Tón udal premiér Sobotka, když několik minut po zveřejnění rozsudku přispěchal s rezolutním tvrzením že „rozhodnutí soudu dokazuje, jak je systém lustračního zákona absurdní a nespravedlivý.“
Pomiňme teď, že ministerský předseda by měl přece jen více respektovat, že nepravomocný rozsudek ještě nic nedokazuje. Naši zapřisáhlí protilustračníci by nám ale hlavně měli vysvětlit, jak souvisí slovenský soudní výrok nad Babišem s nutností zrušit náš lustrační zákon?
Soudkyně Zuzana Ďoricová opřela rozsudek o svědectví důstojníků zločinecké represivní organizace, kteří tvrdili, že spis agenta Bureše zfalšovali od A až do Zet. Skutečnost, že paní soudkyně považuje za věrohodnou výpověď elitních estébáků, nechme na posouzení vyšší soudní instanci.
Proč by to ale mělo být argumentem do naší diskuse o lustračním zákonu? Proč bychom měli věřit zasloužilým kádrům tajné policie, kteří po uplynutí promlčecí doby najednou tvrdí, že deset let podváděli nadřízené, falšovali listiny, rozkrádali ministerské fondy?
Protilustračníci také vyrukovali s argumentem, že lustrační zákon se stejně nedodržuje. Jenže to není pravda. Zákon poprvé obešel prezident této země, když jmenoval Andreje Babiše ministrem, ačkoliv tento jako evidovaný agent nemohl dodat lustrační osvědčení. Zatímco na ostatních ministrech bylo požadováno. Ale hlavně, co je to za právní filozofii, která hlásá: Zákon se nedodržuje? No tak ho zrušme!
Tím hlavním argumentem všech lustračních nenechavců, je ale tvrzení, že pro společnost, která si zvolila Babiše, už nejsou evidovaní agenti společenský problém. A že vyrovnávání s minulostí už dávno není na pořadu. Koneckonců samotný Andrej Babiš nás hned po vyhlášení rozsudku poučil, že „bychom už konečně měli řešit spíš to, co se tady stalo po revoluci“.
Jenže potíž je v tom, že předrevoluční minulost se k nám vrací, ztělesněná právě osobou Andreje Babiše. A kolem něj se vynořují i další vrstevníci s velmi podobným životopisem. Reprezentanti tehdy nejmladší generace nomenklaturních komunistů, kteří dokázali udělat oslnivou kariéru díky kolaboraci s totalitním režimem, včetně různě důvěrných styků s tajnou policií.
Takto získané výsostné postavení a monopol na informace pak skvěle zužitkovali po revoluci. Což ovšem poněkud oslabuje tezi, že většina těch, koho se lustrační zákon týká, je v pokročilém věku a pro stát nepředstavují žádné riziko.
Samozřejmě je ale také jasné, že pokud zrušíme 25 let starý zákon, demokracie se nezhroutí. Jen si nepředstírejme, že tím zrušíme i naši minulost, jejíž poslové se mají čile k světu.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
