Evropský i americký mediální svět měl svého jasného favorita – tedy favoritku – Hillary Clintonovou. Česká televize nainvestovala do prosazování Clintonové tolik kapitálu, že člověk denně nesledující veřejné dění mohl nabýt dojmu, že i Češi mohou ovlivnit výsledek amerických voleb. O to více groteskní bylo, když i Česká televize musela jednoho listopadového rána uznat, že americkým prezidentem bude Donald Trump. Ostatně i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání si s několika měsíčním odstupem všimla, že Česká televize nadržovala Clintonové.
Donald Trump dokázal něco, co by mohlo být inspirací či nadějí pro ostatní západní politiky. Trump totiž neporazil jen Hillary Clintonovou, ale porazil i (nebo hlavně) média. Současný americký prezident čelil přesile, která už v minulosti smetla mnoho nadějných politiků. Obdobné to bylo i v případě brexitu. Britové i přes obrovskou mediální masáž dokázali říci EU jasné NE. Političtí i mediální elitáři (u nás se vžil pojen pražská kavárna) tak v roce 2016 prohráli hned dvakrát. Letošní volby ve Francii, Nizozemsku, možná i v Itálii, Německu a v neposlední řadě i v České republice budou dalším zátěžovým testem pro evropský elitářský režim. A doufejme, že opět prohraje, protože ponaučení si ze svých proher rozhodně vzít nehodlá.
Dlouhá léta jsme byli přesvědčováni, že národní stát je přežitek, který vede k válkám. Národní zájmy rovná se nacionalismus v té nejhorší podobě. Mír a prosperitu měl zajistit nadnárodní celek, který bude dbát o blaho svých členů, bez ohledu na národnost. Základem prosperity měl být volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Bohužel už v zárodku této vcelku sympatické myšlenky se počítalo se vznikem Spojených států evropských, kde hlavní slovo budou mít Německo a Francie. Dnes vlastně už jen Německo.
Postupná centralizace a faktická likvidace národních států nás dovedla až do dnešních dnů. Parlamentní volby se stávají trpěným folklórem, který změnu nepřinese, ale lid má pocit, že může něco ovlivnit. Občas se do horních pater dostane nějaký ten rebel, ale toho lze za pomoci prorežimních médií (jiná fakticky nejsou) hravě zlikvidovat. Většinu však trvale mají strany, které drží kormidlo stále stejným směrem. Tradiční souboj pravice a levice se vytratil. A občan pochopil či začíná chápat, že volba stále stejných tváří a stran jím požadovanou změnu nepřinese. A to je přesně důvod, proč vyhrál Donald Trump.
Republikánští voliči pochopili, že jestli chtějí změnu, musí do souboje o Bílý dům vyslat právě Trumpa. Kdokoliv jiný by byl jen Obama či Clintonová light. Americký volič to pak už měl jednoduché. Buď dál plavat v zahnívajícím demokraticko-republikánské rybníčku s Clintonovou (Trumpovi pomohlo i to, že řada republikánu dala veřejně najevo, že bude volit Clintonovou), nebo pustit ke stavidlu Trumpa, rybníček vypustit a začít ho napouštět čistou vodou.
Podobné politické zemětřesení potřebuje i Evropská unie. Demokratický deficit je čím dál tím znatelnější. Regulace nás zastihne na každém kroku. Dnes a denně se objevují nápady na další příkazy a zákazy. Brexit dal impuls k dalšímu přesunu pravomocí do Bruselu. Například v oblasti daňové politiky. Evropské elity chtějí zlikvidovat národní stát. Touží dosáhnout stavu, kdy nebudou možná žádná referenda. Občan tak bude vyřazen z rozhodovacího procesu. Ostatně když si otevřete román 1984, zjistíte, jak moc je tato kniha aktuální a jak rychle se k její plné verzi blížíme.
Vím, že řada lidí již bere s velkou rezervou to, co se říká v televizi nebo píše v novinách či na internetu. Řada z nás by ráda přestala platit koncesionářské poplatky, protože nás již nebaví jednostranné zpravodajství České televize, která do svých pořadů zve stále stejné hosty, kteří se od sebe liší pouze barvou bot či košile. Bohužel většina zatím nenašla odvahu ke změně. Debata u piva snese takřka cokoliv. U voleb se však chováme stále stejně. Bojíme se podpořit ty, se kterými sympatizujeme, protože stále ještě věříme zfalšovaným průzkumům, které říkají, že podpora té či oné nové strany je vyhozeným hlasem.
Česká politika je v tomto směru opět pozadu. Nemáme Trumpa, Johnsona, Le Penovou, Wilderse, Hofera, AfD a mnohé další. V jednu chvíli byli určitou nadějí na změnu Svobodní. Z nich se postupně stala firma Petra Macha, která ho poměrně dobře živí. Za mnoho let své existence nedokázali oslovit veřejnost. Dnes můžeme držet palce Realistům Petra Robejška. Zatím však nevíme, zda se jedná opravdu o projekt, který má za cíl uspět ve sněmovních volbách, nebo se má stát odrazovým můstkem pro Robejškovu prezidentskou kandidaturu. Osobně mi je představa Robejška jako prezidenta velmi sympatická. Z Pražského hradu by tak po pětileté přestávce opět zazněl eurorealistický hlas. Stačí se jen nebát, jako se nebáli v Británii a Americe.
Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
