítí.

Čeho se mi, ve shora avizovaném dialogu, dvou intelektuálů nedostává. Pojmenování skutečných příčin soudobých politicko-společenských neradostných poměrů. Ostatně, soudím, že politická korektnost musí být zničena, jak nad tímto syntetickým Kartágem prohlásil novodobý Říman. Proč? Jedná se o distorzované myšlení v rovinách: realita versus vyjádření navenek. To může vést a vede k psychickým zátěžím, které nezůstávají bez následků…

Zdá se, že v myšlenkových dimenzích, vnitřních dialozích i přímých interakcích už nějaký čas přibývá nespokojeného lidu Izraele, podobně jako při putování s Mojžíšem pouští směrem cik/cak. My obyč/občané jsme už 26 let vedeni chartistickými elitami po ekonomické a kulturní poušti. „Demokracie po česku“ dostala formu many, která se na nás vytrvale snáší, pomocí ČT a jiných masmédií, přímo do našich stanů a mís. Je vůbec jedlá, a byla někdy?

Hlasy volajících na veřejnoprávní poušti ČR: invalidé, důchodci, osamělí rodiče, nízkopříjmové rodiny, bezdomovci v různých kategoriích (ETHOS 2007) jsou vytěsňování z reálné demokracie silně podhodnocenými příjmy, nezastoupením v politických stranách a hnutích, které už zkorodovaly už dávno.

A tak se do pouště, zvané Česko, tlampači mainstreamu ozývá: „Držte huby, malověrní. Vy populisté, xenofobové a rasisté. Naši demokracii nemůžete ohrozit!“ To jediné je pravda, JEJICH demokracii opravdu nemůže běžný občan ohrozit. Jsem oficiálně rád za naše politické elity, ale mám z toho nervózu žaludku. A to nás v březnu čeká ještě jakási sjezdová nekromancie jakési tradiční politické strany, kde výtah moci nejede nahoru, ale sjíždí nezadržitelně do suterénu.

Závěr. Historik Jaroslav Šebek to jistě myslel dobře, Martin Rychlík ještě lépe, a co to dalo? Ne právě malé jitření mysli. Jistý český známý sociolog a skvělý komentátor a spisovatel poměrně nedávno prohlásil, že by už měl, konečně někdo vypracovat tabulku termínů. To by mohlo přispět k ozdravění politického klimatu, jež by se vymanil z HATE FREE zóny, to znamená ze „sociální bubliny“

Účinným řešením našich trablů by mohl být postEvropský dialog v Rudolfinu, s předchozími průvodními akcemi. Přirozeně, že na takové věci nelze šetřit; nejsem si jist, zda budou dvě miliardy stačit. Na tom se ale opravdu nedá škudlit. A aby celé konání bylo integrální, tak kromě Jiřího Dienstbiera, a jiných Hate Free aktivistů, se tady musí zahrnout i lidé jako Thilo Sarrazin. Jenže není vyloučeno, že při vstupu na tribunu mu vypnou mikrofon. Bude následovat omluva pořadatelů a na následné tiskové konferenci bude Thilo Sarrazin čelit hned při první otázce: „Je pravda, že jste na tuto významnou akci nebyl řádně připraven?“ Anebo, „Je pravdou, že jste významným držitelem virtuální měny?“ Než to vyvrátí, tak mi odletí spoj do Berlína…

Pro zachování klidu a vědeckého konsensu je třeba pečlivě uvážit, zda do sálu či kuloárů vůbec vpouštět členy grémia ČSSD. Zelenou kartu dostane jedině Milan Chovanec.

Zdroje:
Rychlík, Martin (2017) Prožíváme krizi demokracie. Lidové noviny 25. ledna 2017, str. 4.
Habermas, Jürgen (1973) Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Překlad: Alena Bakešová, Josef Velek. Praha, FILOSOFIA, 2000.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.