Je těžko pochopitelné, na co vše jsou jimi získané prostředky nejen jednotlivými státy, ale i třeba EU ale i veřejně prospěšnými a jinými organizacemi přednostně užívány, a za jakých podmínek.
Nedávno předseda Evropské komise Juncker, ale i další se pohoršili nad odmítáním kvót pro přijímání migrantů a státům, které tak učinili, hrozí sankcemi. Ministr financí SRN došel k názoru, že nepřijetím migrantů hrozí evropským národům degenerace. EU a hlavně SRN se neustále dohadují s Tureckem tu o onom a jindy o tom. Evropský soudní dvůr konstatoval, že evropské státy nesmí zatknout nebo zadržet ilegální migranty, smí je pouze vyhostit, moudře ani náznakem nevyjevil, jak to bude možné, pokud oni neuposlechnou.
O víkendu zavraždil v Orlandu na Floridě Omar Mateen 49 lidí a několik desítek zranil, dokud ho policie nezastřelila. Ti lidé mu nic neudělali, ale jejich počínání se mu nelíbilo, byli homosexuály a tak vzal řešení do svých rukou. Snad byl zaměstnancem nějaké bezpečnostní agentury a toužil se dostat k policii. Jeho čin lze srovnat jedině s činem Breivika v Norsku, ten už je snad ve vězení spokojen, když se vyhovělo jeho stížnosti ohledně špatného vybavení jeho cely, kde po zavraždění 77 lidí si má odsedět 21 let. Mateen riskoval více, protože Florida je jedním ze států USA, kde nezrušili trest smrti, i když je ukládán výjimečně a vykonáván velmi sporadicky.
Aby nebylo dobrým skutkům konec, tak OSN odstranila koalici vedenou Saúdskou Arábií ze seznamu skupin, jež brutálně porušují práva dětí ve válečných konfliktech. Mohou tedy dál bombardovat školy a nemocnice v Jemenu. Zatím při jejich náletech bylo podle zprávy OSN zabito 510 jemenských dětí a dalších 667 jich bylo zraněno. Zpravodajové OSN prověřili 49 případů bombardování jemenských škol a nemocnic. Celkem 142 mrtvých a 247 raněných dětí mají na svědomí šíitští povstalci v Jemenu, kteří na seznamu zůstali, tedy přibližně třetinu počtu postižených, které má na svědomí koalice. Patrně pro zařazení do seznamu je rozhodující, kdo od koho kupuje zbraně a za kolik.
A tak mi, nejen evropská společnost, ale i řada jejích představitelů a států, začíná připomínat špatně léčeného narkomana, a to jak ve vertikální, tak i horizontální poloze. Namlouváme si, nebo jsou nám spíše namlouvány zásady, které už dávno neplatí, leda jen ve velmi omezené míře formálně, a pro jiné skutečnosti, za jiných podmínek. Rozhodující elita světa si myslí, že ví, jak řešit nadcházející problémy, ať už se týkají čehokoli. Podvědomě si namlouvá, že to je ta jediná pravá a správná cesta, protože vychází z evropských hodnot a také tradic, jim předcházejících. Nějak opomíjí, že tyto hodnoty byly sice hlásány z kazatelen, také z univerzit a později i parlamentů, ale s jejich naplněním, to zase nebylo až tak dobré, jak se dnes některé hlásné trouby snaží tvrdit. Stačí si přečíst nejznámější souhrn pravidel žití, desatero a porovnat se skutečností. Zjištěné rozpory se buď vůbec nepřiznají, nebo omluví jako drobné pihy na kráse, případně svedou na někoho, komu se potom zúží dokonale jeho prostor pro možnost vysvětlení a obrany. Když se nepodaří ani jedno, okamžitě se změní hlásaná pravidla, někdy až skoro na pravý opak. Neopomene se ale nikdy něco vytknout těm, kteří se snažili nalézt odpovídající řešení, nebo zachovat fungující, aby byl viník nalezen.
Pro toto vytýkání, se vytvořila řada termínů, používaných k označování těch, kteří si dovolí navrhnout jiná řešení nebo uvést nebezpečí plynoucí z elitou přijatých opatření. Použití toho či onoho termínu se neprokazuje. Potvrzení jeho souladu se skutečností vychází z úřadu nebo jména, či národnosti a funkce toho, kdo jej vyslovil. Naopak důkazy se požadují od toho, kdo byl takto nařčen a opováží se říkat, že tomu tak není. Tak trochu to připomíná inkviziční proces, ale bez odpovědnosti inkvizitora. Člověk se potom ptá, proč tomu tak je a marně čeká na odpověď.
Evropská, a nejen evropská, elita ztratila naprosto zpětnou vazbu, a tak si ani nemůže sama připustit, že by dělala něco špatně. Myslí si, že několika slovními projevy, ovládáním médií a jejich neustálým působením na občany, je seřadí do šiku, ve kterém je potřebuje mít. Doufá, že slova jako populista, nacionalista, rasista a sta jim podobných jsou natolik odporná, že stačí jimi někoho označit, a člověk s tímto cejchem je pak už před ostatními lidmi vyřízen. Zapomněla, že nadužíváním těchto slov a licoměrností jejich používání, dávno ztratily svůj význam. Copak si mohu myslet, když např. Kurdové bojující za uznání svébytnosti jsou v Turecku označováni za teroristy, v Iránu byli jen separatisty, ale v Iráku za Husajna byli bojovníky za svobodu, stejně jak nyní v boji proti ISIS. Podobně je to se základnami velmocí ve světě, kdy základny těch, jejichž svitu tvoříme, jsou nezbytné k ochraně míru, ale těch druhých zasluhují jen a pouze odsouzení.
Z řady dalších, nám vnucovaných pohledů na svět, je snad nejužívanější, že demokracie je nejlepší, a proto také jediný způsob vládnutí, kdekoli na světě. Ale co je ta demokracie, zatím nikdo přesně a bez pochyb nevymezil. Maximálně se uvede, že slovo vychází ze dvou řeckých slov, démos – lid a kratos – vládnout, tedy vláda lidu. A tak, co dál?
Neustále se odvoláváme na zachovávání teorie Johna Locka o dvou navzájem oddělených mocích panovníka, výkonné a zákonodárné, kterou doplnil Montesquieu o moc soudní. Nezáleží jen na stáří této teorie, cca 300 let, a tedy rozdílných podmínkách. Ani snad na tom, že byla tvořena pro monarchii. Ba ani na tom, že se tu tvrdí něco, s čím vůbec její zakladatelé nepřišli. Locke uvádí, že máme vládu legitimní nebo nelegitimní. „Legitimní je podle něj taková, která, jak je jen možné, ochraňuje práva na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a která pronásleduje a trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních, a hledí na veřejné dobro, i kdyby se činy směrem k tomuto cíli dostaly do střetu s právy jednotlivců.“ Naplňujeme snad jeho slova tím, že ochrana práv jednotlivce stojí vždy nad ochranou práva státu? Jak je to potom s právy těch, kteří dodržují řád a zákony a vytváří prostředky k tomu, aby stát mohl vůbec existovat a fungovat?
Stát má sloužit občanovi, ne naopak. Občan smí dělat vše, co mu zákony výslovně nezakazují a stát může činit pouze to, co mu zákony výslovně povolují. Nastávají tu ale dva rozpory, jak posun v čase, tak v míře ochrany jednotlivých občanů. Také, práva, kterých občanů má stát chránit. Kupodivu tu nastává dilema, zda práva občana řádného, plnícího povinnosti na něj společností kladené, nebo občana žijícího na úkor ostatních. Proč, nevím. Mohu pouze spekulovat o příčině a cíli takových opatření, jako je positivní diskriminace, neřešení příčin migrace, lépe snad stěhování národů, v místě jejich vzniku, ale až následně vymáháním na lidech poskytování podpory, či spíše almužen. Nebránit mafiím v obohacování se na lidském neštěstí. Dávat podporu nejen neschopným, ale i schopným všeho a pranýřovat poskytování podpory nemocným, starým a postiženým. Dostáváme se pomalu na skluzavku, na jejímž konci zjistí většina občanů, že chovat se řádně a poctivě se nevyplatí. V lepším případě to povede k revoluci lidí tvořících produktivní část společnosti proti lumpenproletariátu a také bohatým, podobně jak tomu bylo při Velké francouzské revoluci. V horším případě k rezignaci, možná až na úroveň nihilismu a rozpadu společnosti a jejímu uvržení do chudoby.
Bylo by asi dobré vzpomenout nejen vzorů a nauk, které nám dávaly starší společnosti, ať antika, či středověk, ale i varování, když porušily rovnováhu povinností a práv, vzniklé problémy pak neřešily a snažily se je zastřít.
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
