Demokraticky zvolený estonský parlament tehdy přijal zákon, podle kterého mají být v zemi odstraněny všechny památníky, které by mohly urážet city obyvatel této nejmenší pobaltské republiky. Na to měl bezpochyby právo, Estoncům nemůže nikdo jiný nařizovat, co ve své zemi smí nebo nesmí!
Pro pochopení tamní situace je nutný malý historický exkurs. Sovětský svaz v duchu komunismu kombinovaného s velkoruským šovinismem okupoval v roce 1940 Estonsko. Do útoku Německa na SSSR v červnu 1941, tedy během pouhého roku, rozpoutali ruští komunističtí zločinci v zemi brutální teror, a také zavraždili asi 60 tisíc Estonců. Pro srovnání, v poměru k počtu obyvatel toto číslo výrazně předčí české oběti nacismu. Nelze se tedy divit, že místní lidé považují Rudou armádu za okupační a sochu jejího vojáka, kterou si pojmenovali výstižně jako Kolja znásilňovatel, v centru hlavního města mít nechtěli.
Estonci se nakonec rozhodli ke kompromisu, sochu nezničili, ale nechali ji přemístit na vojenský hřbitov. Nicméně lůza z řad ruské menšiny vyvolala v Tallinnu násilnosti, při kterých zapalovala auta, rozbíjela obchody a ničila veřejný majetek. Razantní zákrok estonské policie byl proto zcela správný. Já si dokonce myslím, že vzhledem k okolnostem mohl být ještě tvrdší. Ano při nepokojích zemřel mladý Rus. Prokazatelně však byl ubodán nožem a zavraždil ho nějaký jiný krajan v opilecké hádce, oba byli totiž po bujaré konzumaci vodky sťati, jak zákon káže. Nicméně už tehdy ruská média vyvolala hysterickou kampaň, že dotyčného prý zabila estonská policie, což prokazatelně nebyla pravda. A stejně lžou v současné ukrajinské krizi, když zveřejnila nepravdivou a zcela idiotskou zprávu o ukřižování tříletého chlapce v Doněcku.
Estonsko tehdy čelilo mnoha ruským provokacím, od Kremlem organizovaných kybernetických útoků hackerů na estonské weby, přes napadení svého velvyslanectví v Moskvě (což bylo samozřejmě hrubé porušení mezinárodních dohod a civilizovaným světem uznávané a chráněné diplomatické imunity).
Rusko tehdy svým štvaním podněcovalo násilí a pouliční výtržnosti v Tallinnu, nicméně Estonsko nezlomilo. Naopak Estonci ukázali světu svojí velkou odvahu a národní hrdost. Stovky z nich se přihlásily jako dobrovolní pomocníci policie, aby ji pomohly zvládnout nepokoje. Milionový národ tak dal najevo, že se ruského medvěda nezalekne. Na svém území si bude rozhodovat o svých záležitostech sám, bez vměšování většího souseda! V kontextu těchto a mnoha dalších podobných událostí se pak nelze divit, že cele Pobaltí nechce mít s Ruskem nic společného a jeho obyvatelé v roce 2004 přivítali vstup do NATO, od kterého čekají obranu svého území a jakékoliv ruské zájmy odmítají.
Ruské provokace na Ukrajině nejsou tedy žádnou novinkou a nemají s událostmi na Majdanu nic společného. Jsou součástí dřívějších plánů moskevské putinovské kliky na obnovu velkoruské říše. Vždyť přece sám Putin prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou tragédii 20. století. I když Estonci, Litevci, Lotyši, Ukrajinci, Moldavané, Gruzínci a mnozí další to logicky vidí jinak. V Estonsku nakonec Putin prohrál, rudoarmějcova socha už nestraší v centru Tallinnu a násilností skončily. A na Ukrajině bývalý kágébák dopadne stejně. Je také dobře, že velká většina Čechů ví, že hlavním viníkem eskalace násilí na Ukrajině, je právě současný kremelský vládce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
