IVAN POLEDNÍK se na prahu vyvrcholení nejvýznamnějšího křesťanského svátku ohlíží za klíčovou událostí historie a pokouší se vysvětlit naléhavé poselství Bílé soboty.
Od smrti k životu
Pravý Beránek velikonoční nás přivedl z temnot smrti ke světlu a štěstí pravého věčného života. Hebrejské jméno velikonoc "fase" znamená v našem jazyce "přechod". První židovské velikonoce byly skutečně přechodem ze země otroctví (Egypta) do země zaslíbené - zázračně se rozestoupivšími vodami Rudého moře.
Pro nás jsou přechodem z duchovní smrti k nadpřirozenému životu, z otroctví satana do nebeské vlasti - vodami svatého křtu. Ve starověku byla tato svátost udělována ponořením do křestního pramene. Ten pramen byl také vlastně hrobem, v němž byl pochován starý hříšný člověk a z něhož vyšel člověk nový. Jako otrok satanův do něho vstoupil, jako dítě Boží z něho vystoupil.
Světlo
K obřadům Bílé soboty patří svěcení ohně. Již za nestarších dob bylo východiskem křesťanské bohoslužby večerní shromáždění. Za apoštolských časů se věřící zúčastnili večerní oběti v jeruzalémském židovském chrámě, poté se sešli "k lámání chleba" v domě některého křesťana, často ve večeřadle na Sionu.
První starostí bylo samozřejmě rozsvítit světlo. Židé rozsvěcovali světlo v sobotu večer, tedy po skončení svátečního klidu. Křesťanům byla tato hodina začátkem jejich svatého dne, tedy neděle. Rozsvícení lampy jim připomínalo východ nadpřirozeného světla ze tmy hrobu, tedy zmrtvýchvstání Páně, jakož i přípravu na příchod Páně k poslednímu soudu. Krom toho byla hořící svíce spolu s kadidlem symbolem oběti, protože svitem při noční bohoslužbě se stravovala.
Na Bílou sobotu se od ohně rozsvěcejí všechny svíce v chrámech, klenby a celý prostor od nich jen září. Nastává vigilie - noční bdění ze soboty na neděli s očekáváním Vzkříšení. Světlo je tak vlastně také jedinečným symbolem svatosti, moci, plnosti a síly Boží.
Znovuzrození
Po liturgických zpěvech, četbě dvanácti proroctví a za zpěvu litanií se všichni odebrali v průvodu do křestní kaple. Zde byla udělena pohanům křtěným v dospělosti "svátost znovuzrození". Nejvýznamnější okamžik lidského života - povolání ze tmy pohanství ke světlu Kristovu.
Než byla celá slavnost u konce, hvězdy na nebi bledly a již se objevily červánky. Následovala slavná liturgie za přítomnosti novokřtěnců. Varhany se naplno rozezněly, začaly tlouci zvony, zpěv andělů se nesl k nebi. Tím Velikonoce vyvrcholily.
Novokřtěncům byla vyprošována milost setrvání ve světle. Povstali k novému životu a nejhorší, co by je mohlo nyní potkat, by byl návrat do otroctví hříchu. Doslova ze sebe svlékli starého člověka a oblékli Krista. Byl tím vykonán velký kus práce na vlastní dokonalosti a nyní byl (stejně jako dodnes je před každým novokřtěncem) úkol vytrvat, jít ve stopách Vykupitele, růst v dokonalosti a dosáhnout co největších ctností.
Když obřady končily, byl již bílý den. S nevýslovnou radostí a s díky na rtech se teprve nyní počali lidé rozcházet do svých domovů ke svátečnímu stolu a k odpočinku.
Vzkříšení
Žádný jiný den v roce nevítáme a nezdravíme vycházející jarní slunce tak radostně jako o Neděli Vzkříšení. Je to den, kdy poprvé od osudné chvíle, kdy praotec lidského pokolení poskvrnil všechny své potomky odbojem proti Nejvyššímu, toto slunce ozařuje očištěnou zemi. Už ne záplavou velké potopy, nýbrž krví Jeho syna. Ten přemohl peklo a smrt, dal nám veškerou radost a naději. Můžeme se radovat ze života, ze znovunabytého nadpřirozeného života.
Mnozí lidé mají za to, že Kristus potvrdil své učení smrtí. Jenže je to naopak. Potvrdil jej Zmrtvýchvstáním. Málokdo je ochoten za své přesvědčení zemřít, ale i když se mu tak stane, není tím potvrzena pravdivost jeho postoje.
Když se pohané ve starém Římě hrnuli do Kolosea fascinováni pohledem na mučedníky radostně umírající pro víru, prohlásil filosof Crescens, zapřisáhlý nepřítel křesťanů, že i on dokáže to, co oni. Dal se pak uprostřed cirku před očima všech upálit, aby odvrátil císaře od sympatií ke křesťanům. Učinil tak z fanatické nenávisti, žádné učení tím nepotvrdil - snad jedině ďábelskou posedlost, jako pak v dějinách mnozí jeho následovníci.
Poselství
Matka Kristova odcházela od Synova hrobu plná nevýslovné bolesti, ale zároveň naděje a víry ve slavný konec velikonočního dramatu. Byla věrná, věděla, co je přislíbeno. Nepropadala malomyslnosti a zoufalství.
I v tom je část velikonočního poselství. Každý neseme svůj kříž, čelíme bezpočtu problémů v osobním životě, ve vztazích, v práci. Společně sdílíme obavy z neradostného vývoje současného světa a právem se obáváme, že s hordami barbarů nejen před branami Evropy, ale už i mezi jejími zdmi, již zítra nebude tím, čím býval dříve. A už vůbec ne tím, jakým bychom jej mít chtěli.
Máme však jistotu stejně pevnou, jakou měla Panna Maria v onen okamžik před dvěma tisíciletími. Záleží pouze na nás, zda se vrátíme ke svému Pastýři, k němuž všichni patříme, byť se někteří z nás již po celé generace smutně potulují vzdáleni od stáda.
To je pro nás jediné východisko. Bez něho nemůžeme nástrahám a zmaru tohoto světa čelit. Právě v těchto klíčových okamžicích našich dějin je tato skutečnost zřetelnější než kdy dříve. Dosud k sobě můžeme promlouvat stejnou řečí a snad i ještě porozumět závažnosti velikonočního poselství. Tedy neotálejme.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
