Jedna rovina je Havlův odkaz v rovině lidskoprávní a solidární jeho dědictví či silná stopa v české zahraniční politice.
První rovina této věci je ideologická a reprezentuje ji první náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák. Podle něj třeba skončit s „lidskoprávním atlantismem“ a nahradit ho humanismem či jakýmsi „bratrstvím“, které bude klást důraz na ekologická a sociální práva.
Problém těchto návrhů je nejen v potenciálním střetu s českou ústavou. Pokud vycházíme z pojetí lidských práv v naší ústavní listině práv a svobod, měli bychom totéž sledovat a respektovat i v zahraniční politice. Na ministerstvu zahraničí teď kolují koncepce, kde se škrtá jméno Havel, zůstává pouze Masaryk či Beneš, přidává se Dubček.
Pak je tu rovina věcná a praktická. Lze jistě diskutovat o tom, co je v pojetí lidských či občanských práv ve světě nového, protože vše má nějaký vývoj. Ale budete-li vysvětlovat čínské vládě její zaostávání v zavádění ekologických standardů, pak si jí jistě znepřátelíte mnohem víc, než když si budete stěžovat na zavřeného disidenta.
A třetí rovina je politická. Je sice hezké, že Petr Drulák napsal knihu o bratrství a humanismu, jeho vývody ale nejsou součástí volebního programu ČSSD, ani programu vládního.
Je otázkou politické legitimity jakým právem Drulák destruuje něco, co bylo dobrou tradicí, ve jménu něčeho, co neprošlo žádným voličským testem.
Premiér Sobotka či ministr zahraničí Zaorálek Drulákovy vývody zatím nepodpořili, ale ani se od nich nedistancovali, slabá útěcha. Od hnutí ANO jsme žádné zpochybňování Havla zatím neslyšeli, ale ani žádnou obranu. Ve vládě zřetelně hájí havlovské tradice pouze lidovečtí ministři.
K ideologickému zpochybňování Havla patří i kritika Václava Klause. Zatímco pro Druláka byl Havel zarytý atlantista, či snad dokonce neocon neboli neokonzervativec, pro Klause byl elitář, levičák, nyní už dokonce reformní komunista.
Ze součtu názorů obou pánů pak vyplývá, že Havel nebyl zařaditelný, že byl osobitý a jedinečný a vlastně jeho odkazu oba ideologové z různých stran barikády nakonec dobře poslouží.
Otázkou ale také je, zda Klause vůbec po jeho amnestijním počinu lze ještě považovat za společenskou elitu, spíše se jedná o suterén, ale jistě to je téma k diskusi. Média, která mají potřebu ho vyvolávat z politického záhrobí kvůli peprnému a urážlivému titulku o Havlovi, naznačují, že budou tisknout cokoli, hlavně když to zaujme.
Drulákova rovina je ideologická, ale pak existuje něco jako čistě utilitární výprodej hodnot. Vzdám se principu v zahraniční politice, a někdo za to něco vyveze nebo investuje.
To podepsala nedávno česká vláda v Číně. Potíž je v tom, že nejsilnější zájem tu má holandská firma PPF, která do Číny nakonec nic nevyváží, ani v Česku nic nevyrábí.
Pak je tu ale ještě rovina kultury prezidentského úřadu, a zde je také deklasován Havlův odkaz. Václav Klaus lže, když tvrdí, že v Kongresu v roce 1990 při Havlově projevu netleskal, protože záběr ho usvědčuje z opaku.
Jenže Klaus je také bývalý prezident, to je také instituce. Havel se snažil nastavit její odkaz mnohem důstojněji a lhaní k tomu nepatřilo.
Prezidenta Havla by nikdy nenapadlo cestovat ze státní návštěvy letadlem soukromé firmy. Kde je ta hranice? Budou si takhle do budoucna lobbisté privatizovat i premiéra a ministry? Kde privatizace státu skončí?
Havel a prezidentství nejsou ale pouze lidská práva. Takže nakonec ještě k Zemanově sprostotě, opilectví a hulvátství.
Deklasování prezidentského úřadu spočívá i v tom, že Havel byl člověk nesmírně zdvořilý, laskavý a slušně vychovaný, když byl v úřadu tak dvojnásob, a nepochybně si přál, aby tato tradice zůstala.
I tady vidíme, jak hluboko česká politika upadla. A být toho svědkem v souvislosti s 25. výročím nově nabyté svobody je smutné a žalostné.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
