Levicoví aktivisté mi přitom nejsou sympatičtí prakticky ničím. Nesouhlasím s nimi, s jejich motivací, a už vůbec nechápu, jak v zemi s tak silnou historickou totalitní zkušeností může vůbec ještě kdokoli adorovat všelijaké takovéhle zvrácené politické ideologie. Zakázat jim ovšem psát ostrou publicistiku, kousavou satiru týkající se čehokoli – to snad ne! Právě o svobodě slova přece ta naše demokratická a antitotalitní veřejná scéna, neboli „agora“, je a musí být.
Takže: Něco jiného je politický (vlastně hluboce filosofický) nesouhlas, cosi úplně jiného nutnost, možno říci též občanská povinnost, postavit se za člověka, který je šikanován mocí. To bývala zas jiná silná česká historická zkušenost a ctnost! S Tomášem Zeleným měl by v tomto ohledu solidarizovat každý, kdo cosi kamsi píše, publikuje, vyjadřuje se, takříkajíc „stojí na té naší české agoře“. Také se tímto přidávám, slyšte můj nepatrný, bezvýznamný hlas. Nepatrné a bezvýznamné hlasy – jak v naší zemi se silnou historickou totalitní zkušeností dobře víme – bývají schopny až dostávat lidi z vězení a táborů, při vhodné konstelaci jim dokonce zachraňovat životy. Jistý klasik tady tomuhle říkal „moc bezmocných“. Eh, natož nějaká pokuta, byť z pohledu běžného člověka v docela citelné výši…
Kapitán Lukáš Kořínek, vrchní komisař, autor rozhodnutí o osmitisícové sankci Zelenému, udělal by asi lépe, kdyby se v archivu bezpečnostních složek inspiroval řekněme rozsudkem nad Jiřím Grušou z roku 1978. Spisovatel, obžalovaný za autorství a šíření vlastního románu Dotazník, prý napadajícího „naše socialistické společenské zřízení“, byl tehdy osvobozen a propuštěn z vazby. Jeho literární projev byl přitom soudem prohlášen za „celkově nejapný“, což umělce následně po léta naplňovalo pyšnou hrdostí: Nikdo jiný takový krásný odsudek od komunistického státu nedostal.
Pro demokracii platí jednoznačné pravidlo: Pokud se určitá instituce, orgán nebo útvar, disponující obrovskou, nesrovnatelnou mocí vůči jednotlivému občanovi, rozhodne tuto moc uplatnit, musí to dělat s největší opatrností tak, aby nenarušil lidská práva tohoto v podstatě bezmocného člověka. Osm tisíc za prostořekost, plus zabavení nějakých osobních věcí, včetně počítače s daty, o jejichž soukromé nebo profesní důležitosti nemá úřední moloch přehled (čili vstupuje tu na tenký led), je snad v demokratické společnosti na jednoho trochu příliš.
Ano, uvedené předměty byly zajištěny v souvislosti se závažnou trestnou činností, údajně doslova teroristického charakteru. Jenže co odůvodňuje jejich roční zadržení, když se na toho muže nepodařilo „nic najít“? Neřeknu, pokud by se aktivista projevoval verbální agresivitou, vulgárně napadal lidi, či dokonce vyhrožoval činovníkům, pak by potrestání zasloužil. Ovšem chlapík mohl dostat pětistovku za opakovaný projev (byl úředně varován a poučen), ale ty věci mu už dávno měli vrátit, přece! Nejsme snad v „sedmdesátkách“? Nebo zas ano? No, psací stroj zabavený mému příbuznému Léta Páně 1973 neobjevil se, pravda, již nikdy. Zmizel v soukolí Státní bezpečnosti a soudů. Ehh, je to jen takové mé soukromé deja-vu: Ověření hypotézy, že režimy nerežimy, přiznáte-li někomu kousek nekontrolované moci, začne ji brzy, a silně, zneužívat. Během tak zvané „normalizace“ se začínalo výhrůžkami, „vaše děti by nemusely vystudovat, přijdete o práci“, po pár letech zdokonalování estébáckých metod někteří zažili típání cigaret o kůži, bití, vyvezení a vytažení opozičního aktivisty na okraj propasti s hrozbami, že by v ní dnes mohl skončit… Ne, není v tom nic osobního, pane K.
Protože vím, jak znalost klasické literatury upadá, připomínám, že „K.“ jest literární postavou, prostupující v různých vtěleních romány Franze Kafky (3. července 1883, Praha až 3. června 1924, Kierling u Klosterneuburgu) pražského židovského spisovatele německého jazyka, dost prostořekého. Jeho dílo, celkově nejapné, zdálo se komunistickým představitelům býti natolik nebezpečným, že je – navzdory autorově světové proslulosti, a tedy nabízejícím se pěkným příjmům z prodeje knih – raději nevydávali a všelijak potlačovali. Kafka totiž vytvořil obraz společnosti, v níž jsou lidé kontrolováni a beznadějně ovládáni systémem, úředním aparátem, jehož fungování či mechanismy nejsou schopni poznat. Zůstávají jim tak natrvalo skryty, avšak oni jsou systémem řízeni, manipulováni, ohrožováni a dirigováni až tak, že se jejich život postupně mění v peklo.
Taková je „kafkovská vize světa“. Omlouvám se, pokud jsem ji v předchozím odstavci vyjádřil poněkud kostrbatě. „Kafkovský“ svět je světem bez svobody, respektive společností obsahující a povolující jen napodobeniny skutečné svobody, které například v závěru klíčového románu Proces hlavního hrdinu nakonec nevyhnutelně (a aniž by si přesně uvědomil, co s ním „úřední orgány“ podnikají) bez odporu přivedou na popraviště. Konec literárního okénka číslo 1.
Součástí toho všeho se stala – neuvěřitelně – dokonce stížnost plukovníka Šlachty, který se cítí být uražen označením za traktoristu, jež je v jeho chápání nepravdivé oproti oprávněnému vyššímu statutu kombajnéra, příslušníka hrdé Plechové kavalérie!
Dodatečně se lekám, protože i zde v textu Kouří mi komín se „černě oděný důstojník s výraznýma ušima“ objevil, ba velel dokonce zásahu. Jestli si vzpomínáte, Angela Merkelová nám tu tehdy jezdila v moderním Lidovém voze. – Jaká klika, kdybych tehdy ve své fantazii nechal spolu s ní projíždět na TRAKTORU i našeho drahého velitele, mohl jsem nyní platit tu pálku společně se Zeleným! Býval to přece KOMBAJNÉR, volové. No, Postoloprty, ušel jsem tomu vo prsa…
À propos levicoví aktivisté. Také nezapomenutelný spisovatel Jaroslav Hašek býval anarchistou, zanechal toho však po slavném pedagogickém rozhovoru s policejním radou Petráskem z Královských Vinohrad. Což ostatně autor pak neopomněl zaznamenat ve svých Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona.
Pochopitelně, berme tu příhodu s rezervou, je to jen nejapná literatura, přesto by se pánům Kořínkovi a Šlechtovi mohla stát praktickou inspirací, třeba i pro zacházení s T. Zeleným.
Víte, je to Jaroslavem Haškem tak neskutečně dobře napsáno, že nemohu odolat pokušení ten památný rozhovor ocitovat. A to navzdory docela vážnému riziku, že vnímavý čtenář pochopí, jak se má doopravdy psát, a tím pádem si Jan Opravil se svými amatérskými textíky u něj nadále neškrtne:
„A dovolte, pane rado, nesmí být člověk anarchistou?“
„Ale pročpak by nemohl být anarchistou,“ odvětil pan policejní rada, „jenomže to má vzápětí nepříjemnosti. Jste mladý člověk a byla by vás skutečně škoda. Tohle všechno jsem já kdysi také prodělal. Já byl také hrrr… Jednou jsem řekl svému představenému ,no dovolte‘ a prásk jsem dveřma. Ale já jsem jimi nechtěl prásknout, mně se jenom zachytila kapsa kabátu o kliku, jak mne vyhazoval. A když jsem přišel do svého pokoje na starém policejním ředitelství, tak jsem si to rozvážil, co jsem vyved. Šel jsem k šéfovi a požádal ho o prominutí a ta anarchie jako kdyby ze mne spadla. Teď jste v Komuně, mladý příteli,“ vstal a pohladil mne po hlavě. „Dejte si to vymluvit, kamaráde. Máte matku, pořádnou ženu, máte bratra, který čeká na místo v bance Slavii, dejte se k mladočechům. Vypusťte z hlavy ten petrolej a dynamit, vždyť vám to neslouží ke cti, a když vy chcete být v nějaké straně, která hodně křičí, dejte se k národním socialistům. A když už máte nějaké revoluční smýšlení, dejte se k sociálním demokratům. Ti chtějí všeobecné právo hlasovací, ale my jim ho nedáme. Ale my vás taky za to nezavřem. Jenom vypusťte bomby z hlavy. Ať se podíváte kam chcete, vidíte, že musí být pořádek. Když přijdete domů, hodíte boty do kouta a nemůžete je najít, tak nadáváte, že není žádný pořádek. Tak je to v celém politickém životě. Podívejte se na mne, já jsem starý člověk, leccos jsem prodělal, ale abych volal ,pryč s králi‘, to se nikdy nestalo.“ Usmál se a řekl: „Leda takhle, když jsme hráli jednadvacet a já jsem si výtah na dvacet ještě krále, když jsem držel bank, a to jsem pak volal ,pryč s králem‘, poněvadž jsem měl dvaadvacet.“ Pohladil mne po vlasech ještě jednou a řekl: „Tak si to dejte konečně vymluvit. Vystupte z toho anarchistického časopisu Komuna, přejděte do jiného politického časopisu, když už bez politiky nemůžete existovat. A teď můžete jít.“
Byv takto osloven a hlazen po vlasech, jistě by ani Tomáš Zelený nesetrval ve své sveřeposti, opakovaných projevech a napadání orgánů. Ostatně i Jaroslav Hašek vkročil na úplně novou životní dráhu: „Tak jsem tedy vystoupil z Komuny, založil jsem stranu mírného pokroku v mezích zákona a stal se redaktorem časopisu Svět zvířat.“ A jak to potom bylo dál, milé děti, o tom zase někdy příště. Konec literárního okénka číslo 2.
Na závěr však vážně. Opravdu cítím, že se nacházíme v jistém uzlovém bodě. Bude náš život tady v České republice i nadále spíše „haškovský“ veselý a volný? Nebo naopak nám povládne „kafka“ jak řemen? Ano, „anarchistickou“ českou nezodpovědnost a lajdáctví zde často kritizuji, máte pravdu. Ale neznamená to, že bych chtěl s vaničkou vylít dítě a s chybami se zbavit celé té krásné svobody lidské a ekonomické, kterou jsme si nakonec přece jen na „soudruzích K(omunistech)“ vynutili.
Po třech letech působení Sobotkovy vlády v České republice všechno začíná vypadat na docela vážnou kafkárnu: Jakékoli ekonomické aktivity občanů mají být on-line elektronicky monitorovány. Fízl zůstane fízlem. Přidáme-li tohle k tradičním možnostem policie v odposlouchání telefonů a čtení textových zpráv, sledování elektronických plateb respektive výběrů z bankomatů, včetně záznamu tváře vybírajícího, propojením se systémem „dopravních“ kamer na veřejných místech a tak podobně, máme tu už teď pěkného „Velkého bratra“ (George Orwell, já z té literatury dneska nevyjdu!). K tomu všemu námi neustále nošené mobilní telefony sledují a hlásí místo pobytu s přesností na několik desítek metrů. Ne agenti tajných služeb – pro ty jsme ve velké většině bezvýznamnými figurami – ale personalisté institucí a firem jsou vedeni k tomu, aby si k případným zájemcům o místo nebo externí spolupráci „lustrovali“ všemožné informace z Facebooku a jiných sociálních sítí. Přešlap, dejme tomu během nahodilého opileckého excesu, se může v určitém kontextu klidně stát zásadním pro sociální a pracovní šance kohokoli z nás! A zůstane tu furt, ať se nám Zuckerberg snaží či nesnaží nakecat různé bajky o možnostech kdykoli se stáhnout z aplikace. „Elektronická stopa“ bývá v zásadě vždycky nesmazatelná, zejména pokud na jejím utváření aktér sám spolupracoval, často aniž by tušil, co dělá, a jakým rizikům se vystavuje. Estébáci s námi aspoň museli mrznout venku, dnešní policajt zato sedí v teple a ví toho o sledovaných osobách mnohem víc. – Je to paranoidní? To víte, že je. Totiž, zní to tak…
Kdyby se nakonec prokázalo to, co od samého začátku prohlašují postižení anarchisté, že totiž ke svým akcím byli cíleně vyprovokováni placenými policejními spolupracovníky či agenty jen proto, aby „útvar“ konečně získal nějaký zřetelný úspěch, šlo by opravdu o průšvih jak Brno. Takový, jaký jsme od samotného velkého Sedmnáctého listopadu v řadách bezpečnostních složek nezažili. Ale tohle se snad nestalo, že, žijeme přece v zemi, byť tu a tam s jistými pochybnostmi a obavami, demokratické. Ovládá nás tady pořád spíš veselý Švejk se svým autorem Jaroslavem Haškem, než nějaký ten Kafka anebo Orwell. Noviny a servery tisknou, publikují, dokonce i onen inkriminovaný výměr o pokutě je volně k vidění… Jenže když vidím tenhle papír a přemýšlím, jaký druh uvažování se za ním (už zase) skrývá, čím byl motivován… Je to paranoidní? To víte, že je. Totiž, zní to tak…
Jak jsme tohle všechno nazvali v úvodu? No ano: „Tichá demontáž demokratického systému.“ Věci se mění nenápadně, o to zásadněji. Hup, skok, jakoby nic, namísto geniálního Jaroslava máme zčistajasna Michala, sedmilháře. Na Hradě, kde Tomáš nechtěl bývat a Václav jej vždy toužil otevírat, opevnil se jistý Miloš. Ani nevíme, kde v tom jeho jméně psát tvrdý nebo měkký znak ruské azbuky. Či snad čínský? Kde je konec králi Karlovi, jenž kdysi pro Čechy zanedbával Německo?
Proces začal. Zlatá vajíčka hlídá nám tady největší čáp ze všech, kampak s ním na přemyslovské stříbrné hřivny, ten by jim dal. Novináři ptákovi píší, co se jim zaplatí. Vrchnost sbírá informace, žádá formuláře a výkazy. Papírový moloch o každém z nás zná každým dnem víc a víc. Ne pro naše dobro, nehodlá nám výměnou cokoli dát, ulehčit či zlepšit. Chce nás co nejvíc obrat, případně přidat nějakou pokutu, otevřeme-li hubu. Musíme prý na něj každým dnem myslet, nemůžeme žít tak, jak my chceme a nevšímat si ho. To by tak hrálo, invalidní sourozenci! (Egon Bondy). Tiše prohráváme, zase nám vládnou ti, kteří se víc cítí být vlastníky lidí, než servisními pracovníky, pokornou obsluhou věcí veřejných a společných v té prý ještě pořád „naší společné polis“. Občan zde není proto, aby žil a pracoval pro sebe. Musí „plnit“ a mlčet. A žádné útvary tady nikomu nebudou pro srandu! Pro nikoho! – Hmm. Je to paranoidní? To víte, že je. Totiž, zní to tak…
A kdo nám za to může? Nikdo nám za to nemůže, vždyť si je volíme sami a uděláme to zas. Že tu žádní lepší kandidáti nejsou? No tak to vemte vy! A teď můžete jít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
