Sotva se ministři financí eurozóny vrátili domů z pátečního setkání v Kodani, dozvídají se ze světových médií, že navýšení záchranného fondu eurozóny na 700 miliard eur nebude stačit. Agentura Bloomberg přišla s tvrzením, že finanční prostředky by měly být navýšeny nejméně na astronomické 3 biliony eur za pomoci Evropské centrální banky. To se jeví jako politicky zcela nerealistické a neprůchozí vzhledem k dosavadním postojům hlavních hráčů na evropské šachovnici. Jakkoliv si evropští lídři v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou nepřejí krach eura s devastujícími ekonomickými účinky, nemohou za to zaplatit neomezeně vysokou cenu. Vyšší limity záchranného fondu eurozóny doporučovala před pátečním setkáním i Evropská komise a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Zatímco Komisi by stačilo 940 miliard eur, OECD navrhovala zdvojnásobení dosavadní kapacity fondu na rovný bilión. Obě instituce měly pro svůj návrh dobré důvody. Rozhodující však byla ochota národních vlád přispět ke stabilizaci eura politicky průchozí částkou.
Argumenty Bloombergu pro mnohem masivnější navýšení ochranného valu společné evropské měny bychom však měli vzít do úvahy. Bloomberg tvrdí, že pouze úplné a pravdivé zúčtování všech nákladů krize společně s prokázáním ohromné síly k jejímu řešení rozptýlí zničující nejistotu v ekonomice. Výdaje, které budou ohrožené země v následujících letech potřebovat, odhaduje na 2,5 bilionů eur, zbytek na rekapitalizaci bank. Tak obrovský fond by disponoval silou, kterou by pravděpodobně nakonec nebylo potřeba ani použít. Pokud by evropští lídři dali jasně najevo, že eurozóna bude garantovat platební schopnost svých zemí a jejich bank, soukromí investoři by pravděpodobně poskytli dostatek kapitálu a úvěrových zdrojů sami. Tak se to stalo v případě amerických bank v roce 2009, kdy vláda garantovala jejich rekapitalizaci. Dosavadní kroky lídrů eurozóny vždy odvrátily akutní hrozby a dočasně uklidnily finanční trhy. Stále však nevedou k trvalejšímu řešení, které by umožnilo nejvíce zadluženým státům platit dlouhodobě udržitelné úrokové sazby z jejich závazků. Bloomberg odhaduje, že rozdíl mezi tím, co za vypůjčené peníze platí v úrocích dluhovou krizí postižené Španělsko oproti Německu, může činit až 20 miliard eur ročně. To představuje jeho roční výdaje na justici, armádu, veřejnou bezpečnost a zahraniční politiku dohromady. Španělsko přitom tento týden oznámilo rozpočtové úspory ve výši 27 miliard eur, považované za nejtvrdší od smrti diktátora Francesca Franca v roce 1975. Část výdajů Španělé škrtnou a zvýší daně. Ministerstvo zahraničí příjde o polovinu svého rozpočtu, zemědělství a průmysl o třetinu. Přes pět miliard eur navíc zaplatí firmy na korporátní dani. S více než dvěmi miliardami příjmů počítají Španělé v důsledku dočasné daňové amnestie. Španělsko je přitom považováno za jednu z nejzranitelnějších zemí eurozóny i díky stavu jeho bankovního sektoru. Mnoho investorů se obává rizik, plynoucích ze splasknutí realitní bubliny. Do té španělské banky napumpovaly v minulosti ohromné prostředky, o které mohou nyní přijít.
Neradostný výhled ekonomik Španělska, Portugalska, Itálie a Řecka ohrožuje celou eurozónu a její bankovní sektor. Varování před přetrvávajícími riziky a hrozbami obsahovala i důvěrná zpráva Evropské komise pro ministry 17 členů eurozóny. Konečný účet za finanční a dluhovou krizi zcela jistě ještě nebyl vystaven. Cena, kterou za finanční krizi nakonec zaplatíme, nebude určena jen ochotou politiků ke kompromisu mezi valícími se účty za krizi a narůstající nespokojeností voličů s dalšími platbami, za něco, co si myslí, že platit nemají. Cena za finanční krizi bude dána také tím, co by následovalo, kdybychom odmítli zaplatit její náklady. To by mohlo být v řádech násobně vyšších, než o kterých dnes diskutujeme. Kolik stovek či tisíců euromiliard to bude nakonec stát, nám řekne zřejmě až historie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivo Hartmann - profil
