Lze začít tím, že Kiska coby bývalý úspěšný podnikatel, který z byznysu odešel a angažoval se v občanské společnosti, aby se nakonec stal úspěšným kandidátem na prezidenta, reprezentuje étos, který bychom mohli nazvat postpostkomunistický.
Zvolením Kisky Slovensko ukázalo, že se z různých důvodů dostalo dál než Česká republika na své cestě z postkomunismu k normálním demokratickým poměrům.
Do jisté míry za to – možná paradoxně – vděčí autoritářskému Vladimíru Mečiarovi, proti kterému se vzbouřila slovenská občanská společnost v roce 1998. Mečiar byl symbolem nejhorších excesů postkomunismu.
Jeho porážka reprezentovala to, co kdysi zmínil napůl žertovně Václav Havel, když mluvil o tom, že bývalé komunistické země, chtějí-li se stát normálními demokraciemi, v zásadě potřebují dvě revoluce: proti komunismu a později proti postkomunismu.
V České republice jsme si podobnou revoltou neprošli. Vůdčí postavy českého politického postkomunismu – Václav Klaus a Miloš Zeman – ustály revolty občanské společnosti v podobě Impulsu 99 a iniciativy Děkujeme, odejděte!. Dovládly v poklidu ve společném přátelském objetí nazvaném „opoziční smlouva“, aby se později oba stali prezidenty.
Zejména zvolení Zemana bylo cosi jako postkomunistický „revival“. Politický matador z ranné fáze postkomunismu byl vynesen na Hrad voliči, kterým se evidentně stýskalo po starých časech více, než jim záleželo na tom, aby se Česká republika posunula za éru postkomunismu.
I Slovensko dnes trpí celou řadou neduhů, které známe z českého prostředí. Ale v Kiskovi, navzdory jeho politické nezkušenosti, má současná slovenská vláda Roberta Fica v symbolické i praktické rovině kvalitnějšího oponenta, než má ta česká v Zemanovi.
Zatímco Kiskovy střety s vládou jsou vedeny takříkajíc programově, Zemanovy vztahy s českou vládou jsou plné osobních motivů a historické zátěže.
Zemanovo prezidentství je neseno étosem, který bychom mohli s jistou mírou generalizace popsat slovy „se mnou už bylo lépe“, v čemž se ukrývá jakýsi nostalgický pohled na ranou éru postkomunismu, v níž byl Zeman stejně jako dnes obklopen lidmi s komunistickou minulostí.
Symbolem této nostalgie a podivných osobních vazeb byla Strana práv občanů-zemanovci, kterou založil, a která – naštěstí pro většinu českých občanů – politicky zkrachovala.
I Kiska se obklopil lidmi, kteří mají nějakou politickou minulost. Ne náhodou jsou ale mezi nimi lidé, kteří hráli důležitou roli ve slovenské revoltě proti Mečiarovi, potažmo postkomunismu.
Postavou v tomto směru nejvíce symbolickou je zahraničně-politický poradce Kisky Martin Bútora, který je znám jako rozhodný atlantista. Byl poradcem prezidenta Havla, velvyslancem ve Spojených státech, prezidentským kandidátem, poradcem generálního tajemníka NATO.
Co Kiska přinese na domácí politické scéně, bude hodně záviset na jeho schopnostech spolupracovat s vládou. V zahraniční politice je stejně jako český prezident ústavně silnější.
Budeme-li tedy právě ji brát jako měřítko pro srovnání situace u nás a na Slovensku, vidíme, že se Kiska staví už na začátku svého prezidentství mnohem jasněji než jeho český protějšek k situaci na Ukrajině, spolupráci v rámci Visegrádského uskupení a slovenským závazkům vůči Evropské unii i NATO.
Požaduje kupříkladu, aby celá Unie mluvila v krizích, jako je ta ukrajinská, jedním hlasem. Kdyby z jeho návštěvy u nás vzešlo jen to, že s ním jeho český protějšek v tomto směru najde společný hlas, nebyla by to návštěva bezvýznamná.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
