Za jedenáct dní se v Itálii bude konat referendum o ústavních změnách, které mohou, ale také vůbec nemusí ovlivnit současnou politickou situaci. Celá záležitost okolo referenda je přitom velmi komplikovaná a vyžaduje detailní znalost zákoutí italské politické scény a ústavního systému, aby si člověk udělal představu, jaký dopad na tuto zemi může mít eventuální ANO či NE v praxi. To nicméně nebrání investorům-spekulantům v tom, aby svoji pofiderní nejistotu manifestovali tím, že prodají italské vládní dluhopisy. Ty se nyní po mexickém pesu, které co do tržních spekulací hrálo ústřední roli při amerických volbách, staly ideálním nástrojem k tomu zaspekulovat si proti integritě eurozóny. Přestože totiž ECB skupuje masivní objemy vládního dluhu, v eurozóně zůstává dluh obchodovatelný na sekundárním trhu stále velmi likvidní, a tak se proti němu snadno spekuluje. Není tedy divu, že tzv. kreditní prémie u italských dluhopisů s delší splatností rostou a už jsou na nejvyšší úrovni od přelomu roku 2013/2014.
Samozřejmě, podíváme-li se na italské vládní dluhopisy s krátkou splatností, tak jejich výnosy do splatnosti se stále drží v blízkosti nuly, což je ovšem výsledkem politiky ECB, jejímž cílem (alespoň do té doby nebylo) garantovat udržitelnost financování vládního dluhu Itálie. Ten je ovšem obrovský (okolo 135 % HDP), takže jakýkoliv pozitivní úrok z něj splacený při mizivém (nominálním) růstu ekonomiky může snadno vést k jeho explozi. To samozřejmě spekulanti dobře vědí. A tak je referendum samozřejmě dobrou záminkou zaspekulovat si proti italskému dluhu, ač ve skutečnosti výsledek hlasování nemusí vůbec italskou politiku rozbourat (to mohou třeba až řádné volby v roce 2018). A tak do doby než přijde super-Mário z ECB a nezopakuje své slavné “what ever it takes” (aneb uděláme vše pro jednotu měnové unie), může být sázka na dezintegraci eurozóny z italské strany docela výnosným obchodem.
Jan Čermák
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
