Poněkud truchlivou je česká diskuse o adekvátní politice naší vlády, EU a Západu vůbec vůči Ukrajině a Rusku. Tato diskuse se utápí v sentimentu, osciluje od ignorance k překrucování historie, marginálními jevy přehání do dalekosáhlých konsekvencí a zejména naprosto ignoruje odlišné zájmy jednotlivých aktérů a zejména specifické zájmy České republiky.
Proto by bylo účelné oprostit se od dumání o Banderovi, přestat na sociálních sítích sdílet fotky mrtvých civilistů (s komentářem o zlé kyjevské vládě, která vraždí vlastní občany raketomety), ukončit zbytečné hádky o tom, kdo vlastně dodal na východní Ukrajinu zbraňové systémy, které nemá ve výzbroji nikdo mimo ruské armády, a vrátit se k základním otázkám: Jaká Ukrajina a jaké Rusko jsou v zájmu České republiky, proč a jak k tomuto cíli dospět?
Česká republika potřebuje Rusko „co nejdál“, tedy s co nejmenším vlivem na českou politiku a ekonomiku. Nejde přitom jen o historickou zkušenost (jakkoli je těžké na rok 1968 zapomenout a současné Rusko udělalo pramálo, aby se od tehdejšího SSSR distancovalo), současná praxe z posledních deseti let velmi důrazně ukazuje nejen na hluboké propojení mezi ruskou zahraniční politikou a ekonomickými nástroji (např. stavba dalších dvou bloků jaderné elektrárny v maďarském Paksi), ale i zásadní rizika, která z takového vlivového sepětí pro příslušné země vyplývají – pokud se Marine Le Pen stane francouzskou prezidentkou, bude za to vděčit z velké části ruským finančním zdrojům pro svoji stranu. Ze středně a dlouhodobého hlediska je tedy pro Českou republiku bezpečnější utržit marginální ztráty ekonomického charakteru vyplývající ze sankcí proti Rusku a zejm. ruských sankcí pro EU než riskovat další posilování ruského vlivu na českou politiku a ekonomiku.
Nejefektivnější cestou, jak dosáhnout cíle „udržet Rusko co nejdále od ČR“, je pak, mimo uvedených ekonomických nástrojů (formalizované i neformalizované sankce), na prvním místě zajištění dostatečné geografické vzdálenosti mezi ČR a Ruskem, potažmo jeho satelity. V tomto kontextu je pak další osud Ukrajiny zcela zásadní. Pokud bychom akceptovali Ukrajinu jako satelitní stát Ruska či „finlandizovaný“ stát, jenž sice formálně ruským vazalem není, ale Kreml může kdykoli jeho prostřednictvím naplňovat své ekonomické a bezpečností zájmy, znamená to akceptaci stavu, v němž ruská vlivová zóna dosahuje hranic Slovenska, Maďarska a Rumunska. A to za situace, kdy v Maďarsku vládne nejbližší spojenec Ruska ze států EU Orbán, jenž, jak sám prohlašuje, se v lecčems nechává Putinovým režimem inspirovat, na Slovensku technokrat Fico, který používá termín „sociální demokracie“ jen jako nálepku bez jakéhokoli obsahu a i rumunský politický systém má daleko ke stabilitě, což z něj opět činí lákavé hřiště pro ruské vlivové snahy. Neležel by pak okraj ruské vlivové zóny ve skutečnosti na českých hranicích? Má český ústavní a politický systém dost síly, aby se ubránil dalšímu pádu do sféry ruského vlivu?
Na druhém místě je třeba zcela pragmaticky akceptovat skutečnost, že jen stabilní a bohaté Rusko je schopno efektivně rozšiřovat svou sféru vlivu. Pokud je tedy klíčovým zájmem ČR, aby neupadla do této sféry, je na místě (ovšemže ve spolupráci s dalšími západními státy, zde samotné Česko mnoho nezmůže) oslabovat Rusko podporou vybraných konfliktních oblastí na jeho hranicích. Nejde přirozeně o samoúčelné rozdmýchávání konfliktů, jaké Putin předvedl v Donbasu, nýbrž o podporu jeho existujících protivníků ve všech formách. Gruzie, Moldavsko, Ukrajina i další země, které se Rusko v posledních 20 letech pokusilo oloupit o území, musí vědět, že ve svém boji nejsou sami, že mohou očekávat vstřícnost a podporu ze strany Západu. Pokud Rusko bude muset utrácet peníze a vojenské kapacity na řešení problémů na svých hranicích, lze očekávat, že nebude mít prostředky pro rozšiřování sféry vlivu. Jde přitom pouze o aplikaci strategie, kterou Rusko a dříve Sovětský svaz využívá již minimálně od druhé světové války (dlouhodobě Kuba, posledních 15 let Venezuela atd.). USA se tato strategie velmi osvědčila v 80. letech v Afghánistánu, kde porážka sovětské armády nepochybně významně přispěla k urychlení konce Studené války, i když jeho předčasným opuštěním v 90. letech otevřela dveře pro nástup Talibanu.
Specifickou komponentou této strategie je využití současné řecké ekonomické a finanční krize. Mělo by být předmětem vážné úvahy, jak v rámci řešení předluženosti Řecka využít touhy Ruska koupit si spojence v rámci EU. Pokud by Německo neustoupilo snaze řecké vlády o odepsání části dluhů, nezbylo by Syrize než se obrátit se žádostí o pomoc na Kreml. Peníze Západu, které dnes prostřednictví EU a MMF proudí na Ukrajinu, aby uprostřed zimy nezůstala odříznutá od ruského plynu, by se tak zase vracely přes Řecko do rukou německých věřitelů. Jistě by pak bylo třeba hledat nástroje, jak v rámci EU udržet v platnosti a ev. rozšiřovat sankce proti Rusku i proti řeckému odporu, ale této otázce by bylo pravděpodobně nutné dříve či později čelit tak jako tak, jak vidíme dnes v souvislosti s kyperskou nabídkou vojenských základen Rusku.
Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že je v eminentním zájmu ČR, aby se udržela u moci současná ukrajinská vláda, která je legitimizována právě odporem proti Rusku a jeho vazalským organizacím v Doněcké a Luhaňské oblasti. Dokud bude u moci Porošenko s Jaceňukem, hrozba upadnutí celé Ukrajiny do ruského vlivu prakticky neexistuje. Rusko, pro něž byla anexe Krymu výsledkem spíše snahy o posílení vnitřní legitimity Putinova režimu (a v tomto směru svůj účel jistě splnila), než racionální ekonomickou či vojenskou úvahou, potřebuje pro udržení bazální funkčnosti krymské infrastruktury pozemní koridor spojující Rusko s Krymem (a v optimálním případě i prodloužení až do Podněstří, čímž by byla Ukrajina odříznuta od Černého moře). Právě zabránění vzniku tohoto koridoru, momentálně tedy zejména zajištění obrany Mariupolu, by mělo být prioritním cílem Západu, jehož dosažení i za cenu dodávek zbraní a dalšího vojenského vybavení má přednost i před jakýmikoli diplomatickými jednáními. Ta totiž Putinovi zjevně slouží pouze jako nástroj k oslabování kyjevské vlády, protože nemá v tuto chvíli, kdy ruští vojáci a vazalské jednotky z východu Ukrajiny vítězí, žádnou motivaci k jakýmkoli ústupkům.
Střednědobým cílem, na němž by se měli shodnout klíčoví představitelé Západu s hlavními ukrajinskými hráči (i když je ze zjevných důvodů neúčelné takovou dohodu jakkoli zveřejňovat či potvrzovat), je potom zatlačení ruských a proruských jednotek na úroveň z listopadu 2014, naprosté odříznutí Doněcké a Luhaňské oblasti od ukrajinské infrastruktury, zřízení „sanitárního kordonu“ podél fronty i za cenu permanentní evakuace většího počtu civilistů a dlouhodobé udržení konfliktu nízké intenzity determinovaného paritou výzbroje a počtem vojáků. Zbytek Ukrajiny by pak měl v co nejkratším horizontu získat vstřícné kroky ze strany EU (např. podstatné otevření trhu práce, uvolnění pravidel pro imigraci…) i USA (obchodní dohody, výzbroj i přímá finanční podpora) s cílem ekonomické stabilizace a růstu. Nejsilnější zbraň proti ruským mocenským ambicím je ekonomický rozkvět prozápadní Ukrajiny ve srovnání s úpadkem ekonomiky založené pouze na těžbě ropy a zemního plynu v Rusku. Pro Doněckou a Luhaňskou oblast bude platit nabídka připojit se k tomuto uspořádání, pokud vyženou ruské vojáky a jejich pomahače.
Vzhledem k tomu, že tato podmínka nejspíš poměrně dlouho splněna nebude, Rusku nezbyde než utrácet enormní finanční částky za ekonomickou podporu, vč. výplaty všem veřejným zaměstnancům i vojákům, výplaty důchodů a sociálních dávek (to všechno z území, které nebude generovat prakticky žádný daňový výnos), dodávky výzbroje, vody, elektřiny i plynu (opět na nesplatitelný úvěr), podobně jako to již dnes vidíme na Krymu.
Takové uspořádání, i když jistě nikoli příliš komfortní pro obyvatele území pod (pro)ruskou vládou, by celkem úspěšně garantovalo, že Kreml bude mít ve střednědobém horizontu zcela jiné starosti, než usilovat o ekonomické a politické ovlivňování České republiky, a tedy nejlépe odpovídá pragmaticky definovaným zájmům ČR.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pravybreh.cz
