Nejvyšším stupněm uplatnění ochrany občana v současném právu před případným postihem za jeho chování je „nutná obrana“. Bohužel zde přistupuje stát k občanům plošně skrze presumpci viny. Stát předpokládá, že občané jsou všichni hajzlové a mohli by využít volnějšího režimu k odplatám, nebo dokonce k vyřizování si účtů mezi sebou. Proto je nutná obrana vlastních práv postavena tak, jak je postavena.
Nutná obrana (a nemá smysl se zabývat něčím, co je právně na nižší úrovni) je definována takto: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Samotná obrana může být už z principu věci silnější než útok, přičemž útočníkovi je možné způsobit i větší škodu, než hrozila z jeho útoku. Nesmí však mezi nimi být „hrubý nepoměr“. A jsme u toho. Uveďme si pár příkladů z reálného života, které dokreslují absurdnost současného stavu.
1) Útočník Vás zbije a odchází. Vy se z prvotního nečekaného útoku vzpamatujete, ale jakékoli řešení, které od toho okamžiku zvolíte proti odcházejícímu útočníkovi, už nebude považováno za nutnou obranu. Necháte ho tedy odejít a v souladu s přesvědčením státu a ochránců lidských práv nahlásíte incident Policii České republiky. Ani skutečnost, že pachatele znáte a přesně označíte, Vám nebude nic platná, pokud jste tam například byli jen vy dva. Útočník tedy zůstane v klidu, posílen o svůj další zářez na pomyslné pažbě, zatímco jiní lidé, kteří vůbec nic netuší, se mohou „těšit“ na to, že někde jinde zase někoho zbije.
2) Lupič Vás přepadne, ukradne Vám z rukou tašku s penězi a utíká. Do určitého času i vzdálenosti je ještě možné takový stav označit za trvající útok, jenže tato vzdálenost, čas i Vámi zvolené prostředky k zadržení pachatele nebo získání tašky zpět budou následně vždy podléhat zcela subjektivnímu rozhodování policie a soudu, protože objektivní měřítka neexistují. Než byste tedy zastřelili utíkajícího lupiče a definitivně mu znemožnili tento způsob obživy ke škodě jiných lidí v budoucnu, čímž byste společnosti a jejím jedincům bezpochyby, z pohledu selského rozumu, pomohli, necháte lupiče běžet dál. Je více než pravděpodobné, že tím dáte paradoxně vlastně základ k dalšímu možnému loupežnému přepadení nic netušících lidí.
3) Zloděj Vám ukradne auto. Vy ho sice vidíte jak nasedá do Vašeho vozu, křičíte na něj, ale jakmile šlápne na plyn, usměje se, ukáže Vám prostředníček a ujíždí s Vaším majetkem, chraň Bůh, abyste ho zezadu usmrtili výstřelem. Mohli jste sice zjevně eliminovat budoucí možnost dalších krádeží, ale nesmíte. Respektive můžete, ale půjdete si téměř jistě sednout za vraždu nebo za zabití.
Když máte kliku, možná ve výše uvedených případech policie pachatele najde. Když máte o něco větší kliku, možná to dá státní zástupce až k soudu. Když mají kliku všichni ostatní, kromě pachatelů, možná ho soud i odsoudí. Ve výjimečných případech možná dostanete jednou zpět své rozebrané auto. Na peníze z uloupené tašky rovnou zapomeňte, to tu snad ještě nikdy nebylo. A násilník, který Vás napadl a zbil? Kolik lidí chodí do konce svého života v obavách o sebe svou rodinu, že ho zase jednou večer sám potká a on si vzpomene?
A přitom je to tak snadné. Normální je nikoho nepřepadat, nebít, neokrást a neoloupit. Jakmile tuto hranici někdo přestoupí, musí nést absolutní odpovědnost i za to, že u toho zemře. Padouch není víc než hrdina, i kdyby se lidskoprávní organizace na hlavu stavěly. Padouch je zkrátka padouch a zdravý rozum, nikoli samolepka na autě, pomáhá a chrání...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
