Úvodem si řekněme, co panu redaktorovi možná uniklo, že Praha není Česká republika. Ve svém dvoustránkovém příspěvku Kvůli tomuhle jsme zvonili klíči? smíchal hrušky s jablky a přidal staré kompoty. Co mu však zbude na konci destilační kolony jeho ostrovtipu?
Abych už dopředu vyplýval svůj zlomek „ressentimentu chátry“, tak ještě poznamenám, že ani po létech, kdy Lidové noviny čtu, tak nevím, zda je pan Kamberský lepší redaktor nebo příznivec fenoménu Pražské kavárny.
V daném článku používá tento pisatel dvě retranslační desky energií svých aktivačních optimismů. Tou první jsou názory britského novináře Roba Camerona a tou druhou inženýrka z Norska Leonu Wunderlich. Čtenář tak nemůže mít (na život v ČR) svůj názor, ale „musí“ přejímat názory takto nastolených autorit. Za sebe mohu říci, že ani náhodou nemíním přijímat autority tohoto typu. Názory lidí z jiného edukačního okruhu, s jinými příjmy a konexemi mi nenaplní nákupní koš v hypermarketu.
Takže nemohu projet s rychlou rukou mezi regály a na pokladně sdělit: „Podle té a té statistiky, podle rezoluce OSN, jistého údaje z Evropské unie, se mám dobře a svým nákupem (se západní marží – ne českou) to jen deklaruji. Chce snad váš distribuční řetězec ohrozit světový mír, solidaritu mezi národy, činnost nestátních neziskových organizací, jste snad nepřátelští k politické korektnosti, genderové politice?“ Vykazujte snad známky populismu a xenofobie?“
Rozkolísaný redaktor
Následně cituji jeho chrlení: A ještě jedna podstatná věc z nás dělá unikátní společnost: jsme (spolu s tím Norskem) snad jedinou zemí na světě, kde můžete coby zfetovaný bezdomovec (který v životě nezaplatil ani korunu na zdravotním pojištění) zkolabovat na ulici – a kde pro vás přesto během několika minut přijede záchranka, odveze vás do špitálu (stane-li se to na příhodném místě, tak klidně i do jednoho z nejlepších v zemi) a tam vám nejen zachrání život, ale klidně vás odoperují a další týdny pečlivě (a nákladně) léčí.
Je zvláštní, že se pan redaktor neuvádí kolik je bezdomovců v Česku, těšících se takové přízni státu, měst a obcí, Policie České republiky, městských a obecních policií? Nejsou totiž spočítáni, asi kvůli diskriminaci, nebo aby nekazili statistiky úspěšnosti Havlovského mytického státu s povinně vítězící pravdou coby závažím a s bludičkou na konci tunelu prosperity. Kéž by to byla Julie od Hany Zagorové, bojím se ale, že není.
Petr Kamberský v posledním odstavci svého příspěvku se jakoby vzdává svého názoru, ale jen proto, aby své tajené ambice (přebít vše optimismem) učinil ústy svého oblíbeného novináře.
A opět vlnění z retranslační desky: Asi nejpregnantněji to shrnuje postřeh rodilého Londýňana Roba Camerona, s nímž jsme se setkali v úvodu tohoto textu. „Nejsem naivní. Vadí mi tady spousta věcí. Katastrofální úroveň politické kultury. Agresivita a hloupost na silnicích. Rakovina nenávisti a neopodstatněného strachu. Ale z pracovních důvodů jsem měl možnost podívat se většiny evropských velkoměst a nedávno i dál, na Blízký východ, do Ruska a Číny. A stále více se vždycky těším domů do Čech. Nejen z osobních důvodů, ale také kvůli tomu, že to tady prostě nějak „funguje“.
Možná by bylo dobré, kdyby se rozverný pan Cameron zaměřil na některé britské premiéry z nedávné doby. Třeba by mu angličtina vůbec nestačila coby výrazový prostředek.
Na konci destilační kolony ostrovtipu
Vracíme se k prvnímu odstavci. Jako laikovi se mi zdá, že v tomto článku vypálil pan Kamberský nejméně 83 procent svého nepominutelného intelektu. Ale domnívám se, že zapomněl „odřezat“ první tři deci.
Možná si měl přečíst Orientaci svého listu z data 15. – 17. listopadu 2014, kde historik a redaktor stejného listu Petr Zídek velmi fundovaně k tomuto historickému omylu prohovořil.
Možná si měl pohovořit mezi čtyřma očima s aktivátorem 17. listopadu 1989 Petrem Uhlem, jak tento, údajně jedenkrát v životě (jistě nezáměrně), nepoužil fundamentální pravidlo BBC o ověření informace ze dvou nezávislých pramenů. Podstrčený student Šmíd „zahynul“ a někteří z nás, do jisté míry, s ním.
A do třetice. Pan redaktor by neměl zapomínat, že jsou ještě lidé, kteří v roce 1989 již byli trochu vybaveni zkušenostmi, třeba ze srpna 1968. A pak to, že archivy ÚSTR jsou někdy méně hodnotné, jak soukromé archívy členů tehdejší Státní bezpečnosti. To nezmění ani příval tolikrát „osvědčených“ Prečanů a Kroupů. Tím si zároveň odpovídáme na nepoloženou otázku: „Proč s nimi Havel nezatočil.“
Čerpáno z:
Kamberský, P. Kvůli tomuhle jsme zvonili klíči? Pokud celý rok popisujeme šlendrián a průšvihy, pojďme si jednou přiznat, že naše země je v mnoha ohledech vlastně báječná. Lidové noviny 18. – 19. listopadu 2017, s. 19 a 20.
Zídek, P. Mrtvé výročí. Ze 17. listopadu se stal státní svátek jako každý jiný. Politici chrlí fráze a občané mají den volna. Lidové noviny, Esej. Orientace sobota 15. listopadu až pondělí 7. listopadu 2014.
Autor článku nebyl v KSČ, ani jako kandidát. Je názoru, že i lhaní se musí dít s noblesou. Havlo/pravdy dávno vítězí bez nás. Zkrátka a dobře už nás nepotřebují. V jejich odkazu dnes jednoznačně převládá arogance a zvůle, jak upozorňuje i exprezident Václav Klaus.
František Kuba
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
