Chyběl ale i rektor Jihočeské university Libor Grubhoffer, který prezidentovo chování kritizoval a prohlašoval, že na protest na slavnostní ceremoniál nepřijde. Nepřítomní profesoři dostanou dekrety poštou a samotný Martin Putna, který našeho pana prezidenta tak popudil, dostane dekret od ministra školství asi za dva týdny a dokonce také v Carolinu. Připomeňme, že Miloš Zeman nakonec dekret podepsal, ale vyhradil si u ministra školství, že nebude muset stanout Putnovi tváří v tvář.  

 

Taktní chování k původně vzpurnému prezidentovi sice obrousilo hrany konfliktu mezi aktivnější částí akademické obce a prezidentem republiky, ovšem díky němu nám Miloš Zeman zůstane dlužen vysvětlení, co svým postupem vlastně sledoval. Šlo jen o stařecký truc, kdy uražený politik dostal možnost se pomstít svému kritikovi? Nebo věhlasný stratég Zeman takticky sondoval, kam až může zajít při nerespektování ústavy? Na druhou stranu je z hlediska fungování demokracie prezidentova motivace celkem lhostejná. Důležitý je výsledek.  

 

Nicméně i zde zůstává několik otazníků. Miloš Zeman po setkání s ministrem školství tehdy prohlásil, že se sám vzdává pravomoci jmenovat profesory. Bohužel mu nikdo nepřipomněl, že nejde jen o pravomoci, ale také o povinnosti hlavy státu. A prezident se sám nemůže svých povinností, které mu ukládá ústava, vzdát. Pokud často hovoříme o našem vnímání prezidenta jako novodobého mocnáře, tak zapomínáme - a nejvíc samozřejmě zapomínají sami prezidenti – že každý mocnář byl vychován s vysokým vědomím odpovědnosti vůči svým povinnostem hlavy státu. Bohužel naši vrcholní politici rádi hovoří o svých pravomocech, na své povinnosti rádi zapomínají.  

 

Prezident také není obdařen zákonodárnou iniciativou. Musel by tedy někoho požádat, aby připravil a prosadil návrh zákona, který ho této povinnosti zbaví. Na samém konci je pak úvaha o tom, zda je správné, aby profesory už prezident nejmenoval. Tato otázka by neměla být důsledkem jednoho trucovitého gesta ješitného politika, ale měla by projít širší celospolečenskou diskusí. Akademická obec původně na tomto dědictví Rakouska-Uherska trvala, protože dekret s podpisem hlavy státu samozřejmě vypadá lépe, než jen s podpisem rektora nebo ministra. Nyní se zdá, že svévolné jednání našich politiků akademikům poněkud zpřeházelo žebříček hodnot. Nezávislost universit se přece jen zdá být důležitější než majestát. Ale právě z tohoto důvodu by akademická obec měla trvat na tom, aby profesory nejmenoval ministr, což by bylo v zásadě stejné, pouze o stupeň níž. Jakkoli vypadá podpis ministra důležitější než podpis rektora, měli bychom následovat příkladu většiny evropských zemí, kde profesory jmenuje vždy příslušná vysoká škola, na které dotyčný působí.