Zeman na toto rozhodnutí reagoval během setkání se zastupiteli Středočeského kraje slovy, že Praha 2 je militantně pravicová, a že kdyby byl prezident pravicový, bude k tomu přistupovat jinak.
Důkazů o militantní pravicovosti Prahy 2 je prý víc.
Před časem kupříkladu odmítla jmenovat čestným občanem Františka Kriegela, který v roce 1968 jako jediný člen československého vedení odmítl v Moskvě podepsat Moskevský protokol, který legitimizoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Co na tom, že i toto rozhodnutí Prahy 2 lze vidět dvěma způsoby. Je zcela legitimní, že se radnici Prahy 2 nelíbí, že Kriegel, ač byl v jistých obdobích svého života statečný člověk a tvář pražského jara, byl také stalinista, který se v únoru 1948 jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu.
Čtěte také: Jan Macháček: Miloš Zeman chce prosazovat urychlené přijetí eura
Nejde o levici a pravici, ale především o to, jak se kdo staví k dědictví totalitního režimu u nás.
Zajímavé je, jak Zeman i jeho podporovatelé v levé části politického spektra dokázali české veřejnosti i části médií vnutit obraz prezidenta coby levicového politika.
Možná se to daří i proto, že byl Zeman po určitý čas úspěšným předsedou sociální demokracie, ale podrobíme-li analýze jeho nejrůznější postoje a názory, je jeho levicovost spíše jen chimérou.
Zeman nikdy neformuloval žádnou koherentní levicovou filozofii. To, že agituje kupříkladu za majetková přiznání, je z hlediska levice pěkná věc, jenže zároveň agituje za zájmy českých velkopodnikatelů, jejichž firmy sídlí v daňových rájích, a jejichž soukromými tryskáči se nechá dopravovat ze zahraničních cest.
O zásadních otázkách moderní levice nikdo nikdy neslyšel prezidenta mluvit ani v jeho rozvleklých rozhlasových a televizních rozjímáních.
Když byl ještě politickým důchodcem na Vysočině, s ním spojení přeběhlíci pomohli pravici dát dohromady většinovou vládu.
Když už bychom měli Zemana nějak ideově definovat, jeví se spíše jako konzervativec, který kupříkladu v hodnocení ruské skupiny Pussy Riot rozhodně nestojí na straně levicové obhajoby lidských práv i tolerance k sexuálním menšinám, což koneckonců ukázal už dříve, když zdůvodňoval, proč nechce jmenovat profesorem Martina Putnu.
V zahraniční politice je pak Zeman v některých otázkách často větším jestřábem, než celá česká pravice. I Řecko coby jakýsi prubířský kámen levicových a pravicových postojů v Evropě by nejraději rovnou vyloučil z eurozóny.
S levicí prostě nemá Zeman nic moc společného. Je především typickým představitelem českého postkomunismu, v němž byla a jsou pravicová i levicová znaménka často jen účelová hra technologů moci bez hodnotového kompasu.
V principiálních otázkách je koneckonců spojencem předchozího, údajně pravicového prezidenta Václava Klause, kterého dříve vzývalo i mnoho pražských politiků.
To, že Klause kdysi kritizoval za jeho provedení privatizace, na tom moc nemění – později se s ním klidně spojil v rámci opoziční smlouvy.
Zemanův útok na radnici Prahy 2 tak nemá ve skutečnosti nic moc co do činění s levicí a pravicí, ale spíše s jeho snahou rozdělovat českou veřejnost na Prahu a zbytek země.
Nebo přesněji na pražskou – údajně elitářskou – kavárnu a zbytek země. Svým útokem na Prahu 2 politicky zabíjí dvě mouchy jednou ranou.
Na jedné straně vnucuje veřejnosti představu, že se ho momentálně nepopulární pravice snaží s pomocí svých posledních silných bašt coby levicového politika poškodit.
Na straně druhé tím říká svým postkomunistickým příznivcům, kteří se rekrutují zejména z malých měst a obcí, že odmítnutí Prahy 2 potrestat házení vajec na jeho osobu je dalším komplotem pražské kavárny.
Ve všech těchto rétorických cvičeních přitom nejde o ideje. Politikou Zemana je téměř vždy jen sám Zeman.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
