Západ se postavil na stranu pučistů, říká turecký prezident. „Nepostavili jste se na stranu vedení této země, které se bránilo proti puči.“ Na druhé straně dává v EU rakouský spolkový kancléř Christian Kern, sociální demokrat (foto nahoře), k diskusi ukončení jednání o přistoupení Turecka. Tato jednání jsou podle něj jen „diplomatickou fikcí“.
Obě pozice ukazují, jak daleko jsou Turecko a Evropa od sebe dnes vzdáleny. A nejedná se o izolované názory. Můžeme vycházet z toho, že prezident Recep Tayyip Erdogan vyjadřuje pocit, kterým se dnes nechávají vést miliony Turků – a není to způsobeno jen masivní indoktrinací obyvatelstva propagandistickou „mašinou“ AKP. Tak daleko, jak chce jít Kern, ho nebude jistě sledovat všech 27 států EU. Ale dojem, že s tímto státem není možno hovořit o lidských právech, není rozšířen jen u nás.
Chybějící akt solidarity
Od neúspěšného puče opravdu Turecko žádný špičkový západní politik nenavštívil. Na absenci solidarity si Erdogan stěžuje právem. Ale kdo z první garnitury evropských politiků by se býval takového prvního kroku vzhledem ke zmateným zprávám v hodinách následujících po oznámení plánu pučistů odvážil? Plánu puče, který Erdogan, cílový objekt tohoto pokusu označil jako „dar z nebe“? Nebylo zde nasnadě podezření, že mu vzpoura důstojníků přišla právě vhod, vzpoura, jejíž příprava byla z jeho okolí dlouho monitorována a nakonec dokonce i spoluiniciována?
Nakonec hovořila vlna propouštění ze státní služby, zatýkání, okamžité uzavření novin, rozhlasových stanic, knižních nakladatelství, vlna nepochybně brutálních výslechů, zabavování pasů, zabavování majetků pro to, že šlo o delší čas připravované odstavení všech opozičních sil. A používání slovníku, které jinak smýšlející občany verbálně vyřadilo z tureckého národa, fatálně připomíná Třetí říši.
Brzdily především Německo a Francie
O tom není pochyb: s tímto Tureckem se nedají vést rozhovory o nových kapitolách přístupových rozhovorů k EU. Iluzí je představa, že Erdogan by ustoupil od koncepce, kdy je každý, kdo není pro něj, označen jako terorista.
Skutečností je však i to, že Evropská unie měla na začátku tisíciletí možnost pracovat na sblížení s Tureckem přiklánějícím se k Evropě. Tehdy to EU, především Německo a Francie, nechtěla. Ve Spolkové republice ale žijí tři miliony občanů s tureckými kořeny. Mnozí z nich mají co činit s konfliktem loajality, konfliktem mezi dvěma kulturami, mezi Orientem a Okcidentem. Konec dialogu přivítají ti, kdo upřednostňují lítý boj, ať to stojí, co to stojí. Tím se ale problémy nevyřeší. Ani problémy aktuální, ani střet dvou světů. Vzhledem k tomu, že hranice již neoddělují to, co je různé, zbývá jen dialog. To platí jak uvnitř Německa, tak i pro vztahy mezi Evropou a Tureckem.
Vybral a přeložil Milan Faltus
Zdroj berlínský deník DER TAGESSPIEGEL
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
