Za pár týdnů tu Vánoce máme, pak nám Silvestr pomůže překonat konec roku a s nadějí vkročit do roku 2018. Ta naděje je velmi důležitá, i když se mi příčí napsat, že je už tím jediným, co nám tu ještě pěkného zbývá. Sice jsme se již několikrát dozvěděli, že se u nás teď máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Ale je tomu skutečně tak?
Pro někoho určitě, a nemyslím nyní jen na vlastníky největších majetků u nás. Je však výše konta v přímé úměře s mírou uspokojení člověka? Či záleží na množství dalších věcí? Dostanou-li se do sporu příznivec nové doby s příznivcem staré, uvede každý spoustu příkladů, proč doba, jejíž přednosti zastává je lepší. Pokud dostáváte maily od obou, nestačíte se divit, mezi jakými lumpy, samozřejmě od těch druhých, žijete. A tak se ve školách možná v této době dál nezkouší, ale nově zvolení poslanci asi budou dále zkoušet naši trpělivost.
Mezi změnami, které nás po převratu potkali, nejen neznám důvod, ale ani nechápu, proč je nezbytné pomlouvat vlastní zemi a její historii. Proč nám dokonce historii vykládá Parlament svými zákony? Proč zřizujeme ústavy na doplnění důkazů, k předem zadaným výsledkům dějin a pak obhajobě těchto výsledků. Proč za demokratické je považováno pouze to, s čím přijde Pražská kavárna nebo pan Kalousek a projde bez kritiky veřejnoprávních médií či hnutí? Proč jsme se vrátili k černobílému vidění lidí a světa? Proč od deklarovaného svobodného rozhodování každého, jsme přešli k poučování občanů, jak se svobodně rozhodovat v hranicích povolené svobody, co si myslet o té které skupině obyvatel, kam ji zařadit, co po ní požadovat, jak se chovat k těm či oněm?
Nastaly změny k lepšímu? Nevím, spíš si myslím, že ve skutečnosti ne. Změny, že místo strašení imperialistou z USA nás straší imperialistou z Ruska, nejsou skutečné změny, ale pouze vymývání mozků. Obdobně je potlačením zdravého rozumu požadavek poskytování vyššího rozsahu práv a živobytí zdarma lidem odmítajícím pracovat, řídit se právním řádem naší společnosti a státu. Lze snad očekávat nekonfliktní a slušné vztahy mezi lidmi, pokud se organizuje honba na lidi jiného názoru a přispívá snad tato honba a tento způsob žití k vyšší morálce starých a také mladých. Přispěl snad k dobrým vztahům mezi lidmi tlak na policii a justici v určitých případech? Jsou si snad u nás všichni občané možností uplatňování svých práv rovni?
Dokážete sobě, nebo svým dětem osvětlit jakou pomocí je pro ně úřad ombudsmana v pro ně nepříznivé době? Co odpovíte potomkovi, pokud vám položí otázku, zda tu jste pro politika, nebo politik pro vás? Stejně, co odpovíte potomkovi, zeptá-li se, zda jsme si všichni navzájem rovni v právech a povinnostech? Co asi můžete odpovědět, na otázku zda je nově, na rychlo ustanovený demokratický blok, skutečně demokratický, nebo se spíš přiklonit k názoru pana Čunka, který se vyjádřil údajně, že ne demokratický, ale de.…í blok?
A takových otazníků je nesčíslně. Sice po jedněch volbách máme, ale jsou před námi další, a tak pomluva stíhá pomluvu, a naopak se mlčí o případech, které by možná vnesly do dění kolem nás aspoň trochu toho světla.
Proč je nepřípustné vyjádřit negativní názor k církevním restitucím, někde jsem dokonce četl, že je to přímo zločinné. Obdobně jako jejich zdanění. Tím se opět vracíme do středověku, kdy církev nemusela platit daně.
Obhájci restitucí církvím se stále vyhýbají odpovědi na otázky, jak církev majetek nabyla, zda považuje majetek nabytý při inkvizičních, kacířských a čarodějnických procesech za majetek nabytý právem, proč dostaly majetek i církve a církevní organizace, které vznikly později než v letech 1948 až 1953, proč nebyla udělána inventura majetku, za který je požadována náhrada, proč není udělána inventura majetku, za který byla poskytnuta náhrada již dříve.
Není ani zmíněn způsob poskytování majetku církvím, že byl většinou poskytován za nějakým účelem a většinou výnosem z nějakého majetku, tedy nikoli majetek sám. Také, že byl majetek poskytován nedobrovolně nebo na základě podvodného slibu, například získání odpustků pro duše v očistci. Jistě nám církve dokáží, kolik odpustků takto získaly. K tomu lze pro příklad třeba uvést: z kodexu císaře Justiniána, který začíná slovy: „Chceme, aby všechny národy za naší mírné vlády vyznávaly víru, kterou zvěstoval Římanům svatý apoštol Petr ……., ...Ti, kteří se řídí tímto zákonem, nechť mají jméno katoličtí křesťané, ti ostatní ale, které prohlašujeme za bláhové a pošetilé, budou jako odpadlíci od víry potrestáni bezectností a božím hněvem, a poté budou postiženi trestem světským.“. Tedy tím, že církev se stala státní, byla institucí s nuceným členstvím.
Po husitské době došlo k přijetí kompaktát. Přijetím kompaktát pak byla možnost vlastnit majetek církví opět obnovena, i když v omezeném rozsahu a bez restituce. Další postup v zemi byl řešen majestátem císaře Zikmunda přijatý v Jihlavě roku 1436. Zde bylo mimo jiné stanoveno: císař se za sebe i budoucí zavazuje a)dodržovat kompaktáta, b) neobnovovat zbořené kláštery, kostely, hrady, tvrze a nikoho k jejich obnově nenutit, pouze kdyby někdo o své vůli je chtěl obnovit, tak může, c)mnichy nebo jeptišky přijímat do určitého místa pouze za souhlasu jak arcibiskupa (tehdy Jan Rokycana) tak i pána toho místa, tedy obou dvou.
Co se týká Bílé hory, je faktem, že přes naléhání primase české církve kardinála Harracha, císař Ferdinand II restituce odmítl a v obnoveném zřízení zemském zakázal církvi zcizovat majetek, který měla v držbě pod sankcí propadnutí výtěžku císařské pokladně. Co se týká poskytnutí solní daně, respektive její části, bylo to poněkud jinak, než uvádí pan Ziegler ve svém článku. Výnos solní dávky (kterou císař poskytl pro krytí potřeb církve)mohou být užity k prospěchu chudých duchovních, ale v žádném případě nebude císař souhlasit s tím, aby se tyto peníze hromadily a investovaly. Obdobně postupoval i Ferdinand III., který i striktně trval na svém právu jmenovat arcibiskupy, biskupy a další církevní hodnostáře. V podstatě i dál trval spor o patronátní práva, kdy šlechta přikázala hejtmanům svých panství, aby znemožnili provádění instrukce vikářům od arcibiskupa. V této době se jedná samozřejmě o katolickou šlechtu a spor o patronátní práva přes shora vydané nařízení císaře nebyl vyřešen a ještě koncem 17. st. přetrvávají spory kolem nich.
Jen tolik bych chtěl připomenout v této předvánoční době a popřát všem, ať těm nebo tamtěm či oněm krásné a klidné Vánoce a mnoho štěstí a zdraví v příštím roce.
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
