Je-li zpráva deníku Právo pravdivá, a není důvod o tom pochybovat, měla by vyvolat mohutnou odezvu. Na místě by bylo, kdyby vláda svolala mimořádné zasedání a vyhlásila stav ohrožení, neboť v sázce je psychické zdraví budoucí české populace.
Ministr školství by měl vytvořit krizový štáb, složený z nejlepších pedagogů, psychologů i psychiatrů a chtít po nich návrhy, jak situaci řešit. Učitelé by měli svolat rodiče a pokusit se zjistit, která pětina oněch psychicky strádajících dětí je právě v té jejich třídě. Jenže nic z toho se nestalo, reakce nepřišla vůbec žádná. Jakoby skutečnost, že dvacet procent dětí je zralých pro psychiatra, bylo něco zcela normálního, asi jako je podle ekonomů normální tzv. přirozená míra nezaměstnanosti.
Jenže ono to vlastně nic překvapivého není. Děti vyrůstají v prostředí, které jim vytvořili dospělí – a to je často vysloveně zdraví škodlivé. Jestliže času pro hru a samostatné objevování světa mají děti stále méně, jestliže jsou od nejútlejšího věku vedeni k tomu, že jen výkon se počítá, jestliže jsou ve škole nuceni k biflování encyklopedických znalostí, jejichž význam a prospěšnost nechápou a jestliže to vše ještě umocní problematické vztahy mezi rodiči, pak je skoro zázrak, když dítě dospěje ve zdravého a psychicky vyrovnaného jedince.
Osvícení dospělí to ví, jako např. americká terapeutka Naomi Aldortová, autorka i u nás vyšlé knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi. Její koncept je opakem toho, co si pod pojmem výchova obvykle představujeme, tedy že dítě je třeba otesávat příkazy, zákazy, hrozbami, odměnami a tresty, aby bylo poslušné a dělalo to, co se od něj očekává.
Dítě je v jejím chápání bytost, která má rodiče něco naučit, někam je posunout – a proto je třeba s ním zacházet s respektem a s úctou. To nemá nic co dělat s rozmazlováním, které vede k dominanci dětí nad rodiči, ale s demokratickým přístupem, ve kterém dospělí berou pocity dítěte vážně. Podobně je to se školou.
V mnoha zemích se pomalu, ale jistě šíří takový způsob vzdělávání, ve kterém se děti neučí podle předepsaných osnov, ale přirozenou interakcí se světem, hrou, uměním, pozorováním. Dítě si samo nachází způsob, jak se co učit, i když to dospělým jako učení nepřipadá. Na stejném principu ostatně fungují už i u nás známé lesní školky.
Tyto koncepty jsou mimořádně úspěšné, ostatně všichni tři synové Naomi Aldortové, kteří nikdy nechodili do základní ani střední školy, nyní s nadšením studují na univerzitách. Je tu ale jedna zásadní potíž: tato výchova – nevýchova je podle Aldortové sice vhodná pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče.
Rodič i pedagog se musí v jistém smyslu snížit na úroveň dítěte, aby mu byl spíše průvodcem při objevování světa. Je to jistě těžké, zvlášť pro toho, kdo byl sám vychováván mentorováním. Je to ale zřejmě cesta, jak vychovat psychicky zdravého člověka, který bude mít rád sebe a ostatní a nebude potřebovat péči psychiatra.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
