I když jsme si v pozdějších letech v názvu naší země zvykli slovo „republika“ klást až na jeho konec, patrně i proto, že nám znělo tak trochu ohraně a omšele, písečtí byli právě hrdi na to, že již slaví deset let existence republiky, skutečnosti, že věci lidu se již deset let navracejí zpátky do rukou lidu.

Dnes máme dokonce i jisté pochybnosti, slyšíme-li slovo „lid“. Místo vznešeného obsahu zejména mnozí dnešní intelektuálové do něho dosazují čtenáře pokleslého bulvárního tisku. Ne tak ale písečtí, kteří se nepochybně onoho 28. října 1928 shromáždili kolem zasazovaného kvádru, hrdi na to, že nyní a již celých deset let je jen na nich, jak budou žít sami i jejich děti.

Československo jim jednoduše bylo věcí, k níž se hlásili. Stála jim za to, aby se pro ni, bude-li to nezbytné, i obětovali. Že své nasazení pro republiku nemohli v roce 1938 dotáhnout do konce, ať už by byl býval jakýkoli, nejde na jejich vrub.

V samotných počátcích zrodu republiky jim prorokovali dokonce i národnostně tolerantní sudetoněmečtí sociální demokraté, že republika nebude mít dlouhého trvání. Zahrnula přece do sebe i tří a půl miliónovou německou menšinu, a to proti její vůli. V listopadu 1918 se písečtí mohli ve vídeňském sociálně demokratickém Arbeiter Zeitung dočíst, že Češi bláhově spoléhají na momentální slabost Německa. Jen co se ale Německo vzchopí, vyrazí osvobodit utiskované krajany, proti své vůli žijící v zemi, jež jim odepírá právo na sebeurčení. Písečtí toho patrně nedbali.

Čtenáře musel hlavně překvapit tón, jímž byl článek napsán. Jeho nepokrytý imperialistický duch se nacházel v rozporu se vším, co by býval od sociálních demokratů očekával. Poučenější si nepochybně řekl: Po ideových přemetech, jichž se dopouštěli během války, nemohou už ničím překvapit.

Přesto překvapil sám Karl Renner. Po první válce první rakouský sociálně demokratický kancléř. V Saint Germain přesvědčoval spojence, že zem sudetoněmecká, odkazuje se na sebeurčovací právo, patří Německu, a ne Československu. Se zadostiučiněním, že došlo na jeho slova, si v roce 1938 mnul ruce, když se sudetští Němci domohli práva sebeurčit se a sebeurčili se ve prospěch Hitlerovy nacistické říše.

Štěstí, že si ruce mnul potichounku. Sotva by býval svým sudetoněmeckým soudruhům vysvětlil, proč se raduje, když je v téže době nacisté po náklaďácích sváželi do koncentráků a kdy do těchže koncentráků zavírali i věrné sudetoněmecké nacisty. Přivyknuvše demokratické a otevřené debatě, v republice československé samozřejmé, si nejprve sebeurčivše se ve prospěch nacistů dál pouštěli hubu na špacír. Odpovědí jim byl špacír za mříže, nalinkovaný gestapem. 

Vznikem české republiky jsme se zaskočili. Nevěděli jsme, jak ji pojmenovat. Nad věcmi veřejnými jsme brzo začali naříkat, že jsou veskrze špinavé.

Tak nevím, říkám kamennému kvádru v půli cesty mezi Putimí a Pískem, nového, na němž by bylo vytesáno jednoduché R.Č., se patrně jen tak nedočkám.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.