Návrh se týkal následujících oblastí:
1) Nárok pacientů na částečnou úhradu i těch zdravotních výkonů, které jsou dražší, než ekonomicky nejméně náročná varianta z terapeuticky srovnatelně účinných.
2) Zvýšení poplatku za den pobytu v nemocnici.
3) Právo zdravotních pojišťoven pokutovat poskytovatele zdravotních služeb, kteří nevybírají regulační poplatky.
Nejedná se jistě o ustanovení, na kterých by stálo či padalo české zdravotnictví, ovšem vzhledem k faktu, že jde o nejvýznamnější změny v klíčovém zákoně upravujícím fungování českého zdravotnictví od roku 2008, pohled, že „o nic vlastně nejde“ nemůže obstát. Smutné zjištění je, že se soudci Ústavního soudu se ani nenamáhali svoje rozhodnutí precizně právně vyargumentovat.
Umí ústavní soudci vůbec číst?
Když soudci odůvodňují rozhodnutí o zrušení právní úpravy tzv. nadstandardů, nabývá člověk dokonce pochybnosti, zda předmětnou právní úpravu soudci vůbec četli a zda ji pochopili. Na rozdíl od tvrzení obsažených v odůvodnění úterního nálezu totiž právní úprava přijatá v roce 2011 žádným způsobem neomezovala práva občanů – pojištěnců. Nárok z veřejného zdravotního pojištění tak, jak je definován zákonem o veřejném zdravotním pojištění, který specifikuje právo na bezplatnou zdravotní péči obsažené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod, zůstává nedotčen. Jednoduchým příkladem je fraktura kostí v zápěstí. Z veřejného zdravotního pojištění má každý občan nárok na sádru (v ceně X), která jistě terapeutický účel splní, ale je těžká. Ve znění do roku 2011 (a opět nyní, poté co vyjde nález ÚS ve Sbírce zákonů) pokud pojištěnec chce „sádru“ lehčí, plastovou, zaplatí její plnou cenu (2X). Částka, kterou by jinak zdravotní pojišťovna zaplatila za sádru klasickou, de facto propadá a pojištěnec je tedy o ni připraven. Pro pacienty, kteří připlácet odmítají (ať už z principu nebo kvůli svým ekonomickým poměrům) se přijetím úpravy „nadstandardu“ nic nezměnilo. Dostali těžkou sádru v roce 2010 i 2012, nic neplatili nic, ať už se jim zranění přihodilo kdykoli. Pro pacienty, kteří jsou ochotni si připlatit za komfort, byla dosavadní úprava naopak výhodná, platili pouze rozdíl mezi cenou sádry těžké a lehké, bez této úpravy si budou muset (stejně jako před rokem 2011) lehkou zaplatit za její plnou cenu, jakoby vůbec pojištěni nebyli. Zákon, který teď Ústavní soud zrušil, tedy zjevně žádným způsobem neomezoval (nestanovoval limity) ústavní práva občanů ČR, naopak jeho prostřednictvím došlo k rozšíření nároku pojištěnců z veřejného zdravotního pojištění. Je proto úplně irelevantní, zda a jak byla tato úprava specifikována v prováděcích vyhláškách. Pokud včera řada právníků na sociálních sítích psala, že se nejedná o politické rozhodnutí, protože Ústavnímu soudu vadily jen prováděcí předpisy (ústavní práva nelze limitovat ničím jiným, než zákonem), jde o flagrantní ignoranci absurdnosti argumentace soudců, kteří návrh na zrušení této úpravy podpořili.
Levicový Ústavní soud je realitou
Ani argumentace ke zrušení navýšení regulačního poplatku za pobyt v nemocnici není demonstrací brilantního právního myšlení. V zásadě je protiústavnost shledávána v absenci limitu na platby za hospitalizaci a v nedostatečné diferencovanosti případů, u nichž je poplatek vyžadován a kdy nikoli. Zvláštní je, že tyto aspekty Ústavnímu soudu nevadily v roce 2008, kdy o regulačních poplatcích rozhodoval poprvé, ale vadí mu dnes, aniž by zdůvodnil, v čem jiném se situace změnila, než že je složen dle politických preferencí prezidenta Zemana a rudooranžového Senátu. Pro absenci limitu existuje jednoduché zdůvodnění: jedním z cílů zavedení regulačních poplatků za hospitalizaci je zabránit časté situaci, kdy pacienti zůstávali hospitalizováni, přestože už jim de facto žádné zdravotní služby poskytovány nebyly, ale přesto se tito lidé nebyli ani schopni o sebe sami postarat. Správně by se měli stát klienty poskytovatelů sociálních služeb, ovšem tam by museli platit. Bylo tedy pro ně levnější zůstávat na lůžku v nemocnici, kde ovšem na jeho pobytu krvácí zdravotní pojišťovna, než se přesunout do domova důchodců či ústavu sociální péče. Ve chvíli, kdy by se platilo jen prvních 28 dní, jako je tomu v Německu, tento efekt by zcela odpadl. A diferenciace? Po dlouhé diskusi Ministerstvo zdravotnictví zjistilo, že nastavit ji správně a spravedlivě, aby neposkytovala špatnou motivaci, je prakticky vyloučeno. I vzhledem k nevelké částce denního regulačního poplatku je tedy lepší a vlastně i spravedlivější jej nastavit pro všechny stejně, než definovat složitý a často se měnící soubor výjimek, kdy se poplatek neplatí.
V případě zrušení práva zdravotních pojišťoven na pokutování poskytovatelů, kteří (zejména) nevybírají regulační poplatky, se Ústavní soud vůbec neobtěžoval vyrovnat se s faktem, že pokud budou poskytovatelé dodržovat zákon, nebude důvod je pokutovat. Pokuty byly zakotveny v době, kdy všechny kraje (s výjimkou Prahy) slíbily, že regulační poplatky nebudou ve svých nemocnicích vybírat. Lze jistě uznat, že původní pokuta ve výši až 50 000 Kč pro nemocnici s obratem stovek milionů až dvou miliard není dostatečně odstrašující. Plošným nevybíráním regulačních poplatků by ovšem také mohlo dojít k eliminaci pozitivních efektů celé úpravy, které se dají počítat v řádu jednotek miliard. Ve srovnání s možnými škodami není nyní zrušená pokuta ve výši až 1 000 000 Kč tak strašná…
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
