František Kuba: Kde jsme a kam půjdeme?

Že jsou na váze „rovnosti“ výlučně ekonomika a funkční armáda se obvykle nezdůrazňuje, zato politické aspekty každého bezvýznamného summitu EU, kde se do mikrofonů vydávili prominenti EK bývají obklopeni aureolou nových proroctví.

Kde se doopravdy nacházíme, bylo už mnohokrát popsáno odborníky jako Jan Keller, Markéta Šichtařová, Ilona Švihlíková, Petr Mach i seriózními politology. Jejich analýzy jsou dobrým vodítkem pro to, abychom nepodléhali emocím, že běžný občan má na něco vliv (vyjma konspiračního pálení sliv).

Kam kráčíme po volbách?

Na to, kam kráčíme po volbách, není jednoduché odpovědět. Ale když se vrátíme do období před volbami do Poslanecké sněmovny ČR, tak můžeme zaznamenat, že z občanského diskursu takzvané otevřené společnosti byla vyloučena určitá témata.

Na to „dojela“ především ČSSD, které nepomohla ani 140letá historie, protože košatý odkaz kaštanu této pozoruhodné politicko-společenské formace byl kontaminován reálnými kroky lidiček jako Bohuslav Sobotka, Milan Chovanec, Lubomír Zaorálek (s jejich poradci) i papírovým tygrem Jaroslavem Foldynou, krajskými bratrstvy apod.

Pokud bychom toto neradostné směřování „čelných politiků“ převedli do slovníkového výrazu, tak se jedná jen o dubiosa. K tomu patří i čerstvé reakce na provolání z Lidového domu. Statutární zástupce předsedy Milan Chovanec na bouři nevole jednotlivců, místních organizací i okresních výborů reagoval dopisem, který by se dal ideově nazvat: „Našim věrným a očekávajícím změny“. Jenže tolikrát zklamaní členové a příznivci už tisková imbec/poselství odmítají číst.

Jak už to v podobných případech bývá, tak masy členů bývají psychologicky pacifikovány slovy s vnitřním nábojem jako: důležitá je jednota, jsme s vámi – buďte i vy s námi (bossové jsou už dávno sami se sebou). Jinými slovy dobrá budoucnost naší tradiční strany je už za dveřmi, ale ty noví troubové neotevřou, klíče moci mají současní organizátoři sázek na dosažení blahobytu. V daném případě se jedná o strukturu vibrujících stanov a trezorové technologie moci (černé fondy, lobbisté, podnikatelé), tedy konexe. Zejména ty nelze předat nově příchozím.

K tomu by bylo třeba ustavit na Masarykově univerzitě lektorský sbor, který by vedl nominant na wolframový balvan společnosti Sisyfos Bohuslav Sobotka. Zapracování nového a výjimečného prvku do pravidel této společnosti by zajistili Lukáš Jelínek a Leoš Kyša.

Do lektorského sboru by tvůrčím způsobem vstupovali bývalí členové Mladých sociálních demokratů, jejich mentorem může být Miroslav Novák, exhejtman Moravskoslezského kraje v dělené funkci s Petrem Kajnarem ex/primátorem statutárního města Ostravy. V tomto případě by se ledy nezájmu členské základny a příznivců zlámaly a další by nevznikaly. Dokonce i známý provokatér, spisovatel Henryk Sienkiewicz by přestal docházet na grémia strany v podpaždí s knihou QUO VADIS. Ano, byl by jasný vzkaz veřejnosti, že „Urbi et orbi“, je v intencích ČSSD vrchovatě naplněno.

Ještě k dopisům z Ústředí

Přirozeně, že nedávný dopis Milana Chovance na místní organizace není novinkou. Ti, kteří byli členy ČSSD v druhé polovině 90. let, si jistě vzpomenou, jak se v jistém intervalu objevily souběžně hned dopisy dva. Jeden byl od Stanislava Grosse, druhý od Vladimíra Špidly. V zásadě se jednalo o ujištění, že se nejedná o dvojvládí, ale o zkvalitnění činnosti sociální demokracie. Na nekvalitní personální práci to nic nezměnilo. Výtahy k moci fungovaly dál s rychlostí pneumatických zdviží.

Proč skončila ČSSD na sedmi procentech

Přes Bohuslava Sobotku a Tomáše Prouzu jsme se v uplynulých letech dozvídali, jak je pro nás EU existenčně závažná. A také v podtextu to, že jen oni jsou ti správní kurýři dobrých zpráv od vúdú panenky mrkající Anděly.

A protože jsme s událostmi v Německu vždy do značné míry zasaženi jako podřízená ekonomika a politická enkláva, je dobré podívat se, co o politicko-společenských procesech ve Spolkové republice Německo usuzuje svrchovaný odborník profesor Josef Isensee (nar. 1937), který se specializuje na ústavní právo a je i právním filosofem. Jeho přednášková činnost na univerzitách v Norimberku, Saarbrückenu, v Bonnu a výrazná publikační aktivita je zárukou odbornosti a zároveň morálního profilu.

Josef Isensee poukazuje na to, že při volbách do Spolkového sněmu byla z diskursu vyřazena národní identita a také připomíná, že rozhodování politiků je stále častěji motivováno tím, aby nezpůsobilo „ošklivé obrázky“ v médiích.

Reportér Robert Schuster mu klade i otázku, která nás (v odpovědi) bude velmi zajímat. V Německu měly tradiční politické strany dlouhé roky velmi stabilní podporu. V poslední době jejich pozice slábne. Dohání Německo vývoj v ostatních evropských státech?

(…) Může za to jistá přesycenost veřejnosti. Zároveň dnes nepanuje mezi levicí a pravicí taková polarizace jako například v sedmdesátých létech.

Někdejší napětí se rozpustilo do stavu shody, kterou přinesla opakovaná velká koalice. V takovéto atmosféře jsou jakékoli alternativy udušeny.

Ztělesněním tohoto stavu je kancléřka Angela Merkelová, která je hodně úspěšná, pokud jde o strategii udržení moci. Je to ale vykoupeno obsahovou prázdnotou jejích křesťanských demokratů (CDU).

Pod vedením kancléřky se strana vzdala všech svých principů v rodinné nebo ekonomické politice. A dokonce i ono skromné národní sebevědomí, které v Německu existovalo, dala Merkelová k dispozici, když usnadnila získání občanství pro potomky migrantů z neevropských států. Oni dostanou německý pas, aniž by se museli vzdát svého dosavadního občanství.

V pokračování rozhovoru se objevuje i otázka zaměřená na pravdivost průzkumů. Ta v tomto případě zněla: V minulých týdnech se hodně spekulovalo, jestli průzkumy veřejného mínění odrážely skutečné rozložení nálad. Co si o tom myslíte?

Voliči, kteří chtějí dát hlas AfD, se k jejich preferencím v průzkumech veřejně nepřiznají. Vědí, že jsou menšinou, k tomu ještě vylučovanou z všeobecného konsensu. Jsou považováni za skupinu, s níž se nedá diskutovat.

Aby se vyhnuli problémům, zatají své skutečné postoje, což pak může vést v den voleb k překvapením. Tento fenomén, je označován jako „spirála mlčení“ a mnohé nasvědčuje tomu, že během voleb zase zafunguje.

Faktem je, že naše agentury zveřejňující průzkumy veřejnosti s tím už nějakou dob počítají. Nikdo ale neví, jak to odhadnou tentokrát.

Tady jednoznačně zaznívá jak nebezpečná je tzv. politická korektnost a jak deformuje myšlení lidí i společenské vztahy. Nechtěla by se Pražská kavárna poučit?

Také další otázka Roberta Schustera je velmi věcná, velmi žádoucí. Jaké by měla Evropská unie z krizí posledních let vyvodit důsledky? Více se integrovat, jak to dávno navrhl šéf komise Jean-Claude Juncker, nebo méně?

Prof. Isensee věcně konstatuje: Pokud se na to podívám z dnešní perspektivy, nemohu se zbavit dojmu, že Juncker důsledně pokračuje ve všech chybách, které doprovázejí evropskou integraci od dob Maastrichtské smlouvy.

V dějinách EU můžeme rozlišit dvě fáze. První trvala do roku 1990, kdy byl zaveden vnitřní trh, což byl pomalý, ale velmi úspěšný proces. Poté nastala fáze rychlého rozšiřování, a to jak z hlediska počtu členských států, tak pokud jde o kompetence evropských institucí.

Přijetí dalších členů bylo naprosto správné, protože ve fázi nejistoty bylo důležité přijmout státy střední a východní Evropy, rychle je včlenit a zabránit tak mocenským choutkám Ruska. Až dnes vidíme, jak to bylo prozíravé.

Jinak je to u rozšíření kompetencí. V Unii začala být budována měnová unie, ovšem bez toho, že by někdo řešil potřebné předpoklady, například fungování státní správy, finanční soustavy, ale také kupní síly. Zkrátka jestli existuje rozpočtová seriozita ke společné měně.

Zde by měli velice zbystřit vševědové a ne/lobbisté druhu Rusnok, Sedláček, Niedermayer a další.

Čeho se vyvarovat

Český filosof Jiří Hejlek je názoru, že ČSSD totálně zradila pracujícího člověka. Také si myslí, že Okamurova SPD může vykonat mnoho pozitivního. Je naprosto přesvědčen, že president Miloš Zeman si jako jeden z mála uchoval zdravý rozum. A co je velmi dramatické, je sdělení, že soudruzi ze Západu likvidují naše firmy. Přirozeně s pomocí Civilně Investiční Agentury. Jen doufejme, že k nim nepatří Erik Best.

To není žádná novinka, jen by bylo třeba urychleně zjistit, jak se na tom podílejí naši politici, lobbisté, advokátní kanceláře a orgány činné v trestním řízení.

Ještě bych se několika větami vrátil k názoru filosofa. ČSSD nejenže totálně zradila pracujícího člověka, ale okrádala i důchodce. Jednu jistotu do budoucna ale máme: Babiš nebo někdo jiný v tom bude zdatně pokračovat. Kdo nemá politickou reprezentaci, ten si nevrzne. Někdo by si mohl i myslet, že PhDr. Pernes jestřábím okem sleduje, aby si invalidé, důchodci a neúplné domácnosti nevrzli. Ještě nedávno mu nepřímo pomáhala i ministryně Michaela Marksová. Stačí si vzpomenout, jak bylo „na spadnutí“ sociální bydlení. A spadlo – pod jednací stůl.

Voliči ty šachy na úrovni školní družiny pochopili a také ji ve volbách denominovali, stejně, jako ona předtím je. O tom, že na umístění v domovech důchodců se čeká i sedm let a že i zde ceny pobytů stoupají, darmo mluvit. Raději budeme investovat miliardy do nestátních neziskových organizací a řízených procesů migrace.

Ale běžný občan z ČR se nemusí o své „oblíbence“ strachovat, je tu jakýsi snad malý rozdíl v příjmech; nebojme se „naše“ Míša na úřadě práce neskončí. Norské fondy a jiní obětavci to prostě nedovolí. Jenže co ti bez rodinných a politických konexí? Její příběh může dopovědět Jiří Dienstbier. Že jsou oba ze Sobotkovy líhně sociální demokracie?, jaké překvapení…

Jen ironik by se ptal: „Co na to vše úspěšný šachista, senátor, starosta Bohumína Petr Vícha?“ Ještě dýchá?

Zdroje

Schuster, R. Národní identita byla vyloučena z diskuse. Lidové noviny Orientace 23. září 2017, s. 23

Filozof (Jiří Hejlek): ČSSD totálně zradila pracujícího člověka. Okamurova SPD může vykonat mnoho pozitivního. Zeman si jako jeden z mála uchoval zdravý rozum. Soudruzi ze Západu likvidují zdejší firmy. Parlamentní listy, 21. 10. 2017.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.