Pochovali jsme Jana Šimsu, muže bystrého, zásadového, statečného, nekompromisního, filosoficky hlubokého, a přitom v praxi konstruktivního, možno říci i široce oblíbeného. Já vím, že většině lidí je to asi jedno, ale na takových postavách – cítím – jaksi stojí ta část našeho světa, ve které a pro niž má smysl žít, být člověkem s rozumem a citem. Ostatně paní Milena Šimsová ve své krátké, myšlenkově hluboké a přitom se zápalem pronesené řeči na závěr smutečního obřadu vše zhruba takto vyjádřila.
Odkaz Charty 77 není o tom, že tu někdo dělal jakousi prý „politiku proti totalitnímu režimu“, ale zejména v onom hluboce lidském a intelektuálním řetězci: Dopracovat se názoru – stát si na něm – být kvůli tomu ochoten něco snést – tolerovat postoje ostatních, kteří se ke svým stanoviskům dopracovali neméně autentickým způsobem. Prazvláštní míchání nekompromisnosti individualit (osobností někdy tak silných, až to praštělo!) s pochopením a širokou otevřeností jakýchkoli osobních či písemných kontaktů v rámci opoziční komunity, dávalo nezávislé scéně v bývalém Československu specificky přitažlivý nádech. Noví a další lidé přicházeli a přidávali se, přestože šlo o pěkně „tvrdý byznis“. Je na čase tyhle hodnoty – protože toto opravdu byly Hodnoty s velkým „H“ – začít znovu objevovat. Budou se nám možná ještě hodit.
Střih: Když Gordon W. Allport psal v 50. letech 20. století svou knihu O povaze předsudků (The Nature of Prejudice, 1954, přepracovaná verze 1979), všímal si v ní stereotypů, návyků a šablon, jaké nevědomky dennodenně užíváme k tomu, abychom si zjednodušovali složitý svět kolem sebe. Pověst předsudků je v současné době jen ta nejhorší, ve skutečnosti se to slovo používá coby odsudek. Gordon Allport charakterizuje různé stereotypy jako ne automaticky špatné, avšak upozorňuje na jejich povahu a funkci v rámci adaptace a přežití: Chlap se vynoří z lesa a je dobré mít předsudek, že je (možná) vrah.
Ve skutečnosti pomocí stereotypů normálně žijeme, řešíme běžné situace aniž bychom se přitom stále dopouštěli jakýchkoli hlubších úvah. Zajišťují dokonce naše bezpečí.
Ve smyslu adaptačního mechanismu tohle všechno skvěle funguje, upozorňuje Allport, a proto jsou stereotypy věčné. Předsudky podle něj nejsou samy o sobě špatné. Jenže může být morálně špatné postavit na předsudcích celistvý názorový nebo politický směr s posunem k amorálnosti, násilí, totalitě. Stereotypy úzce souvisí s konformitou. Konformita je důležitá, ve skutečnosti jde o dobrou strategii přežití, viz naše česká přizpůsobivost vyjádřená v podobě „nevolnické mentality“. Nekonformní jedinci – „kladní i záporní“ – byli v naší historii opakovaně likvidováni, nuceni k emigraci a tak dále. Pravda, nekonformista může být také nepříjemný a negativní tvor! Takže konformismus i nonkonformismus mohou nabývat (osobně) různých pozitivních či negativních konotací.
V nedávné době jsme například mohli sledovat v přímém přenosu vytvoření nového stereotypu: IMIGRANT = ZLO. Viděli jsme práci médií, reakci zdecimovaných českých elit (Šimsové umírají) a „dolních 10 miliónů s jejich lídrem“. Dílo se podařilo.
Konformita je výborná v zájmu přežití velkého množství tvorů v hejnu – jednotlivci se ovšem nepočítají, zachová se rod. Tedy je zde jaksi zabudovaná neúcta k jedinci, což se jeví býti v přímém rozporu s ideou humanity, pro niž je typické uznávat, že každý člověk má svou hodnotu. Demokratické politické systémy v různých státech světa jsou dnes postaveny právě na takovýchto humanistických základech a lidé se liší jen v názoru, jakého původu ona vnitřní hodnota člověka je; od Boha, z přírody?
Tož, netuším, jestli celý předchozí výklad není pro milého čtenáře příliš složitý. Víme, že moderní člověk má tendenci žít si spokojeně ve své „echo chamber“, komunikovat jen s lidmi a o věcech, se kterými v podstatě souhlasí, a které pro něj nejsou nadmíru složité a náročné. Šimsovské pozvednutí sebe sama nad tuto úroveň není very in, ale věřte mi, má svůj smysl a může jít dokonce o fascinující zážitek: Potkat někoho, kdo s vámi kultivovaně nesouhlasí, a dokáže vám svůj odlišný názor (ne skandováním, řevem, pěstí nebo dokonce bombou!) přehledně, přesvědčivě a se zjevným vnitřním zaujetím vyložit. A ještě je ochoten o něm diskutovat. Leč, litujeme, Šimsů se světu nedostává…
Sledovat činnost veřejných médií během minulých dvou let byl fascinující zážitek. Jejich gravitace je neodolatelná. Já, člověk skeptický a možno říci zakládající si na svém kritickém rozumu, přesto jsem se cítil ohrožen „Řeckou finanční krizí“ a jejími údajně tak hrozivými vlivy na stav celého evropského hospodářského prostoru, vrátanie České republiky, ČR, Czechie, Moravie, Česka, Čech, Moravy a Slezska, totiž moravského Slezska, anébrž bývalého Rakouského Slezska, s výjimkou drobnějších či podstatnějších územních korekcí v regionech Těšínském, Hlučínském, výběžku javornickém et item osoblažském, anebo když nějaká říčka kdesi vymele si břehy, et cetera, et cetera, et cetera. A ještě to Valticko, dolnorakouské… Umm, není věru snadné v českém kulturním prostoru ostávati za všech okolností politicky korektním ve všem a ke všemu obyvatelstvu… A málem jsme ztratili nit!
Má mediální fascinace made in 2015 pochází z úžasného objevu, že Řecká krize, tento přetěžký balvan a jistojistá příčina budoucího rozpadu EU, Evropy, euroatlantického prostoru, všeho našeho politického světa a snad i Zeměkoule jakožto kosmického tělesa, se… vypařila… odešla… zmizela… chcípla… jakmile o ní média přestala mluvit. Není. Nic. Řekům se posílají peníze – což jsme zde loni skromně predikovali statí „Poučení z krizového vývoje, tentokrát v Řecku“ – Evropská unie je ovšem nyní, říkají sdělovací prostředky, pro změnu smrtelně ohrožena uprchlíky.
Cosi na tom celém nehraje. Pokud byla virtuální realitou Řecká krize, může jí být o to více také Uprchlická krize! Jsou to jenom „hajlajty“, jak hezky říkají redaktoři a jejich šéfové, Čechy Čechům. Odteď proto vždy, jakmile nám zpravodajské kanály cosi sdělí, budeme muset jejich „informace“ pro jistotu považovat za pravděpodobně umělý, nezodpovědně zkonstruovaný senzační produkt, virtual joke, pouhou vábničku ke zvýšení sledovanosti. Jsme nuceni takto a ne jinak uvažovat prostě v zájmu dodržení allportovské podmínky naší jistoty a bezpečnosti, viz „vynoří-li se chlap z lesa“ a tak dále, jak to stojí o pár odstavců zpátky.
No jo, ale k čemu nám pak taková média jsou, a jaký je důvod platit měsíčně jakési poplatky tak zvaným „veřejnoprávním prostředkům“? Vypněme je, zrušme to, získáme spoustu času, abychom své vlastní fantastické umělé světy vytvářeli sami, v myslích a pak v realitě, propojeni s jinými lidmi při společném díle, v krajině, ulicích aji kolem domů, kde bory šumí v sadě skví se jara květ, zeeemskýýý rááááj to na pohléééd.
Pan Šimsa by mě s těmi řečmi o vypínání asi pěkně hnal: „Nemá přece smysl, aby se to, co někdo koná špatně anebo se zlým úmyslem, jen tak zničilo, zahodilo a znehodnotilo. Věci se dají dělat lépe a hůře, etičtěji nebo účelově, amorálně, prázdně a bez hlubšího smyslu, anebo s vědomím vyššího účelu, étosu, záměru, mravní a společenské odpovědnosti. Ne zrušit, ale dělat dobře, to je to, o co tady jde!“ Nemluvil by bývalý disident, duchovní, filosof a myslitel, moudrý a statečný člověk právě takto? Ano, mluvil, asi takhle nějak by to řekl anebo napsal.
Ovšem v životopise Jana Šimsy se objevuje jedna pozoruhodná scéna, během níž tento muž přece jen neudržel nervy na uzdě a srazil k zemi příliš drzého estébáka, tajného policistu. Toto „napadení veřejného orgánu“ si pak vydatně odseděl. Policajti dnes znovu začínají být drzí na slušné lidi, kteří jenom nechtějí být šikanováni. „Orgánové“ zase mají podporu shora. Ale Šimsů se nám u nás nějak nedostává. Dolních deset miliónů si zvolilo jiné lídry, touží po jiných hajlajtech, nechtějí slyšet tichým, ale rozhodným hlasem pronášená slova. Víme: Dopracovat se názoru – stát si na něm – být ochoten něco snést – tolerovat postoje ostatních, kteří se ke svým stanoviskům dopracovali neméně autentickým způsobem. Souhlas, který na někom dosáhnete násilím či snad tím, že jej ukřičíte, nemá naprosto žádnou hodnotu. Demokracie je dobrá pro všechny, protože v ní můžete volně mluvit, psát, přemýšlet, komunikovat a publikovat. Zato jakýkoli druh autoritářství z hlav lidí tyhlety nápady brzy dostane, pendrekem nebo vězením. Nedopusťme už nic takového!
„Dolních deset miliónů“ necítí dnes žádné ohrožení; jsou vlastně jen konformní, jako Češi vždycky bývali, dívají se jeden po druhém – Dobrý? – Jo dobrý! Fajn. Jenže žijeme v zemi, v níž byla dvakrát zavedena antidemokratická totalita řízená vůdci, kteří původně získali moc bezmála demokratickou cestou. Hitler v Německu, ale i Gottwald u nás, oba zvítězili v posledních svobodných volbách, jež se směly konat. Eroze demokracie bývá napřed jen nenápadná, vnímají ji pouze někteří. Začíná třeba tím, že je mediálně sestřelen pravicový premiér, jenž se jevil našemu lidu nesympatickým. Stal se součástí prý neúnosné korupční kauzy. Jiný pán v podobném postavení o dva roky později může si hospodařit v klidu. Nic se mu, ani jeho rodině, v jejich hnízdečku nestane, mohou si tam zvát vzácné návštěvy. Média až na výjimky mlčí. Zpracovávají právě jiná – virtuální – témata. Policisté začínají být znovu drzí. Skupina normálních, slušných, možná trochu nekonformních lidí (ano, mohou někomu lézt na nervy, tak už to prostě bývá), společně myje výklady, ušpiněné fašisty. Pracují v realitě, propojeni s jinými lidmi při společném díle, v krajině, ulicích aji kolem domů a musí se přitom cítit jako disidenti, přestože vlastně podpořili ministerský program (!) společenské tolerance. Policii je to jedno, není tu přece proto, aby podporovala demokracii, viď, bude sloužit každému pánovi a splní každý rozkaz. Rozkaz, der Befehl, prikaz, mingling. Zase. Kdykoli. Jana Šimsu jsme pochovali.
V Lidovém domě, přečte-li si tam nedejbože někdo tuto stať, asi se pánové zaradují: „Tak hleďme, oni přece jenom lidi nejsou jeden jako druhý, máme mezi nimi dělat rozdíly, píšou, že se to smí. Takže jeden věřitel bude jiný než druhý, jeden si peníze zaslouží, a tomuhle zas nedáme nic, kdoví, na co by to měl, a kam by s tím měšcem utekl! No, podívejme, podívejme.“
Tak takhle ne, soudruzi, hlubokých páni vy právních sporů! Vůbec vám nedochází, že když jste se tlačili k moci a chtěli jste vyhrát demokratické volby, mít většinu v parlamentě a sestavovat vládu, vzali jste na sebe rovněž odpovědnost za systém? Za právo, jeho vymahatelnost, za politický řád? A že také dáváte příklad ostatním? Takže paní a pánové – nebudu vám už říkat soudruzi, protože věřím, že se pochlapíte – ten váš věřitel je Altner, jmenuje se Altner. Ne, není mně sympatický ani trochu, v tomhle ohledu máte mé pochopení. Na můj vkus trochu moc velký nekonformista onoho druhu, který mi vůbec nejde pod fousy. Ale o to tu přece vůbec nejde. My si teď musíme vyjasnit, jestli v téhle zemi ještě platí zákony, stejné a pro všechny. Pro mocné a nakonec přece jen i pro všechny ty, momentálně, bezmocné. Do háje, policajti, média, lidi, jestli ještě sloužíte demokracii v téhle zemi, dělejte něco! Šimsa tu není.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
