Ivan Noveský, Jiří Jíše: Budoucnost světové a české energetiky a vztah ke Green Dealu

A) Do roku 2050 vzroste celková spotřeba energie.

Dojde ke zvýšení spotřeby o 34%. V Indii a státech Jihovýchodní Asie vzroste spotřeba energie na trojnásobek, ale v USA, Západní Evropě, Japonsku, dokonce i v Číně bude růst minimální. A obdobná situace bude u kapalných paliv.

Výroba elektřiny ze zemního plynu stoupne na 19,5% a světová spotřeba zemního plynu se zvýší. Významně stoupne zejména v Indii o 233%, v Africe o 39% a v zemích Jihovýchodní Asie o 35%. Z uhlí se bude vyrábět 22,7% elektřiny a spotřeba uhlí se zvýší v Indii o 173 % a v Jihovýchodní Asii dokonce o 220%, ale v Evropě nastane pokles.

Výroba elektřiny z jádra bude tvořit 7,8%. Skutečným překvapením je ale prognóza růstu jaderné energetiky v Africe a na Středním Východu.

Mezi léty 2022 a 2050 dojde zhruba k 2,5 násobnému nárůstu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Obnovitelné zdroje dosáhnou významného podílu na výrobě elektřiny ve výši 20,1 % z fotovoltaických elektráren a 13,7 % z větrných elektráren.

V roce 2022 byl podíl Číny na světových obnovitelných zdrojích energie 26,51%, Západní Evropy 18,32%, USA 11,38% a Indie 7,34%. Výroba z obnovitelných zdrojů má růst do roku 2050 v průměru o 2,8% za rok. V Západní Evropě poroste pouze o 2% za rok, v USA o 3,4%, ale v Indii o 6,3% ročně.

Problém obnovitelných zdrojů energie - fotovoltaických a větrných elektráren - je jejich přímá závislost na počasí. Proto bývají obnovitelné zdroje energie (dále je OZE) často nazývány občasnými zdroji energie. Např. ve Velké Británii, která má příznivé podmínky pro velké offshorové (v moři umístěné, lidi neohrožující) větrné elektrárny, dle zprávy International Gas Union (IGU), v některých dnech větrné elektrárny vyrábějí téměř 50% celkové výroby elektřiny. Pokud ale nefouká, musí výkonovou rovnováhu britské energetické soustavy doplňovat především elektrárny spalující zemní plyn, které mají velmi rychlý provozní náběh.

A právě nutnost budovat kvůli OZE velké fosilní zdroje pro zajištění služby výkonové rovnováhy je stále nedořešený největší ekonomický problém těch států, které se rozhodly masivně používat OZE, bez ohledu na fyzikální a ekonomické zákony, a nemají vyvážený energetický mix. V každém případě však nutnost zajišťování výkonové rovnováhy elektrické soustavy, pokud si stát neuhlídá přiměřeně vysoký poměr zapojení OZE do celkové výroby elektřiny, vždy znamená obrovské množství zcela zbytečně zmařené elektřiny.

V roce 2022 byla celková světová instalovaná kapacita fotovoltaických elektráren 1.019.000 MW (z toho 2.500 MW v ČR), a větrných elektráren celkem 873.000 MW (z toho 340 MW v ČR).

B) Česká republika a obnovitelné zdroje

Nedávno se ČEZ, ústy svého nejvyššího představitele, vyjádřil, že pro zajištění stability české soustavy při instalování plánovaných OZE bude nutno vybudovat výkon cca 3.000 MW paroplynových elektráren, které budou zbytečně, s účinností max. 55% v ideálním provozním režimu, spalovat drahý (a často i nedostatkový) zemní plyn a produkovat spaliny. Navíc mají, právě díky nárazovému provozu, omezenou životnost. Paroplynové elektrárny však pouze vyrábějí elektřinu, která bude v soustavě chybět, díky nefunkčnosti OZE, ale neumí spotřebovávat přebytečnou elektřinu z OZE, které se soustava musí zbavit.

Oproti tomu existují i v České republice, velmi ekologické, a doslova věčné, přečerpávací vodní elektrárny (PVE) s účinností 75% (v USA dosahují PVE 79% účinnosti), které nejenže vyrábějí chybějící elektřinu, když nefungují OZE, ale spotřebovávají na přečerpávání vody do horní nádrže přebytečnou elektřinu z OZE. Celkem mají české PVE instalovaný výkon 1.175 MW. PVE se v Čechách začaly využívat již v roce 1930. Největší česká PVE Dlouhé Stráně má výkon 650 MW a PVE Dalešice 480 MW. Pro výstavbu dalších potřebných PVE jsou ideální lokality např. Severních Čech, které by tuto výstavbu potřebovaly nejen z hlediska zlepšení životního prostředí, ale i např. pro zajištění požární bezpečnosti (horní jezera jsou ideální zdroj hasební vody pro leteckou techniku). Česká republika však zatím, z neznámých důvodů, další výstavbu vysoce účinných a ekologických PVE vůbec nepodporuje.

Česká republika se totiž rozhodla primárně podporovat bateriová úložiště elektřiny, i když jsou ekologicky i ekonomicky velmi náročná a jejich životnost (a požární bezpečnost) zatím není zcela dořešena. V USA dosahovala bateriová úložiště v roce 2019 cca 82% účinnosti (dle údajů U.S. Energy Information Administration – EIA). Podle amerických prognostiků se dá větší budování bateriových úložišť ve světě očekávat až po roce 2040.

Problém zajištění zdrojů systémových služeb na vyrovnání výroby OZE se v ČR zkouší řešit různě experimentálně, ale mnohdy doslova za cenu „šílených“ investičních (a vysokých provozních) nákladů, např. cca 1,5 mld. Kč investic za dnes budovaný hybridní zdroj (spotřeba, výroba a uskladňování elektřiny) s výkonem zdroje 30 MW.

V ČR nejsou, zejména krajinné a prostorové, podmínky pro masivní výstavbu velkých větrných elektráren, o výkonech několika MW, které kromě estetických (hyzdí krajinu), vykazují i ekologické problémy (zabíjení ptáků a hmyzu, poškozování lidí hlukem, atd.). V mnoha případech již ekologicky uvažující obce odmítají výstavbu velkých větrných elektráren (dále jen VtE), i přes slibované ekonomické benefity. Ostatně i v Německu, které se rozhodlo svému programu Energiewende obětovat i ekonomiku, již významně roste odpor občanů a municipalit proti výstavbě VtE v krajině, zejména v blízkosti jejich obce.

Pro ilustraci je nutno uvést, že i relativně „malá“ VtE o výkonu 2 MW převyšuje svojí výškou 150 metrů téměř 3x výšku Petřínské rozhledny (58,7 m). Že na výstavbu 2 MW VtE je potřeba 500 m3 betonu (tj.1.104 tun betonu, tj. cca 70 standardních domíchávačů betonu), 331 tun oceli, 38 tun kompozitních materiálů a dalších vzácných kovů, provozních olejů a dalších náplní. Lopatky rotoru VtE z kompozitních materiálů, po ukončení jejich životnosti (průměrně 20-25 let), jdou pouze velmi obtížně a velmi nákladně recyklovat, proto je např. v USA často „likvidují“ formou jejich ukládání do země.

Autoři zatím nenalezli ve veřejných materiálech seriózní studii, která by dokázala porovnat ekologický a ekonomický dopad výroby, přepravy, montáže a provozních nákladů a následné likvidace např. VtE 2 MW se skutečnou tržní cenou elektřiny vyrobené za celou dobu životnosti této VtE, o tzv. uhlíkové stopě ani nemluvě. Rovněž by se do ekonomie a uhlíkové stopy musely započítat náklady, které je nutno vynaložit na čím dále dražší systémové služby, které si občasnost výroby elektřiny ve VtE (a v OZE obecně) vynucuje, což způsobuje stále rostoucí zbytečné náklady v oblasti regulované složky cen elektřiny, které jsou nyní předmětem veřejné diskuze v ČR.

V případě větších parků velkých několikamegawattových VtE, které se chystá ČR finančně a legislativně významně podporovat, se navíc musí nákladně upravovat (doplňovat) distribuční, ev. i přenosová síť, což způsobuje další zbytečné náklady v oblasti regulované složky cen elektřiny, které jsou nyní předmětem veřejné diskuze v ČR.

Je proto až s podivem, že instalace malých VtE o výkonu 3 - 5 kW na domech na průmyslových, zemědělských a občanských objektech a v brownfieldech, která je využitelná v rámci jedné rozvodny i např. pro účely komunitní energetiky, není v ČR podporována. Přitom tyto malé VtE nemají vůbec žádné negativní ekologické dopady (jsou malé a tiché), na rozdíl od velkých VtE, a nevytváří žádné nároky na distribuční soustavu a již vůbec nemají žádnou šanci se nějak „dotknout“ přenosové soustavy. Otázkou je, co kromě pouze ideologicky zdůvodněných % OZE, dle bruselského Green Dealu, nutí ČR, aby podporovala antiekologické několikamegawattové VtE, které si vyžadují drahé úpravy distribuční soustavy i přenosové soustavy a navíc vyžadují nesmírně drahé systémové služby, které budou zatěžovat všechny spotřebitele v regulovaných částkách. Proč ČR nepreferuje a nepodporuje ekologické a malé VtE, které naopak mohou stabilizovat lokální části distribučních soustav.

Pouze o něco málo lépe je na tom podpora výstavby malých fotovoltaických elektráren (dále jen FVE) na střechách domů, průmyslových, zemědělských a občanských objektů o výkonu jednotek až stovek kW. Přitom spotřeba materiálů na vlastní výstavbu malých i velkých FVE je, např. oproti velkým VtE (i dalším OZE), zcela zanedbatelná. Přitom malé FVE, s výkony několik až několiset kW navázané ma místní spotřebu, nevytváří vůbec žádné nároky na distribuční soustavu a již vůbec nemají žádnou šanci se nějak „dotknout“ přenosové soustavy. Co je ale nejpodstatnější, malé FVE na střechách a v brownfieldech nezabírají českou zemědělskou půdu. Otázkou proto je, co kromě ideologicky zdůvodňovaných % OZE, dle bruselského Green Dealu, nutí ČR, aby podporovala vznik padesáti a stomegawattových i větších FVE, které zabírají cennou zemědělskou půdu a navíc vyžadují drahé úpravy distribuční soustavy i přenosové soustavy, což spolu s nesmírně drahými systémovými službami již zatěžuje a bude stále více zatěžovat všechny spotřebitele v regulovaných částech plateb za elektřinu.

Je třeba si uvědomit důvod, proč chystá vláda a ERÚ dlouhodobý velký nárůst nákladů na distribuční a přenosové sítě. Pokud např. z mnoha chystaných megalomanských FVE, pouze jedna jediná 100 MW FVE, při vlastních investičních nákladech (z toho nejspíše investor dostane zpět až 50% jako dotaci) ve výši cca 2 mld. Kč, vyvolá, k tíži všech spotřebitelů, další investiční náklady na distribuci a přenosovou soustavu minimálně ve výši 2 mld. Kč na výstavbu VN 35kV, VVN 110kV a 400kV, rozvoden a trafostanic. A všechny tyto nesmyslné obří investice zatěžují všechny spotřebitele a snižují konkurenceschopnost české průmyslu a zemědělství. Přitom malé FVE, stejně jako malé VtE, nemají vůbec žádné negativní ekologické dopady či krajinotvorné dopady. Nové typy FV panelů např. ve formě střešních tašek, jsou dokonce téměř k nerozeznání od klasických pálených krytin a masivně se používají např. i ve Vatikánu na historické budovy a schválil by je i český Národní památkový ústav.

Jiří Jíše

C) Green Deal ve světě a jeho vliv na růst emisí CO₂

Pro přírodu a životy lidí zcela nezbytná produkce CO_2,stále roste, naštěstí bez ohledu na Green Deal. Přestože projekt Green Deal likviduje Evropu a Českou republiku, stále roste světová produkce CO_2.Celkem stoupne světová produkce CO₂o 15% (srovnej s celkem 7,9% podílem EU na světových emisích CO₂) z 35.669 mil tun v roce 2022 na 40.954 mil tun v roce 2050.

V řadě zemí, které mají rozumný a funkční energetický mix dojde k poklesu či ke stagnaci produkce CO₂, např. v USA, Japonsku a dokonce i v Číně, kde jsou a budou využívány OZE, pouze tam, kde je to účelné.

. Ovšem v evropských zemích, které se řídí ideologií a nemají rozumný a fungující energetický mix, došlo a dojde, díky Green Dealu k poklesu průmyslu, zemědělství a životní úrovně obyvatelstva. Mezi tyto státy patří Česká republika, kde např. ceny povolenek CO₂(spekulativní bruselská daň, která již ani náhodou nijak nesouvisí s ekologií) vážně ohrožují energetickou bezpečnost České republiky tím, že česká výroba cca ½ elektřiny z uhlí se stane, pouze díky narůstajícím cenám povolenek, nerentabilní již v roce 2026.

Oproti tomu, v zemích, které se bouřlivě hospodářsky a ekonomicky rozvíjejí, američtí prognostici vidí mohutný nárůst emisí CO₂, např. v Indii z 2.447 mil tun CO₂ v roce 2022 na 5.210 mil tun CO₂. Emise CO₂výrazně narostou také v zemích Jihovýchodní Asie, Jižní Ameriky a Afriky.

Tím, že Green Deal nerespektuje základní přírodní a ekonomické zákony, může propagovat tzv. nulové emise CO_2.Problém je v tom, že nejen Evropa, ale celá světová civilizace stojí, nejen podle kanadského profesora českého původu, Václava Smila, na čtyřech pilířích z hlediska nezbytnosti vytváření emisí CO₂

1)Prvním pilířem je ocel. Pro výrobu surového železa potřebujeme koks, vyrobený z koksovatelného uhlí. Výroba oceli je asi 1 mld. tun.

2)Druhým pilířem jsou plastické hmoty. Na jejich výrobu potřebujeme ropu. Vyrábí se jich asi 300 mil tun.

3)Třetím pilířem je cement. Na pálení vápence potřebujeme fosilní palivo. Při vypalování vápence uniká CO₂, ale při tvrdnutí betonu stejné množství je absorbováno. Cementu se vyrábí ve světě asi 4 mld. tun. Pouze Čína produkuje a spotřebovává polovinu světové produkce cementu a vyrobila za dva roky tolik cementu, kolik vyrobily USA za celé 20. století.

4)Čtvrtým pilířem je výroba hnojiv. Pro obživu lidstva jsou hnojiva životně důležitá. Základem hnojiv jsou prvky NPK. Draselných solí je ve světě dostatek, stejně jako fosfátů. Ale dusíkatá hnojiva lze ekonomicky vyrábět pouze ze zemního plynu. Čpavku se vyrobí ročně 200 mil tun.

Profesor Smil neuvádí pátý základní pilíř vytváření emisí, kterým je bezesporu doprava, námořní, letecká, automobilní i železniční, ale ten je také velmi významným zdrojem znečištění životního prostředí i zdrojem emisí CO₂. Např. kontejnerová loď, plující celý měsíc z Číny do Hamburku spotřebovává každou hodinu 20 tun těžkého topného oleje.

Asi nemá cenu znova opakovat, že snížením emisí CO₂v Evropě se na celkových emisích CO₂prakticky nic nezmění, protože v současné době se EU podílí na světových emisích celkem 7,9%. Paradoxem je, že např. USA se drží výše emisí CO₂„pouze“ na dvojnásobku evropských emisí, tím, že se nahradila výroba elektřiny z uhlí výrobou elektřiny ze zemního plynu. USA se totiž v posledních letech staly největším producentem ropy a zemního plynu. Je ale třeba vidět, že USA si přitom, doslova brutálně, likvidují těžbou ropy a zemního plynu tzv. frakováním své životní prostředí. Frakování je štěpení horniny, tím, že se do ní pod vysokým tlakem natlačí křemenný písek, detergenty, kyselina solná (chlorovodíková) a po několik let se tak v USA těží ropa či zemní plyn. Čeští pamětníci si možná vzpomenou na poškození životního prostředí a obrovské ekologické zátěže v ČR způsobené předrevoluční těžbu uranu loužením. Do podzemí v okolí Stráže pod Ralskem byly vtlačeny 4 miliony tun kyseliny sírové, 320 tisíc tun kyseliny dusičné, 111 tisíc tun čpavku a 26 tisíc tun kyseliny fluorovodíkové a, přes investované desítky miliard Kč, je území stále otráveno. Naštěstí je v Evropě z ekologických důvodů frakování zakázáno.

D) Amerika a svět

Česká republika a další země EU svým fanatickým přístupem ke Green Dealu fakticky zahájily proces deindustrizace Evropy. Uvedenou likvidaci průmyslu a ekonomiky, řízenou z Bruselu, podporují i některé české zájmové skupiny. Drahé energie vytváří tlak na přesun výroby mimo Evropu. Například drahý zemní plyn donutil německý koncern BASF vyrábět hnojiva v USA. Na Slovensku skončila výrobu jedna z největších evropských hliníkáren, hliník se bude dovážet (snad?) z Ruska nebo z Číny. V ČR již chybí základní léky i proto, že se nevyplatí penicilin a další suroviny u nás vyrábět. Automobilový průmysl Evropy byl na světové úrovni. Byl, ale již není a nebude.

Na elektromobilu je nejdražší baterie. Výroba baterií je pod kontrolou Číny. Zásadně se změnil poměr továren mezi USA a Čínou. Dříve připadalo na 20 továren v USA, jedna továrna v Číně. Nyní připadá na 1 továrnu v USA 20 továren v Číně. Američtí prognostici z U.S. Energy Information Administration pro Center for Strategic and International Studies zpracovávají pravidelně statistiky a výhledy celého světa. Tyto informace amerických prognostiků zjevně vedly prezidenta Donalda Trumpa k vyhlášení hesla:„Make America Great Again“, pod kterým se snažil negativní trend USA změnit.

Když byly tyto světové prognózy amerických prognostiků dobré pro amerického prezidenta, neměli by je čeští politici mít jako povinnou četbu? Snad to nebude pod jejich úroveň? Svět jde svoji cestou, nezajímá se o Green Deal a další ideologie. Pro přežití České republiky musí čeští politici cestu, kterou se svět ubírá, znát.

Ivan Noveský, foto Svetozár Plesník

E) Česká republika

Skutečnost, že čeští politici, bohužel, cestu, kterou se současný svět ubírá, opravdu neznají a věří pouze v ideologii svatého Green Dealu, potvrzuje i rozhodnutí české vlády z 18. října t.r. Schválením obsáhlého (463 stránkového) materiálu Aktualizace Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu. Česká vláda tím potvrdila své téměř absolutní odtržení od reality a ekonomických i přírodních zákonů.

Schválený Vnitrostátní plán totiž neřeší rozvoj české energetiky a posílení české ekonomiky, ale je pouze příspěvkem České republiky k nesmyslně ideologicky nastaveným klimaticko-energetickým cílům EU v oblasti snižování emisí, zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie a zvyšování energetické účinnosti. Pokud by v české vládě byl nějaký ekonom, věděl by, že k požadovanému výraznému zvýšení energetické účinnosti (podíl spotřeby energie k HDP a HDP tvoří z poloviny spotřeba domácností (mzdy a platy), dále spotřeba státu, investice a rozdíl mezi exportem a importem) postačí např. zvýšit české mzdy a platy na úroveň německých, což ostatně v devadesátých letech politici, včetně politiků ODS, slibovali.

Nereálné plány, že do roku 2030 se např. má obřími FVE navýšit instalovaný výkon FVE ze současných 2.500 MW na 10.100 MW a výkon VtE, pomocí obrovských „větrníků“, navýšit ze současných 340 MW na 1.500 MW, znamenají obrovské investiční náklady do těchto zdrojů OZE a další obrovské investiční a provozní náklady na jinak zcela zbytečné systémové fosilní zdroje, rovněž obrovské náklady na jinak zcela zbytečné úpravy distribučních a přenosových sítí, včetně zcela zbytečných datových center, která budou dublovat stávající provozní (dnes nazývané obchodní) dispečinky, služby ČEPS a OTE. Všechny tyto zcela zbytečné několikasetmiliardové investiční a provozní náklady šíleně prodraží ceny elektřiny a prakticky úplně zlikvidují konkurenceschopnost českého průmyslu a zemědělství.

Konec používání uhlí do roku 2033 pak bude znamenat návrat objemu výroby elektřiny a tepla na úroveň 70-tých let minulého století, i když se použije hlavní idea materiálu: Šetřit energií se musí, ať to stojí co to stojí.

Celkové vícenáklady navrhovaného dekarbonizačního scénáře v materiálu Aktualizace Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu sama vláda odhadla na více než 1.200 miliard Kč (1.200.000.000.000,- Kč) do roku 2050. Těmito prostředky současná vláda samozřejmě nedisponuje a vzhledem k hospodaření současné vlády, je nebude mít k dispozici ani žádná z příštích vlád České republiky.

Cílem českého Green Dealu není rozvoj České republiky, není růst životní úrovně obyvatelstva, ale pouze plnění pokynů Bruselu. Za cenu, za kterou chce česká vláda plnit nereálné sny Bruselu, tj. více než 1.200 miliard Kč by se mohlo postavit např. 406.780 bytů 2+1 v bytových domech mimo Prahu nebo 307.690 bytů 2+1 v bytových domech v Praze. To je milionové nebo půlmilionové město.

A to je hrozivá cena za likvidaci českého průmyslu, českého zemědělství a českých občanů, projektem pod názvem Zelený úděl.

Ing. Jiří Jíše a Ing. Bc. Ivan Noveský