Bukovského dílo má podtitul Účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem a nevzniklo by, kdyby J. S. Bukovský nebyl částečně literát. Zanechal totiž víc než zručně psané vzpomínky a měl nepochybně štěstí, že je syn přímo zatavil do své historické práce. Třetím autorem, jehož podíl je už menší, se stal Jaroslav Bukovský, starší z odbojářových synů.
On i jeho známější sourozenec „Standa“ věnovali značné úsilí knize-pomníčku, nad čímž by se nemělo mávnout rukou, a původně se přitom odrazili od různých letmých a spíše neuspořádaných vzpomínek chotě J. S. Bukovského (a své maminky), nicméně i vzpomínek četných dalších příbuzných a také otcových spoluvězňů. Vydání zahrnuje i na třicet fotografií a roku 2018 se jej ujala Oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Plzni.
Josef Soběslav Bukovský (nar. 1907) byl původním povoláním umělecký kovář a zámečník. Absolvoval tzv. Leteckou školu dorostu v Prostějově a stal se během své vojenské služby vrchním leteckým mechanikem při posádce v Olomouci.
Ovlivnilo by jej to, i kdyby nevypukla válka, ale ta přišla a během mobilizace v září 1938 Bukovský v Olomouci narukoval a v čase protiprávního stanného práva vyhlášeného Heinleinovci byl takřka popraven za to, že u něj našli zbraň. Zachránila jej pouze stahující se pohraniční jednotka. Jako jediný přítomný strojvůdce mohl totiž vyrazit v čele vlakové soupravy do vnitrozemí. Přitom neváhal porušit předpisy a nerespektoval návěstidla. „Proletěl“ díky tomu stanici s čekajícími naň ordnery. A trest sice přišel, ale ne smrtící. Bukovský jím přesto dost trpěl, protože musel opustit své tehdejší bydliště v Lubech u Chebu.
Za druhé světové války získali odbojáři z plzeňské Škodovky J. S. Bukovského pro přípravu diverze. Vytipovávat spolehlivé muže do skupiny a stejně jako další přehazoval průvodní nálepky na vagónech. Jak je dobře známo, sypal se také písek do ložisek; ale 3. března 1944 je Bukovský jen krátce před narozením syna Stanislava zatčen a ocitá se v rukou obávaného gestapáckého vyšetřovatele George Pittermanna. Co zažil, líčí v knize jak on sám, tak jeho synové, a jde o drama i grotesku. Zajatec nicméně nezůstal malomyslný a pasivní, se štěstím uprchl, přežil mnohé útrapy a posléze (roku 1947) mu byl udělen válečný kříž za statečnost. Ač byl Josef Bukovský vedoucím odbojové skupiny, nikdy nepřiznal její podvratné záměry vůči Říši, a to navzdory mučení.
I po válce zůstal strojvůdcem, ačkoli mu bylo nabízeno jiné a patrně lepší místo, a roku 1956 sice vážně onemocněl, do konce života však zůstal ve slušné kondici, fyzické i duševní, a vždy byl v dobré náladě. Zemřel roku 1996 v takřka devadesáti letech a z knihy, která o něm vznikla, je znát, že synové, bratři Bukovští, tatínkovo vyprávění a přidružená svědectví adaptují s maximální možnou objektivitou. Byť jsou si vědomi, že tu vždy zůstanou svědectvími nevyplněné momenty. Jen některé lze překlenout poctivě a nikoli exkluzivním vyprávěním. Podobné publikace jsou dnes i výzvou apatii a nově narůstající nevíře některých mladších lidí, pro které je druhá světová válka už bez významu. Není pravda, že nemá smysl se vracet k hrdinům, a stejně tak je chybou, když se jakýkoli odboj relativizuje. Je absurdní představovat si různé postranní myšlenky a motivace lidí, kteří prošli peklem, a Bukovský starší je příkladem takového muže. Je dobře možné, že by se nedávné demonstraci na Letné vysmál. Ale nepodsouvejme mu to, protože ani on nevěřil poučce „pokud nejde o život, nejde o nic“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
