Ivan Krastev: Sedm ponaučení z rozpadu Sovětského svazu (2. část)

Politici v době krizí horečnatě hledají „stříbrnou kulku“, která vyřeší všechny problémy, přitom právě ta se nezřídka stává příčinou rozpadu, upozorňuje v analýze, kterou v září 2012 zveřejnilo bruselské Centrum výzkumů evropské politiky (CSEP).

V době po řecké krizi, Brexitu a mnoha dalších krizích, kvůli kterým se EU ocitá v existenciální krizi, získává Kristevův text na překvapivé aktuálnosti. Přinášíme ho v plném znění, v překladu Věry Ivanovičové.

Poučení třetí…

…svědčí o tom, že nesprávně zaměřené reformy mohou vést k rozvratu mnohem rychleji, než kdyby nebyly uskutečňovány vůbec. Politici v době krizí často hledají „stříbrnou kulku“, přičemž právě ona se nezřídka stává příčinou rozpadu. Hlavním faktorem smrti SSSR byla neschopnost Michaila Gorbačova pochopit charakter systému (vytrvale se držel iluze, že by bylo možné ho zachovat, aniž by byly provedeny hluboké reformy, protože neopodstatněně věřil v jeho převahu). Chybné přesvědčení Gorbačova o tom, že sovětský stát je schopen přežít ztrátu ideologické legitimity a organizační kolaps komunistické strany, do značné míry odsoudilo k neúspěchu jeho úsilí o záchranu a reformu Sovětského svazu. V této souvislosti je zajímavé porovnat, jak příčiny krachu komunistického experimentu vysvětlují sovětští a čínští předáci. Zatímco sovětští reformátoři, pocházející z liberální inteligence, měli sklon si myslet, že socialistická myšlenka je to jediné, co bylo na socialismu cenné, čínští reformátoři jsou připraveni zřeknout se socialistické ideologie, ale dělají vše pro zachování organizační síly komunistické strany, protože chápou její úlohu při sjednocování národa.

Riziko nesprávně zaměřených reforem spočívá také v pokušení předáků využívat krize k dosažení toho, oč vždy usilovali, ale věděli, že lidé to nepřijmou. Připravenost stoupenců federace k radikálním řešením na jedné straně vyplývá z logiky krize a nezbytnosti ukončit projekt zahájený zavedením jednotné měny. Na druhé straně jde o pokus využít momentální příležitosti k prosazení myšlenky federálního politického uspořádání Evropy a kompenzovat nedostatek všelidové podpory. Chybějící konsensus však nelze nahrazovat krizí, což nejlépe ilustruje neúspěch sovětských reforem.

Poučení čtvrté

Pokud vyloučíme války a další mimořádné okolnosti, pak hlavní nebezpečí pro politický projekt nepředstavuje destabilizace periferie, ale vzpoura v centru (ačkoli okrajová krize se může šířit jako infekce). Osud sovětského státu předurčilo rozhodnutí Ruska zbavit se společného svazku a nikoli usilovné přání pobaltských zemí odejít z něj.

Názor Německa na to, co se odehrává v Evropské unii, je dnes s to ovlivnit budoucnost celého projektu mnohem více, než problémy řecké nebo španělské ekonomiky. Jakmile se průkopníci integrace začínají pokládat za její hlavní oběti, nelze se vyhnout velkým pohromám. Právě proto je tak důležité správně chápat záměry Berlína při hodnocení rizik pro Evropskou unii. V tomto smyslu lze sotva srovnávat úlohu, kterou sehrála Ruská sovětská federativní socialistická republika při rozpadu SSSR, s nynější úlohou Německa. Rusko bylo neobyčejným aktérem v dramatu rozpadu Sovětského svazu; bez ohledu na existenci lídra zákonně zvoleného přímým hlasováním – Borise Jelcina – zůstávalo pouze stínem sovětského státu. V určitém smyslu mohlo Rusko jako stát obstát pouze v případě smrti SSSR. Německo je jiná věc.

V kontextu nynější krize se ukázalo, že je nejen nejsilnějším státem Starého světa, ale stalo se i synonymem akceschopné Evropy. Evropané nemají důvod pochybovat o věrnosti Německa myšlence evropské integrace, ať média píší cokoli. Co skutečně zatím není jasné, je strategie, kterou Berlín zvolí ke změně a přeskupení EU, a šance na její úspěch. Perspektiva přežití Evropské unie proto závisí na tom, zda pokusy Německa změnit „solidární Evropu“ v „Evropu, žijící podle pravidel“ budou úspěšné.

Vůdčí úloha Berlína je též zpochybňována v souvislosti s tím, že Německo příliš nespěchá s vyproštěním z nynějšího úpadku. Paradox spočívá v tom, že ačkoli Evropa jako celek prožívá krizi, nejsilnější evropský stát – Německo (na rozdíl od Ruska před rozpadem SSSR) -- prakticky nezasáhla; ba co více, Berlín více než všichni ostatní na evropských problémech získává. Německé státní obligace jsou refinancovány za nulových sazeb a nezaměstnanost v zemi je rekordně nízká. Pokles přivedl na německý trh práce kvalifikované síly z takových zemí, jakými jsou Itálie, Španělsko, Řecko a Portugalsko. To zmírnilo znepokojení německé veřejnosti ohledně demografické krize. Pozice Berlína ve světě se upevnila. Německo tak má všechny důvody nejen se krize nebát, ale jí i žehnat. Berlín proto nespěchá s přijetím opatření k překonání situace – především proto, že se sám cítí zcela komfortně, a navíc proto, že rychlé řešení všech problémů by mohlo Německu při jeho pokusech o změnu unie prokázat špatnou službu.

Tato krize je v určitém smyslu možná poslední nadějí Berlína, aby přinutil Evropu žít podle pravidel. Je to tím důležitější, pokud bereme v úvahu, že Německo, stejně jako jiné bohaté a stárnoucí země, se střetává s obrovskými dlouhodobými výzvami. Klesá počet pracovních sil, energetická odvětví je třeba rekonstruovat a infrastruktura se příliš dlouho nezdokonalovala. Čisté investice do německé ekonomiky byly v posledních letech v procentním vyjádření vůči HDP nižší, než kdykoli v dějinách, pokud se nebudou brát v úvahu roky Velké deprese. Nerovnost v příjmech obyvatelstva se v tomto desetiletí zvýšila dvakrát rychleji, než v průměru zemí OECD.

Smysl debat se redukuje na to, že dějiny imperiálních ambicí Německa v Evropě byly jednou z příčin odporu Evropanů vůči transformační strategii Berlína. Mnohem méně jsou posuzovány německé zkušenosti z reforem, které by rovněž mohly být rizikovým faktorem a bránit úsilí k překonání krize. Obdobně, jako se rozpad Sovětského svazu ukázal být jedinou správnou volbou ve prospěch státního budování Ruska s ohledem na jeho institucionální slabiny, zkušenosti z reforem získaných Německem předurčují volbu Berlína.

Reakce Berlína na krizi bývá vysvětlována zkušenostmi boje Výmarské republiky s inflací (udržitelnost stabilními cenami), demografickým profilem německých voličů (stárnoucí obyvatelstvo se obává ztráty úspor) a také intelektuálními tradicemi „ordnung-liberalismu“. Tyto předpoklady podněcují obyvatele k tomu, aby více věřili nezávislým institucím, jakými jsou Ústavní soud a Spolková banka. Pokud chceme pochopit logiku německých lídrů, je třeba rovněž brát v úvahu epochu sjednocení Německa (sama štědrost nestačí) a poslední desetiletí reforem (účinnost strukturálních reforem). Méně prozkoumaným aspektem německé transformační strategie je, jak Německo interpretovalo zkušenosti střední a východní Evropy v přechodném období. Právě země střední a východní Evropy podle přesvědčení německých stratégů vyžadovaly uskutečnění bolestivých ekonomických reforem zaměřených na přesnou demontáž státu všeobecného blahobytu tak, aby to nevyprovokovalo odvetnou vlnu lidové nespokojenosti. Němci byli přesvědčeni, že vnější intervence nepovede k delegitimizaci národních demokratických institucí, ale k jejich posílení. Podstatu německého přístupu lze tedy jednoduše krátce formulovat následovně: „Dělat na Jihu to, co se nám velmi dobře podařilo udělat na Východě“ – vytvářet členy společenství odpovědné ve vztahu k financím. Zkušenosti členů ze střední a východní Evropy nevysvětlují, proč si Německo vytklo ty či ony cíle, ale pomáhají pochopit, proč věří, že jich lze dosáhnout.

Berlín má pádné argumenty proč věřit v úspěch své transformační strategie za hranicemi Německa nebo dokonce severní Evropy. Porevoluční recese ve většině zemí střední a východní Evropy byla hlubší a bolestnější než v současné jižní Evropě. Uskutečňovaná přestavba se ukázala mnohem radikálnější než ta, která se očekávala od Řecka nebo Španělska. Tržní a demokratické instituce v zemích střední a východní Evropy jsou slabší než v jižní Evropě a rizika politické nestability a vzpour větší.

Současně řada faktorů činí transformaci na jihu podle podoby změny na východě velmi riskantní strategií. Úspěch přechodného období v zemích střední a východní Evropy (ačkoli příklad Maďarska ukazuje, že ho nelze pokládat za absolutní a nezvratný) je podmíněn několika faktory, které v nynějším kontextu chybí. Ve státech východní Evropy veřejnost jednomyslně odmítla komunistickou minulost a s optimismem vzhlížela k budoucnosti; přitom se usuzovalo, že tím, kdo vyhraje, bude mládež, jejíž životní úroveň podstatně vzroste. Veřejnost v zemích jižní Evropy naopak usiluje o zachování předchozího blahobytu, do budoucna se dívá s pesimismem a soudí, že navrhované reformy budou znamenat prohru především pro mladou generaci. Když země střední a východní Evropy prožívaly přechodné období, pravděpodobně věděly, co mají dělat, neboť pokládaly Západ za příklad k napodobování, zatímco nynější krize Evropské unie je nedílnou součástí rozsáhlejší krize kapitalismu a liberální demokracie, tak jak je známe. Přechodné období v zemích střední a východní Evropy doprovázel vznik nových elit a lidé se cítili vítězi. Dnes po tom není ani stopy.

Stručně řečeno, naděje na to, že jižní Evropu lze změnit podle vzoru střední a východní Evropy, se může stát slabým článkem ve strategii přestavby Evropské unie, jíž se přidržuje Berlín.

Poučení páté

Pakliže v EU převládne dynamika rozpadu, bude se to spíše podobat „panickému vybírání bankovních vkladů“ než populistické revoluci. Důležitým faktorem přispívajícím k přežití unie je tak víra elit v její schopnost vypořádat se se svými problémy. Podle trefného vyjádření Stephena Kotkina, který se podělil o svůj náhled na sovětské drama, „demontáž Svazu iniciovala právě centrální elita a nikoli okrajové hnutí za nezávislost“. Lidé se ani nemusejí bouřit proti jednotné Evropě, jednoduše národní elity začnou pochybovat o jejích perspektivách a bát se ztráty kontroly nad situací. A svým jednáním a skutky (rozsévajíce paniku a strach, že budou posledními ve frontě na své vklady) ji s definitivní platností rozbijí. Paradox je v tom, že EU je elitářský projekt, budovaný na respektu evropského establishmentu k demokracii, ale dnes jí hrozí nebezpečí kvůli strachu týchž elit z demokracie. Mnozí politici, neschopni uskutečňovat demokratické myšlenky na úrovni jednotné Evropy kvůli nedostatku evropského démosu jako takového a vylekaní přízrakem protievropského populismu na národní úrovni, jsou připraveni včas se obrátit k Unii zády.

Poprvé od dob, kdy byl evropský projekt po roce 1945 spuštěn, se cíle dosažení „stále těsnější unie“ a „prohlubování demokracie“ dostaly do rozporu. Schopnost politické unie podporovat euro prostřednictvím finanční politiky je zpochybněna, protože občané jsou proti a členské státy zůstávají stoupenci demokracie. Krach společné měny je současně s to vést k rozpadu Evropské unie a přitom existuje riziko prudké degradace demokracie na národní úrovni v některých zemích východní a jižní Evropy – především v Maďarsku, Rumunsku a Řecku.

Takto, navzdory očekávání některých teoretiků, EU nezkrachuje kvůli „deficitu demokracie“ v evropských institucích. A demokratická mobilizace občanské společnosti ji také nezachrání. Spíše jde především o všeobecné rozčarování z demokracie - přesvědčení, že národní vlády jsou bezmocné tváří v tvář světovým trhům. V tom spočívá hlavní naděje na odstranění zostřujících se rozporů mezi úkolem evropské integrace v budoucnosti a úkolem prohlubování demokracie v Evropě.

Podstata rozčarování z demokracie se v jednotlivých zemích podstatně liší. Zvlášť bijící do očí je kontrast mezi Severem (Německem, Nizozemím, Rakouskem a Finskem), zdravým ve finančním smyslu, a zadluženým Jihem (Itálie, Španělsko, Řecko a Portugalsko). Rozčarování obyvatel jižního okraje Evropy z politiky svých národních lídrů může přispět k tomu, že překonají neochotu předat více pravomocí evropské centrále, ale nezamezí protestům proti politice tvrdých úspor, kterou jim vnucují severní země. Navíc, pevná důvěra voličů v severní Evropě v národní demokratické instituce z nich v žádném případě nečiní nadšené stoupence politické unie. To je důvod, proč panické odstředivé tendence mohou zrodit řetězovou reakci, která povede ke krachu Unie.

Poučení šesté

Naděje na nevelkou, ale funkčnější a optimálnější Unii a civilizované rozdělení eurozóny může sama o sobě otevřít cestu k desintegraci. V tomto kontextu je příznačná logika rozpadu rublové oblasti, která může náš problém osvětlit. Podstata sovětského příkazového a administrativního systému hospodaření, nízká náročnost ekonomiky, institucionální slabost sovětských republik a skutečnost, že se Sovětský svaz neřídil myšlenkou společného trhu, ale přeshraničního spojení výrobních řetězců, komplikují porovnání nynějších dilemat eurozóny se zkušenostmi z krachu rublového prostoru. V zájmu spravedlnosti je třeba přiznat, že v případě rozpadu eurozónu by tento proces málo čím připomínal rozšíření národních měn na postsovětském prostoru. Některé závěry však jsou plně namístě.

Patrick Cowell při analýze rozpadu Sovětského svazu soudí, že země se rozhodují opustit měnovou unii ze tří důvodů: 1) nacionalismus, 2) snaha izolovat se od peněžních kolapsů, k nimž dochází v ostatních částech unie, a 3) snaha zpřísnit národní kontrolu nad příjmy z emise peněz. Tutéž logiku lze použít i u eurozóny. Pokud jde o Sovětský svaz, pak pobaltské republiky byly jediné, za jejichž odchodem z měnové unie stál nacionalismus a nikoli náhodou jejich odchod proběhl dosti hladce. Jiní museli opustit rublové pásmo buď ze strachu z vnějších otřesů, nebo kvůli přání získávat příjmy z emise, a jejich oddělení bylo mnohem bolestivější. V případě o vystoupení z eurozóny, pak nacionalismus pro jakoukoli z evropských zemí nebude hlavním motivem. Proto je užitečné analyzovat, jak se oddělení odrazilo nikoli na pobaltských ekonomikách, ale na hospodářství ostatních republik.

Zkušenosti z rublového pásma ukazují, že o žádném plynulém nebo uspořádaném odchodu od společné měny nemůže být ani řeči. Jak tvrdí historik Harrold James, „podobné vystoupení je vždy doprovázeno chaosem a vede ke ztrátě příjmů a inflaci“. Zachování měnové unie v případě politického rozdělení je také málo pravděpodobné. Když v roce 1991 prezidenti Ruska, Běloruska a Ukrajiny rozhodli ukončit SSSR, ještě doufali, že se jim podaří zachovat společnou měnu v podmínkách existence nezávislých států, ale už za dva roky bylo zjevné, že společná měna při vysoké inflaci a narušených politických stycích nepřežije. Úsilí Ruska k zastavení hyperinflace a plynulému přechodu k tržní ekonomice bylo trvale ohroženo politikou ostatních republik a zrychlující se inflací. Logika tržních reforem se tak střetávala s přáním zachovat rublové pásmo. Bylo třeba společné měny se vzdát.

Proto, když dnes političtí pozorovatelé spekulují na téma žádoucnosti a uskutečnitelnosti takových projektů, jakými jsou „severní euro“ nebo „jižní euro“, musejí si vzpomenout na dohodu, kterou přijali lídři Ruska, Běloruska a Ukrajiny a jež ukončila existenci Sovětského svazu. Tehdy nebyla vydávána za pohřeb společné ekonomiky, ale za zrod optimálního a funkčnějšího společenství méně rozdělených a stále semknutějších členských zemí se společnou kulturou. To, co tehdy bylo pokládáno za začátek, ale ve vzpomínkách zůstalo jako začátek konce, protože proces rozdělování se nikdy nezastavuje na polovině cesty. Takže nebude přeháněním říci, že v honbě za jednolitou a sjednocenou Evropskou unií, skládající se z méně různorodých členských zemí, existuje riziko opačného výsledku. Proces bude zahájen ve chvíli narůstání nespokojenosti politických elit a široké veřejnosti s nynějším statutem quo a současně strachem z rozpadu unie a perspektivou její budoucí nekonkurenceschopnosti na světové aréně.

Poučení sedmé

Nejdůležitější poučení, vyvozené z dezintegrace SSSR, spočívá v tom, že političtí hráči při nebezpečí rozpadu musejí vsadit na pružnost, přičemž omezí přirozený sklon k tomu, aby trvali na tvrdých a dlouhodobých řešeních (která v případě nezdaru pouze stimulují negativní dynamiku). Bohužel, evropští stratégové se nyní snaží zachránit Unii s pomocí politických řešení, která radikálně omezují volbu národních vlád a široké veřejnosti. Důsledkem toho je, že voliči v takových zemích, jakými jsou Itálie a Řecko, jsou s to změnit vládu, ale ne politické zaměření, neboť ekonomická rozhodnutí jsou de facto vyřazena z volební politiky. Ačkoli takováto strategie může stabilizovat institucionální základ, s dostatečně vysokou pravděpodobností v sobě skrývá nebezpečí vyprovokování nepředvídatelných reakcí.

Jádrem evropské politiky je primát politiky. Evropané si ve dvacátých a třicátých letech minulého století zvykli na to, že demokracie musí „napravovat“ trhy ve jménu dosažení sociální a politické stability. Nynější linie, schvalovaná evropskými lídry, je zaměřena na reformu Evropské unie a zbavení politiky její ústřední úlohy v naději na to, že nové směřování zaměřené na přísnou finanční kázeň sníží politický tlak na sdružení. Experti se mohou dohadovat o plusech a mínusech tvrdých úspor, avšak důležitější je to, že krach těchto opatření automaticky urychlí krizi a tím zkomplikuje přežití unie. Dnes je samozřejmé, že EU se nezachová bez společné měny podpořené společný erárem. Přežije však Unie jako společenství států sdružených na základě tvrdých úspor, v nichž proces přijímání ekonomických rozhodnutí nijak nezávisí na vůli voličů, a jediným, co zůstane z politiky, bude politika národní identity? Populární odpovědí na tezi o nedostatku alternativy se úplně může stát heslo, že „jakákoli alternativa je lepší“.

Hlavní poučení, které evropští politici mohou vyvodit z krachu SSSR, spočívá v tom, že k přežití je třeba adekvátně reagovat na vlastní obavy. Jak řekl Macbeth, když uviděl čarodějnice, „skutečný strach je slabší, než hrůzy představivosti“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.