Jiří Řezník: Josef Gruber a Obzor národohospodářský VI.

Za tento lidský věk nesmírné se změnily poměry hospodářské, otázka sociální mílovými kroky se přiblížila k svému řešení a nabyla částečně jiné tvářnosti, a politicky dožili jsme se převratu, v jaký si netroufali ještě naši bezprostřední předchůdci doufati ani ve svých snech nejodvážnějších.

Nebude snad nezajímavé vzpomenouti z třicetileté historie listu zevrubněji alespoň dvou kapitol: jeho vzniku a jeho let válečných. Jdeť tu zároveň také o kus českých dějin hospodářských i české literatury národohospodářské.

Nezdar vyrovnání českoněmeckého, známých „vídeňských punktací" z r. 1890, a neočekávaně velkolepý úspěch první české veliké výstavy, zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1891, probudil u nás znovu zvýšený zájem o povznesení národohospodářské. K prvním praktickým výsledkům tohoto zájmu patřilo založení „Vývozního spolku pro Čechy, Moravu a Slezsko" (původně přijatý název „Vývozní spolek pro země koruny české" nebyl úřady připuštěn), o němž ještě za trvání výstavy konány horlivě porady. Hned v jedné z prvních schůzí, jíž jsem byl rovněž přítomen, upozorňoval však tehdejší koncipista pražské obchodní komory, Dr. Frant. Čuhel, že péče o zvelebení českého exportu je vzhledem k našemu stupni hospodářského vývoje trochu předčasná, že národněčeského velkoprůmyslu je dosud poskrovnu, a tím hůře že je s naším velkoobchodem, náš průmysl, že je zastupován dosud téměř jen maloživnostnictvem, pro něž je export - vždy již sám o sobě nejistý - těžko dostupný, nepoměrně pro nás potřebnější i také vděčnější že jest dobytí národního trhu domácího, o něž bychom měli v první řadě a úsilovněji se přičiniti. Zkrátka hospodářské ,,Svůj k svému", jak je hlásali a zdůrazňovali Bráf a Horácek a v jejich šlépějích všichni, kdož tehdy s úzkostí v srdci cítili naši malomoc politickou a uvědomovali si i její příčiny národohospodářské.

Vývody Čuhlovy však nejen že neodradily od zřízení ,,Vývozního spolku", nýbrž na druhé straně vynesly Dru Čuhlovi v tehdejší politicky i národnostně nanejvýš pohnuté době osobní útoky Němců nejen v časopisech, nýbrž i v obchodní komoře, kde němečtí členové ještě do nedávná (r. 1883) vůbec tvořili většinu, a kde dosud jako plná třetina členstva zcela ovládali volební sbory velkoobchodu a všeobecného velkoprůmyslu, vynikajíce zároveň jak vzděláním a rozhledem, tak potencí kapitálovou. Vývozní spolek ustaviv se počal v našem průmyslu i zemědělství vyhledávati a organisovati živly schopné exportu svých produktů, Dr. Čuhel pak tím horlivěji v komoře i v Průmyslové Jednotě, kde byl tehdy členem ředitelstva, pracoval pro hospodářské povznesení maloživnostnictva, které bylo tehdy převážným představitelem průmyslové činnosti v českém národě.

Vedle přednášek (v Řemeslnickoživnostenské besedě a v tehdejší Společnosti pro vědy státní i sociální) jedním z článků této činnosti Čuhlovy bylo i založení časopisu. Průmyslová Jednota od samého počátku opětovně pokoušela se - vedle založení knihovny, pořádání výstav, zřizování odborných škol atd. - o činnost publikační. Vydávala jako svůj časopisecký orgán již v letech 1834-1840 redakcí Dra J. Kreuzberga a K. Neumanna ,,Mitteilungen für Gewerbe und Handel", od r. 1839 vydáván redakcí J. Hessiera „Jahrbuch für Fabrikanten und Gewerbetreibende", který roku 1841 sloučen s „Mitteilungen" v nový jednotný „Encyklopaedische Zeitschrift für Gewerbetreibende", jehož redaktorem byl od r. 1845 chemik K. Balling. Ročníkem 1848 však i tento list byl z úsporných důvodů zastaven, stejně pak zanikl týdeník ,,Nedělní list pro řemeslníky", r. 1847 redakcí Dra Köhlera a K. S. Amerlinga Jednotou vydávaný. Teprve skoro po 20 letech Jednota přešla zatím dávno již z původních rukou aristokracie a německého velkoprůmyslnictva a obchodnictva do vlády stavu měšťanského pod vedením české inteligence vědecké, technické i právnické — přikročeno r. 1865 k založení ,,Listů průmyslových" redakcí AI. Studničky, avšak pasivnost jejich donutila již roku následujícího Průmyslovou Jednotu vzdáti se jejich vydávání. Podnětem a vlivem Jednoty, avšak mimo její náklad, vznikly v letech 1840 až 1860 i některé jiné průmyslové listy, zejména Amerlingovy, jež vsak vždy po krátkém trvání zanikly.

Stará myšlenka vlastního časopiseckého orgánu Průmyslové Jednoty vzkříšena tudíž nyní znovu, a dne 31. ledna 1894 po prvé vyšly „Nové Zprávy, časopis věnovaný otázkám národohospodářským, sociálněpolitickým, živnostenskoprávním a technologickým". Jakožto jejich majitel, vydavatel a zodpovědný redaktor byl na listě označen knihtiskař Edv. Beaufort, vedle Průmyslové Jednoty rozhodl se užívati nového časopisu za svůj orgán i Vývozní spolek, který sám již déle než rok vydával vlastní samostatný věstník měsíční pod názvem ,,Vývozní zprávy". Řízení nového listu svěřeno redakčním komitétům obou spolků, jejichž nyní jediným orgánem list se stal, za hlavní spolupracovníky získáni byli sekretáři a koncipisté "všech tří Českých obchodních a živnostenských komor (Praha, Plzeň, Budějovice), mimo něž přislíbilo do „Nových Zpráv" přispívati přes 20 odborníků hlavně z kruhů živnostenských, profesorských a právnických. List měl vycházeti dvakrát za měsíc a později každý týden, aby mohl zvlášť tržní informace pro členy Vývozního spolku přinášeti rychleji a tudíž včasněji. Téměř celé první čtyři strany převelkého formátu prvního dvojčísla zabral „Náš program", který, vzešed hlavně z porad nás budoucích .hlavních spolupracovníků, za přední úkoly nového listu prohlásil především „podporování každého počinu, směřujícího ku zvelebení stavu živnostenského na dráze pokrokové", zároveň však i pěstění otázky dělnické, „vzbuzování sympatií pro požadavky dělnictva, zkoumání, které tužby jeho jsou spravedlivy a jak by se daly provésti, na druhé pak straně poučování dělnictva, že jen ty opravy mohou býti stálé, jež mají základ svůj v přirozenosti lidské a přirozených podmínkách hospodářského života".

„Nové Zprávy" s počátku dost dobře hověly vytčenému programu, alespoň v některých jeho odstavcích. K plnění některých jiných však vůbec nedošlo, záhy pak ukazovaly se důsledky některých vad organisačních. Redaktorem skutečným byl Dr. Čuhel, který však na listě podle svých zkušeností z r. 1891 z ohledu na tehdejší poměry v komoře (a podobně bylo i u zemského výboru) vůbec nebyl uveden, také většina článků byla označena jen šiframi. Redakční komise obou spolků brzy přestaly se pravidelně scházeti, protože nebylo o čem se usnášeti. Bývala nouze o příspěvky. Redaktor sám po obě léta, ve kterých list vycházel, nenapsal do listu jediného článku a menší zprávy jen nečetné,[1] břímě vyplňování listu (skutečné břímě, protože honoráře byly neuvěřitelně skromné) spočívalo hlavně na některých nás úřednících komory, zemského výboru a Vývozního spolku. Dokonce již od druhého ročníku, kdy nominelní a nakonec skutečnou redakci převzal red. J. J. Langner, byly čím dál patrnější známky blížícího se zániku: list začal sice vycházeti týdně, avšak tím nepravidelněji, odpadávali předplatitelé i spolupracovníci, také úprava listu - papír, tisk - se horšila.

Zatím však vždy intensivněji rostl v českém národě zájem o otázky národohospodářské. Bráf ve staročeském „Hlasu Národa" postavil rubriku národohospodářskou na první místo a sledoval v ní s neúmornou pílí a bezmeznou obětavostí všechny čelnější zjevy národohospodářského života u nás i v cizině. Nově založená Masarykova a Kaizlova „Naše Doba" zavedla pravidelné rozhledy po životě hospodářském, týdeníky „Česká Stráž", „Čas", „České Noviny" věnovaly proti starším , dobám nezvyklou pozornost věcem hospodářským, a na Moravě dokonce již od let vycházel samostatný „Národní hospodář" Dra Sovadiny a později Dra Tom. Šíleného. V říjnu 1895 konán v Praze za veliké účasti ze všech zemí české koruny první český sjezd národohospodářský pod záštitou strany mladočeské.[2]

A zatím jediný ryze hospodářskotechnický, nepolitický list český, orgán dvou význačných korporací průmyslověobchodních, zmíral obsahově i finančně a měl koncem r. 1895 zhasnouti nadobro. Kladli jsme tehdy vnitřní pokles „Nových Zpráv" hlavně na vrub anonymity jejich autorů, a tuto opět na vrub nedostatečného zajmu pro theorické badání a přílišných ohledů na Němce u českých komor obchodních. Napsal jsem tehdy článeček „Obchodní komory české a česká věda národohospodářská", ve kterém jsem přikládal komorám za úkol zvláště i vědecké vyšetření hospodářských poměru v obvodu každé komory a popularisování nauk národohospodářských přednáškami, knižně i časopisecky. K jeho uveřejnění vsak nedošlo. Dohodli se totiž zatím Průmyslová Jednota a Vývozní spolek ,s nakldatelem J. Ottou ke sklonku r. 1895 o vydávání nového orgánu časopiseckého. Nový nakladatel však položil spolkům za podmínku, že skutečný redaktor bude na listě také plně podepsín a za jeho úroveň vůči veřejností svým jménem zodpověden. Za této podmínky padla volba na mne. Ode mne pocházelo na 20 kratších i delších úvodníků v „Nových Zprávách" i převeliká část menších zpráv národohospodářských, živnostenskn právních, školských i sociálněpolitíckých, psal jsem od r. 1895 i pravidelné živnostenské a obchodní i sociální rozhledy v „Naší Době" i články a hospodářské hlídky v Pelclových „Rozhledech" již od r. 1894, již r. 1893 články a zprávy do týdeníku „Času", něco i do „Hlasu Národa" Brafova atd. Volba moje za redaktora zajišťovala pak ovšem nám českým národohospodářům v komoře, že list bude veden v našich intencích.

Vybrali jsme tudíž s p. Ottou název nového listu i jiné podrobností, zejména rozšíření programu ze živnosteiiskosociálního na vůbec národohospodářský a sociálněpolitický, formát listu zvolen podle tehdejší „Živy", k pozvání obou spolků a mémů sešla se v Průmyslové Jednotě řada mladších pracovníku národohospodářských, kteří vesměs projekt vydávání nového časopisu vřele uvítali a k literární spolupráci se zavázali, a dne 21. prosince 1895 vyšlo prvé číslo „Obzoru národohospodářského". Program listu vyložen úmyslně tentokrát jen stručně; pěstovati národohospodářské vědění v českém národě, šířili znalost hospodářských poměrů jeho a přispívati všemožné k hospodářskému jeho povznesení buzením podnikavosti, své pomoci a smyslu pro spolčování, předváděním skvělých vzorů domácích i cizích, soustavným sledováním výrobní činnosti vlastní i jiných národu." Za programem následoval článeček Dra Čuhla (pseudonym Dr. E. B. Šimek zvolil Dr. Čuhel podle křestního i rodného jména své choti) „Několik slov o národním hospodářství", v němž autor obhajoval v duchu Listově české snahy hospodářskoemancipační. Dr. C. Horáček napsal stať „K otázce kartelové", která ihned vyvolala v dalších číslech polemiku s Vojtěchem Hořínkem, a redaktor stať „Obraz rakouskouherského vyrovnání po stránce hospodářské". Po úvodních článcích následovaly „Menší zprávy" .národohospodářské, sociálněpolitícké, hospodářské poměry v zemích českých (zejm. s hlediska poměru Čechů k Němcům) a vývozní zprávy, pak věstníky obou spolků a knižní referáty.

Hned po vydání 1. čísla byly s mnoha stran projevovány souhlas a sympatie s „Obzorem". Bráf, ktery zpočátku, po zkušenosti s „Novými Zprávami", zůstával v pozadí a nezúčastnil se ani předchozí porady sboru přispěvatelů, přihlásivše ihned delší statí „Některé úvahy o poměrech úrokových v Čechách", z Vídně byl jsem překvapen neobyčejně přátelským dopisem prof. J. Kaizla, který, tehdy říšský poslanec, krátce za sebou poslal dva zajímavé články „Progresivní přirážky" a ,,Zlato a stříbro", do druhého čísla přispěl kromě Bráfa ještě Dr. Fořt, tehdy sekretář pražské obchodní komory a říšský poslanec, a Dr. Karel Viškovský, tehdy koncipista obchodní komory plzeňské, do nejbližších dalších čísel pak Dr. Rudolf Hotowetz z pražské komory, profesor Jan Koloušek z obchodní akademie chrudimské, sekretář zemského výboru Dr. Fr. Fiedler a koncipista Dr. Rudolf Pilbauer, ředitel státní řemeslnické školy v Kladně Frant. Rössler a doc. techn. Josef Schneider, články ze sociálního hnutí Ant. Hajn a Dr. Jos. Lukáš.

Obavy, které se tehdy jako stín kladly na všechnu naši veřejnou činnost národohospodářskou před útoky Němců a tedy porušením národního míru v obchodní komoře, se neuskutečnily. Pozornosti německých listů sice ani „Obzor" neušel, od nastoupení Wohankova na presidentský' stolec v komoře však se i tu změnily poměry[3] a jistě přispělo, že nakladatelem „Obzoru" byl právě J. Otto, který patřil k nejváženějším českým členům komory.

Redakční komise v dřívějším smyslu při O. N. vůbec již nebylo, v Prům. Jednotě byla sice občas volena komise pro záležitosti O. N., její nečetné schůze (např. v r. 1898 tři, jindy l-2, v letech 1901-1908 ani jediná) jednaly o věcech správních (předplatném, podporách, lhůtách vycházení a pod.). Občas vyslovováno přání, aby v listě docházeli slova i mužové praktického života hospodářského. K tomu jsem však již sám naše praktiky občas, nejednou, vyzýval, až na velmi vzácné výjimky však vždy bez úspěchu. Je to ostatně velmi pochopitelné a prostě důsledek dělby práce.

Po třech ročnících, od r. 1899, změnili jsme „Obzor" ze čtrnáctideníku v měsíčník. Z podnětu nakladatelství: zjednodušena tím administrace a sníženy výdaje. Zároveň však tím „Obzor" změněn v odbornou revui podobnou Masarykově „Naší Době" a Vlčkově „Osvětě". Úroveň listu zvyšována, vedle dosavadních „menších zpráv" zavedeny zvláštní „rozhledy" národohospodářské, sociální a po několik let i oddělené rozhledy finanční. Přibylo časem mnoho nových spolupracovníku, takže sotva jest z posledních 30 let českého národohospodáře, od něhož by nebyl „O. N." přinesl články, často jejich literární prvotiny. Před deseti lety byl kdesi uveřejněn (nevím, zda úplný) seznam přispěvatelů do „O. N." z prvního dvacetiletí; z období válečného a poválečného napočetl jsem jich nyní, starších i novějších, přes osmdesát, jen pokud jde o články úvodní. U mladších, začátečníků, bývalo někdy potřebí, když jinak myšlenky článku byly dobré, celé statí redakčně probourati, věty přepracovati a přemístiti, zbytečné fráze odstraňovati, věci výrazněji vyjadřovati, o českost slohu dbáti. Nejeden z nyní literárně i řečnicky uznaných autorů ocenil potom s povděkem tuto jakousi školu, podobně jako jsem druhdy sám se mnohému slohově naučil přispěvatelstvím do Herbenova „Času". Osobně vzpomínám četných přátel, kteří k mému požádání nikdy neodepřeli příspěvek o té či oné časové otázce, a zejm. těch, kteří - na prvém místě zvěčnělý Dr. Rudolf Pilbauer - spolupracovali v pravidelných měsíčních rozhledech ,,Obzoru".

Roku 1901 odloučil se od ,,0. N." Vývozní spolek. Byl sice po jistou dobu stále ještě uváděn na titulním listě ,,Obzoru", odebíral, snad ještě list pro některé členy, ale jeho Věstník z listu vymizel. Změnily se v něm osoby - odešli první jeho budovatelé: Dr. Pilbauer, Dr. Hotowetz, JUC. Srb - i věcně , nepostačovalo vycházení listu ve lhůtách měsíčních snad již rostoucí potřebě rychlých informací (ačkoliv první ,,Vývozní zprávy" spolku vycházely také jen měsíčně). Hlavním však asi podnětem bylo, že tehdejší správě spolku nezamlouvaly se články Stillerovy, které vsak u ostatního čtenářstva docházely nezvyklého jinak ohlasu a obliby (Ant. Stiller býval v počátcích Vývozního spolku jeho úředníkem, později činným ve Francii a Belgii při exportní akci rak. ministerstva obchodu a v r. 1900 vydal péčí Českého obchodního musea řadu životopisů podnikavých mužů pod názvem ,,Šťastní jednotlivci"), a že některé tehdejší akce a výroční zprávy Vývozního spolku docházely v O. N. z péra spoluzakladatele a dlouholetého sekretáře spolku Dra Pilbauera posudku nepříznivého.[4] Také ve správě spolku nastaly později nutné změny, ale k obnově spojení s O. N. již nedošlo.

Dvou věcí nemohu ještě opomenouti. Předně, že nakladatelství J. Ottovo nikdy se nevměšovalo do věcí redakčních a že stejné samostatnosti listu vždy též dbalo každé dočasné ředitelství Jednoty. Oběma činitelům stačilo, že list je stále dobrý a že dochází rostoucího uznání a vážnosti. Po druhé, že nakladatelství i tiskárna - dříve firmy Ottovy a od roku 1900 Česká grafická Unie - vždy pečovaly o pěknou vnější úpravu a spolu s redakcí o přesné vycházení listu. Uznale vždy jsem též oceňoval věru často nesnadné luštění rukopisů mých i leckterých cizích tiskárnou a bedlivé provádění korektur; nebylo u nás nikdy té hromadnosti omylů tiskových, s jakou se shledáváme nezřídka i v revuích vědeckých.

Zvláštní zmínky snad zasluhují válečná léta „Obzoru".[5] Své hospodářské poznámky k válce zahájili jsme konstatováním, že ,,v českém písemnictví, snad k nevelkému prospěchu a ovšem z tlaku situace naší národní, i z censurních ohledů i censurní praxe, nehledě ani k Uhrám a Německu, i v Rakousku v Praze je přísnější nežli ve Vídni a na venku — málo je úvah o příčinách, doprovodech i možných následcích války" (str. 401) a že „snad bude lze také u nás volně pověděti, co otevřeně píší nejproslulejší němečtí učenci národohospodářští a jiní v Německu, z jichž spisů zde z opatrnosti vesměs čerpáme"[6] Chtěli-jsme v těchto i jiných statích do krajností využíti alespoň těch možností, jaké v poměrech tehdejších byly dány. Důsledně psal na př. ,,0. N." proti jakémukoliv hospodářskopolitickému sblížení a zvláště proti celní jednotě s Německem, proti níž se také Průmyslová Jednota vyslovila na základě ryze věcně prováděného národohospodářského šetření již v roce 1848[7], i proti jakémukoliv odstrkování českých zemí a krajů i měst, zejin. Prahy, na prospěch zemí. alpských nebo 'uherských, a českých lidí proti jinonárodním. ,,Obzor" opětovně upozorňoval, aby děj tak obrovského významu historického jako světová válku byl u nás také vědecky sledován, aby postaráno bylo o dostatečné a vždy objektivní zaznamenávání dnešních poměrů[8], aby v rodinných kronikách, v pamětních knihách obcí, společenstev, spolků, ústavů a pod. bylo zaznamenáváno, jak válka i hospodářské a sociální jevy ji provázející zrcadlily se v životě jejich a jejich vlastí, a zejm. aby sbírán a uchován byl materiál pro posouzení účinků války na naše poměry hospodářské a sociální. Sami jsme v měsíčních rozhledech ,,Obzoru" stopovali účinky světové války na všechny složky života hospodářského i kni turního, přibírajíce k poučení i války a válečné poměry doli minulých; zejména ročník 1915 obsahuje spoustu látky z hospii dářské a kulturní historie, pokud souvisí s válkami. Při všedi článcích a statích nikdy jsme nezadali od původu zaujatému hospodářskopokrokovému a národněhospodářskému programu ,,Obzoru".

Ovšem bylo-li vůbec jakého očekávání, že naše vojensko policejní censura zachová alespoň meze, jaké byly proje vinil tiskovým popřány za války ve všech ostatních státech kulturních, doznalo naprostého zklamání. Hned první číslo O. N., které se obíralo poměry válečnými, propadlo konfiskaci (str. 405) po mém citátu z německého národohospodáře Jul. Wolfa, že ,,nízké povahy nenávidějí toho, komu jsou zavázány díkem", a konfískace staly se potom ,,Obzoru" údělem téměi. pravidelnými Číslo následující, vyšlé dne 12. února 1915, propadlo konfiskaci hned na čtyřech místech rozhledů (str. 436-439), vždy 10 a více řádky, o stranictví i při jmenování technických úředníků, o Svůj k svému, o přeceňování hospodářských důsledků národní dohody českoněmecké, a rovněž poslední číslo zmínkou (str. 560) o nádherných silnicích, jichž bylo ,,v posledních letech Rakouskem s odstrčením jiných zemí tolik zbudováno v zemích alpskými".

Daleko ještě bohatší konfiskacemi byl ročník 1915. V čísle l vyšlém 2. dubna, bylo sice zabaveno toliko l0řádkové místo v čl. Dra Matysa o našem disažiu proti Německu a Itálii (také později byly v O. N. censurou škrtány jakékoliv zmínky nepříznivé o stavu naší valuty až do doby, kdy po svolání parlamentu byly i valutní poměry vůbec přetřásány veřejně), v čísle 2 ze 16. dubna 1915 vyškrtávala censura dvě věty z čl. Dra Viškovského „Obilní politika ve válce" (str. 67), ale z mého článku „Válka a peněžní poměry vůbec a v Rakousku" škrtnuto 2/3 stránky 71, ½ strany 72 a celá 73 o válečné politice Rakousko-uherské banky, v čísle z 15. července 1915 konfiskován odstaveček o hospodářském a jazykovém boykotu (str. 341) a i z literárních referátu celý téměř obsah brožury o anglických opatřeních a návrzích k vytlačení německého obchodu a průmyslu (konec str. 351 a celá str. 352)[9]. Nejhůře pochodilo prosincové číslo. Zabaveno bylo v mých rozhledech místo na str. 534 o změnách v kabinetě Stúrgkhove propuštěním ministru vnitra, obchodu a financí (Heinolda, Schustra z Bonnotu a Engla) koncem listopadu 1915[10], na str. 535 bylo při zmínce o komisi pro kontrolu státního dluhu zabaveno ,,jediný to zbytek parlamentních institucí v Rakousku, který ani za války nezastavil svou působnost", na str. 536 propadlo konfiskaci devět řádků o tom, že „po úplném splacení třetí válečné půjčky (počátkem března 1916) bude potřebí půjčky nové,, ne-li válečné, tedy jistě opět mírové, již pro splacení bankovek a zlepšení valuty", v nichž byla i narážka na skrovnou půjčkovou ochotu venkovského obyvatelstva. 'především v Uhrách i v rakouských zemích alpských, a hned na str. 537 dalších 12 řádek o malé účasti Uher, které přece ,,z válečné konjunktury zemědělské poměrně i absolutně nejvíce vytěžily", že „zvláště zklamala účast svěřenského velkostatku i že také úpisy selského obyvatelstva „dostoupily jen 50—60 milionů" a na str. 541 několik kritických slov o politice vlády Františkovy.[11]

Vrcholu dostoupila asi konfiskacní horečka v roce 1916. Od tohoto ročníku (ne-li snad již dřive) předkládala tiskárna k censuře vždy jen ruční, ne definitivní výtisky; cekajíc s konečným vytištěním, až projdou-li čísla censurou nezávadně. Hned první číslo zabaveno na 12 místech, věty, slova, i celé odstavce. V článku Dra Živanského „Veřejná úprava aprovisace v druhém roce válečném" nepropustila censora dva odstavce (str. 2) o tom, že „naše říše a speciálně naše polovice předlitavská co do vlastní produkce potravin, kterých k normální výživě obyvatelstva potřebuje, soběstačnou není", a téhož smyslu zmínka na str. 5, na sír. 10 pak slova, že tísně zásobovací nezůstalo ušetřeno ani město sídelní (Vídeň) „orgány vládními vždy tolik protěžované". V mém článku o celní unii rakousko-uhersko-německé propadla censuře věta, že „císař František Josef sám prý tehdy o uskutečnění takového svazu se přičiňoval". Ani ryze věcný a střízlivý článek Dra Dobrosl. Krejčího „Naše statistika po válce" nedošel milosti: na str. 32 zabaveno 12 řádků, o tom, že „mnozí z úředníků a to velmi vysokých, kteří by teď byli najednou chtěli míti statistiku vševědoucí, bývali dříve hluší k jejím prosbám o nutnou podporu a úřední pomoc, bývalo jim pro ni líto peněz" a chránili i sebe a své podřízené před „zbytečným obtěžováním statistickými výkazy", ba (str. 34) mezi státy, které mají již t. zv. statistický zákon, muselo býti vynecháno „Srbsko", protože bylo protistátní říci, že Srbsko má zákon, jehož nemá ještě ani Rakousko. V ,,rozhledech" nesmělo se vytisknouti, že „vylidňování venkova odváděním nových a nových rolníků pokračovalo" (str. 45), ani dotknouti se při zmínce o cedulové bance anglické (str. 51) poměru a politiky banky Rakouskouherské ani kritísovati (str. 57) celní prohlídky našich státních občanů německými celníky na hranicích českoněmeckých. Z tuctu zabavených míst však největší rozhořčení censury vznítil můj článek „Válka a populační problém", z jehož tří zabavených míst (str. 25 a 26) nejcitelněji se úřadu dotkl tento passus: „ . . . a teprv historie posoudí, na kom tkví hrozná zodpovědnost před lidstvem a kulturou, že se nepodařilo její výbuch jako již tolikrát zažehnati, a kdo ji snad uvedli v chod jako hodinový stroj, jakmile se domnívali, že jsou nyní lépe připraveni nežli jejich sousedé, a že by se prodléváním jejich výhodná situace mohla jenom zhoršiti". Hned na další straně (26. shora) pak zabaveno 5 řádků o rostoucím populačním předskoku Ruska a dole 8 řádků poznámky o vývodech vyššího ruského důstojníka z pařížského Journalu[12]. Dne 12. ledna 1916 musil jsem k vůli tomu do tiskového oddělení policejního ředitelství. Došlo k ostřejšímu rozhovoru, výsledek však byl, že z oněch 12 míst zabavených byla 4 propuštěna, asi dvě další musela býti změněna, nebyl však, jak zprvu hrozeno, ani „Obzor" zastaven, ani já jako jeho redaktor aniž kdo jiný podle zákona trestního subjektivně stíhán ani „Jednota" rozpuštěna.[13] Konfiskace „Obzoru" však neustaly. Čtvrté číslo 1916 shledáno opět závadným na 6 místech. Vadilo (na sír. 129) zase v mém článku populačním, že „s vojenského hlediska posuzováno ztratilo Rakousko ročně vystěhováním do ciziny alespoň. jeden armádní sbor" a že „počet branců odvodem povinných sice stále ještě stoupá absolutně, klesá však již nyní v poměru k poctu obyvatelstva a klesne později i absolutně, až dostoupí branného věku slabší porodové ročníky posledních let[14], vadila i dvě místa v mých soč. rozliledech (sír. 151 a 154) o národnostní povaze pruské kolonisace v Poznansku a dvě (sír. 159 a 160) v referáte o Naumannově spise „Střední Evropa" a Kautského ,,Spojených státech středoevropských" (zde zejm. passus „na všechny strany samostatné a národnostně rovnoprávné a spravedlivé Rakousko")! Zabavení neunikaly ani stati ryze historické; všude spatřovány narážky (často arci úmyslné) na nynější válečné poměry rakouské.[15]

V témž čisle (str. 199) zabaveny asi tři řádky ilustrující ryze sobecké celněpolitické stanovisko Německa k „spřátelené" monarchii habsburské (sír. 226 a 232) i pouhé sestavení úředních kursů valutních naší správy poštovní.

V červnu 1916 chtěl jsem podati v „rozhledech" souhrnnou zprávu o zásobovacích poměrech v Rakousku a v Německu, o zatajování zásob prodavači a o stoupání cen, o stavu dobytka a cenách masa a tuku, o vídeňské „Společností pro zpeněžení. dobytka" a jejích výdělcích i o vynořivším se návrhu na zavedení státního monopolu obchodu s dobytkem — celé dvě stránky (290—292) propadly konfiskaci i s obvyklými jejích titulky v záhlaví „rozhledů". [16]

Bdělosti censory neušel ani můj ryze historický „Vývoj sociálních ideí a hnutí"; v 12. kapitole o sociálních utopiích zabavena v roce 1916 O. N. (str. 323) téměř polovice stati o „Testamentu" francouzského utopisty, faráře Jeana Mesliera z konce 17. a počátkem 18. stol.[17] V témž ročníku (1916) zabaveny ještě dvě poznámky o daních a válečných půjčkách (str. 388 a 389), v tom i pouhé konstatování (str. 389). že v Rakousku byly v létě 1916 nové daně „nikoli jako v Uhrách parlamentu předloženy a vněm projednávány, nýbrž" ihned prostě pomocí § 14. zavedeny.

V roce 1917 nastalo změnou na trůně a zvláště po opětném svolání parlamentu uvolnění i v censuře. Počet konfiskovaných čísel i míst klesl. Arci teprve znenáhla, jisté věci platily dlouho ještě za netýkavku (pokles valuty, potíže zásobovací, obavy populační) a prováděny škrty opravdu přímo malicherné.[18] Když jsem v listopadu 1917 upozorňoval české akcionáře Rakousko-uherské banky na potřebu nejčetnější jejich účasti na očekávané valné hromadě banky, škrtla mi censura celý závěrečný odstavec s touto kritikou banky (str. 449;: „Naše valuta nebyla by se musila tak zhoršiti, kdyby Rakousko-uherská banka byla věnovala náležitou péci dovozu a vývozu, takto však stála naše měna až do vypuknutí ruské revoluce z měn všech válčících států nejhůře a od té doby je na druhém stupni od konce. Jedinou přípravou banky na válku zdá se bylo, že již dávno před jejím vypuknutím bylo v úvahu vzato zastavení jejích výkazů, které nebylo odvoláno, ani když všechny ostatní cedulové banky se v krátce k uveřejňování výkazů navrátily, takže dnes banka Rakousko-uherská v nápadné a neslavné isolaci tvoří jedinou výjimku v Evropě. Pro rozmnožení našeho zlatého pokladu nestalo se nic (zatím co říšská banka německá za války svůj zlatý poklad téměř zdvojnásobila), ve Vídni, Budapešti atd. provozuje se čilý obchod se zlatými mincemi, za něž se platí ažio až 300%, a namísto, co by se jako v Německu prodávaly šperky do neutrální ciziny, která za ně platí obrovské ceny, u nás se naopak podporoval jejich dovoz. Téměř všechno to i s onou severní plavbou našeho nejvyššího úředníka banky cedulové[19] tvořilo obsah téměř tří stránek censurou nám škrtnutých v druhém čísle ročníku 1915 (sír. 71-73)."

Také ještě z r. 1918 mám uschováno několik čísel, v nichž censura provedla charakteristicko črty. Hned v lednu (str. 39 a 40) o nedostatku uhlí, zvl. v Čechách a v Praze, a jeho příčinách: „Výkony horníků, nevydatnou stravou oslabených, klesají, co se pak vytěží, nemůže býti z dolů všechno ani včas odvezeno pro nedostatek vagónů, k tomu stranická politika úřední i dodavatelská jakoby určité kraje a třídy obyvatelstva přímo boykotovala. Stojí-li výkonné české mlýny zcela nedostatečně zaměstnávané větší část týdne, přihlížejíce bezmocně, jak se za jediný týden vyvážejí sta vagónů do Schöllerových mlýnů dolnorakouských, tak se i přes Prahu a kolem Prahy odvážejí tisíce vagónů českého uhlí kamenného i hnědého do zemí a míst daleko lépe zásobovaných, zatím co v Praze tramway večer nejezdí, uliční osvětlení od 9 hodiny je zastaveno, elektrické osvětlování obmezeno a denně se hrozí zastavením dodávání plynu, který je při naprostém nedostatku uhlí v obrovské většině domácností namnoze jediným prostředkem k vaření a topení. Není šíře ani známo, že v celém západním Rakousku není jediné země a jediného hlavního města, jež by nebylo opatřováno českým uhlím hnědým nebo kamenným, třebas (jako ve Vídni) mělo i bohaté přívozy uhlí odjinud, zejm. z revíru ostravského, a že tyto přívozy z Čech v roce české tísně uhelné, 1920, proti 1915 často ještě stouply."[20] V dubnu 1918 potlačila censura zmínku (str. 182) o projektu hospodářského, politického a vojenského spětí, a dříve či později úplného podmanění trojice rakousko-uhersko-polské Německem (na místo neuskutečnitelného již cíle Berlín — Bagdad) a v květnovém čísle (sír. 214) dvě zmínky, jednak o censuře a zastírání skutečného stavu jak zásob, tak financí a dluhů státních, jednak o „krutě pociťovaných" rekvisicích vojenských.[21]

Končíme tuto censurní mosaiku, přes všechnu obsáhlost asi ještě neúplnou. Leccos se nám ani nezachovalo. V prosincovém čísle 1918 jsme se s válečnou censurou vojensko-policejní rozloučili těmito slovy (sír. 463 - 465): „... Jen kdo byl jakkoliv zúčastněn tisku a literatury, ví, co znamenal tlak censury vojenskopolicejní. Na spisy nově vycházející i na literaturu starší. V nových knihách a časopisech pečlivě vyhlazováno nejen vše, co by snad v nejextensivnějším výkladu bylo s to ohroziti válečné operace nebo poškoditi brannou moc monarchie, nýbrž nepřipuštěná ani jakákoliv kritičtější zmínka, ba i pouhé pravdivé, zcela střízlivé vylíčení poměrů zásobovacích, valutních a finančních, dopravních a obchodních. Jistých themat nesmělo vůbec býti dotčeno, jistá jména — Masaryk, Denis, Srbsko, král Petr atd. - nesměla vůbec býti vyslovena. Trpěly nejen deníky, nýbrž i odborné revue, ba na měsíčníky kladeno druhdy výslovně přísnější měřítko, jelikož prý zůstávají dlouho v rukou čtenářstva a skoro naveskrz váží se v knihy. Jest nám teď zadostiučiněním, způsobovalo však tehdy mnoho nepříjemných chvil a pochůzek, že z vycházejících měsíčníků právě náš Obzor byl v nadprůměrné míře předmětem zvláštní pozornosti vojenskopolitické censury a že bývaly nám konfiskovány i věci, v nichž jsme se mohli dovolati jako pramenů i listů vídeňských a německých pražských. Zprávy o denních kursech valut a devis, které bývaly připouštěny,v denících nebo dokonce vyvěšovány u pokladen poštovních a nádražních, propadly bez milosti škrtu censorovu, jakmile byly shrnuty v přehled měsíční, protože z něho vysvítalo rapidně postupující zhoršování naší měny, jež pobuřovalo. Nesmělo se projeviti nijaké pochybnosti nebo přísnějšího slova o nadvýdaji bankovek, o nedostatečnosti zásob, o vadách zásobovací organisace, nebo dokonce již psáti ostřeji o Svůj k svému, o preferování českých úředníků, o německé kolonisacní politice protipolské nebo o maďarské proti-slovenské v Uhrách, o šikanování cestujících při přechodu přes hranice německé, o nových ministrech, o administrativních experimentech a pod. Někdy horlivost censury nabývala příchuti komické. Napsalo-li se a dovodilo číslicemi, že také v Rakousku porodů ubývá, prohlášeno to s počátku za ohrožování branné síly monarchie a škrtnuto, teprv na osobní rekriminaci přiznáno, že čísla o dnešních porodových úbytcích mohou účinek projeviti teprv za dvacet let, až půjdou dnešní nemluvňata k odvodu (vůbec nám v článcích o populaci zejm. r. 1916 bylo silně škrtáno, pro jednu zmínku pohroženo subjektivním stíháním trestním), nepřipuštěno vytisknouti, že již i Srbsko mělo ,,statistický zákon", k jakému Rakousko dosud nedospělo — našli bychom toho klasobraní až nadbytek. Neodsuzujeme paušálně a nevybízíme k odvetě ani k .posměškům ; byli jsme si vědomi, že státní zástupce nemůže vystupovati jako nezávislý lékař, inženýr, advokát, žurnalista, úředník autonomní korporace a pod., znali jsme tlak shora, a vytýkali jsme jen, nikoli pravidelnou, zbytečnou horlivost a osobní příkrost, na štěstí jen řídkou. Přinášeti v těchto poměrech národohospodářské poučení bylo věcí nadmíru svízelnou; někteří autoři vůbec se za války od-' mlčeli, některé listy veřejnohospodářskou rubriku vůbec vypustily. Náš list, když nakladatelství počátkem 1915 se k návrhu redaktorovu rozhodlo jej znovu vydávati, plnil své poslání i za války způsobem, který mu zjednal nových sympatií i nového rozšíření; čtenáři dovedli čísti mezi řádky a vyplniti si náležitě bílé mezery, a ústní i písemné projevy od nejčelnějších mužů národa a zejm. i od českého důstojnictva i mužstva ze zákopů i etap, odkud se nám vděčně přihlašovali čtenáři osobné nám zcela neznámí, byly a zůstanou nám světlým lícem překonaných těžkých dob. Byla doba, kde zápasili jsme o každý škrtnutý odstavec a vynutili na konec přece v řadě případů připuštění. Některým, jichž uveřejnění ještě dnes není bez zájmu, pomohl na světlo teprv říjnový převrat státní."

Viděti snad, že i v líčení válečných let,,Obzoru" nejde pouze o několik roků v dlouhém poměrně životě jednoho časopisu, nýbrž také o třebas malý, přece snad charakteristický kus válečné historie našeho národa. —

Uzavíráme prozatím své redakční vzpomínky. Snad budou prominuty tomu, kdo dnes do svého časopisu vkládá třicátý rok svého života!

Dílčí závěr

Výše uvedenými slovy ukončil pan Gruber rovněž v podstatě své angažmá v časopise a ukázal nám tak trochu práci redakce zevnitř v přímém přenosu. Na příkladu s výběrem látky pro časopis během první světové války lze demonstrovat cílevědomou redakční práci jak s autory článků, tak na zprostředkováním informací čtenářstvu vůbec.

[1] Srovnej můj nekrolog „JUDr. František Čuhel" v O. N. 1914, str. 423.

[2] Srov. můj článek „Čtvrtstoletí České společnosti národohospodářské v Praze", O. N. 1921, str. 399 a násl.

[3] Podobného něco zažil jsem o několik let později při habilitaci za soukromého docenta národního hospodářství na pražské universitě. O mém habilitačním záměru zvěděl ode mne v komoře předem pouze president Wohanka, který byl záhy zpraven též od Rezka, že jsem vyhlédnut pro připravovanou tehdy českou techniku v Brně. Zato někteří jiní v členstvu i v úřednictvu byli přímo konsternováni; zvěděli však o věci teprv, když se již nedala zmařiti. Němci sami však nejen že nevzbudili bouře v komoře, nýbrž jejich předák Otto Forchheimer, předseda německého kasina, mně potom za sebe i německou minoritu blahopřál, jelikož prý habilitace moje na historicky první universitě ve střední Evropě je vyznamenáním i pro komoru.

[4] Sr. na př. O. N. 1900, sír. 288.

[5]Viz například články "Hospodářský problém středoevropský" v r. 1917, „Vývoj sociálních ideí a hnutí" v r. 1915 a 1916, „Peněžnictví po válce" a „Stříbro" v r. 1917, „Obchodní politika" v r. 1918, kromě řady menších.

Přispívání články válečnými zůstalo pochopitelně většinou na redaktorovi a ovšem jako poslední léta vždy veškeré rozhledy, válečné i neválecné. Někteří autoři, kteří po převratu vystupovali v postoji neochvějných hrdinů, odřekli jakékoliv příspěvky (do O. N. i jinam), jelikož prý raději nepíší, nemohou-li psáti tak, jak by chtěli; a začali tím okázaleji vylézati z úkrytů, když o konečném výsledku nebylo lze pochybovati. Zajímavé je srovnání jmen autorů z ročníků válečných a pozdějších. Napsali v tu dobu do O. N. úvodní články o poměrech válečných: li. 1915 Dr. Karel Viškovský „Obilní politika ve válce", Dr. Karel Písecký „Hospodářské dějiny", F. A. Borovský „Zapisujme své paměti", Dr. Jos. Lukáš „Sociálněpolitický obsah zákonů válečných", Dr. Frant. Weyr „Problém náhrady za škody válečné", Dr. Jos. Drachovský „Válečné půjčky, jejich pojem a klasifikace",^ r. 1916 Dr. Dobroslav Krejčí „Naše statistika ve válce", Dr. Theodor Zivanský „Veřejná úprava aprovisace v druhém roce válečném", Dr. Jan Matys „Nové cesty průmyslového vývoje?", r. 1917 JUC. Jan Sedlák „Zásobování a výživa za války", Dr. V. Schuster „Poválečný pomocný úvěr živnostenský" a „Přechod do mírového hospodářství a textilní průmysl", Karel Váchal (pseudonym) „Německý zákon o vlastenecké službě pomocné", r. 1918 Dr. Viktor Dvorský „Zeměpisné podmínky hospodářského života v čsl. národním území", Dr. C. Horácek „Válka a Knappova theorie peněžní", Dr. Kare] Krtek „Demobilisace osobní", Dr. J. Maty s „Zápas městské kultury o existenci", A. G. Melichar „První dva roky válečných financí, jak je vidí Amerika", řed. Ant. Nýdrle „Lihovarnický průmysl za války", V. Schuster „Středostavovské živnosti v přechodu do mírového hospodářství" (články: Dr. Karel Nermut „Studium ciziny", S. „Peněžnictví po válce", Dr. Karel Tykal „Státní nezbytnosti v oboru zemědělství" v O. N. 1.917 a týž „Základy agrárního hospodářství v Rakousku" r. 1916 jsou od redaktora).

[6] O. N. 1914, str. 402 v pozn. Zde také odkaz na Masarykův článek „Válka" v Naší Době 1914, str. 167 a násl.

[7]Sr. O. N. 1913, str. 447 a opětně za války 1914, str. 494. V stejném smyslu proti našemu pohlcení Německem v jakékoli celní nebo hospodářské unii psal jsem i v Naší Době (čl. „Problémy obvodu světohospodářských a idea celní unie mezi Rakousko-Uherskem a Německem", říjena listop. 1915, a „Němectí náródm hospodáři o hospodářském sblížení Rakousko-Uherska s Německem", září 1916), v České Revui („Otázka užšího hospodářského spětí Rak.-Uherska s Německem", květen 1915 v Naší Době, květen 1915, též článek „Válka a hospodářské stykymezinárodní“.

[8] Článek Dra Karla Píseckého (pseudon.) „Hospodářské dějiny“ O. N. 1914, str. 474, čl. F. A. Borovského „Zapisujme své paměti", O. N. 1915, str. 85.

[9] V témž čísle byl censurou ve „Zprávách" zabaven celý sedmistránkový výtah ze Sombartova spisu „Händler und Helden, patriotische Besinnungen" (Angličané-kramáři, hrdinové-Němci) pro celkovou prý protiněmeckou tendenci tohoto výtahu. Doufaje v uvolnění tlaku censurního, pokusil jsem se na jaře 1917 opětně o její otištění, byla však znovu zakázána a vyšla teprve po převratu v listopadu 1918 (str. 426).

[10] Snad bude zajímati, co všechno se nesmělo uveřejniti. V textu stálo, že tito ministři byli propuštěni (co následuje, bylo zabaveno) „všichni s obvyklými, jen poněkud odstupňovanými projevy uznání, ale všichni bez udání důvodu, pro které byli vystřídáni muži novými. Dr. Heinold vrátil se zajisté rád na moravské místodržitelství, z kterého přišel v úřad jemu ne valně vítaný, stejně jako Dr. Schuster, který v oboru jemu cizím a jím nedostatečně ovládaném nejvíce postrádal energie a ukazoval nerozhodnost, znovu se uvázal v dřívější úřad generálního guvernéra poštovní spořitelny. Nejnepříznivější kritiky doznal při odchodu baron Engel: byrokrat, třebas jeden z nejnadanějších v kabinetě, který se správci odboru a. referenty téměř ani neobcoval, neponechával úřednictvu ani iniciativu ani provedení, zdržoval pasivním odporem mnoho důležitých zásadních rozhodnutí a v četných případech způsobil průtahem vyřízení mnoho škody, jsa tudíž neoblíben jak mezi úřednictvem, tak v kruzích obchodních i v širším obecenstvu. Byv po mnoho let jako přednosta rozpočtové sekce nepostradatelnou pravou rukou každého finančního ministra v parlamentě a neúprosným škrtilem všech položek, které se zdály zbytečným zatěžkáním rozpočtu, nebyl ani finančním politikem, ani vynikajícím organizátorem služby finanční, za správce státních financí byl povolán teprve po předčasné smrti Záleského (v. O. N. 1913, str. 484) a ministrem byl jmenován teprve před rokem, jako ministr, neoblíben nahoře jako dole, provedl ovšem s úspěchem válečné půjčky (i tento úspěch však přisuzuje se jiným), jeho daňová opatření však, zejména v oboru daně lihové, došla kritiky odsuzující."

[11] Tato konfiskovaná místa zůstala v definitivním textu jako známé „vybílené" skvrny. Míval jsem však tolik látky pro „Obzor" i v letech válečných, že mně bývalo líto stránek nevyplněných a že jsem konfiskovaná místa nahrazoval jinou již hotovou sazbou o časových věcech, takže i výpočet konfiskací, jejž podávám shora, byl skutečností ještě předstižen a že úplný přehled tehdejších konfiskací O. N. bylo by lze podati jen na podkladě censurních výtisku, předkládaných tehdy policejnímu ředitelství a státnímu zastupitelství. Nahodile nalézám ve svých papírech na př. korekturní obtah zabaveného odstavce ke str. 335 O. N. 1915 o rozpočtovém provisoriu, při konečném tisku vynechaného, v němž ve 14 řádcích zabaveno i toto: „Poprvé také delegace se vůbec neusnesly o společném rozpočtu, a naproti jiným státům, kde, jak čteme i ze zpráv naši c. k. kor. kane., vlády podaly parlamentům úvěrní válečné předlohy a dle potřeby i dodatečné úvěry a kde se většinou též uveřejňují i občasné výkazy o obnosech válkou již strávených. Rakousko jest jediný stát, který pracuje bez číselně určených úvěrů válečných. Zdali existují alespoň interní rozpočty pro válečnou a civilní správu, není známo, zcela nopochybnť však pořízení rozpočtů a přehled již učiněných i ještě pravdčpodobiiť očekávaných výdajů prospěšně působí na hospodárnost správy, jež právě při obrovských výdajích válečných je tím důležitější."

[12] Citát zabavený zněl: „Německá mechanika se opotřebuje. Německé napětí sil se zmenší a roztaje, ale nic nemůže změniti fakt, že my máme ještě k disposici několik milionů lidí . . . že každý rok dostáváme 800.000 nových branců. Ano, příteli, nejmocnější ze všech strojů, to jest stále ještě stroj na plození dětí, to jest plodné lůno ruských žen. Ono jest, jež nese sílu ruské vlasti a ruského národa."

[13] Zevrubnější vypsání musím si zůstaviti k jiné příležitosti. Po převratu se mně můj tehdejší úřední odpůrce delším dopisem omlouval ze způsobu svého vystupování. Měl jsem arci vždy pochopení pro nesnadné postavení těch, kteří na zodpovědných místech jsouce exponováni často větší hrdinství prokázali tím, co smlčeli nebo neučinili, než mnozí jiní, jejichž jediná zásluha spočívala v opatrném vzdalování se, až dle toho, jak to dopadne.

[14] Také na str. 175 čísla dubnového škrtnuty mně 2 řádky o dětech zplozených násilnickými vojáky nepřátelskými.

[15] V květnu 1916 uveřejnil jsem ve „Zprávách" O. N. stať „Stoleté jubileum banky Rakouskouherské" (str. 192 a násl.), dle pramenů „z censurních ohledu" (str. 192) vesměs jen vídeňských a v O. N. přesně udaných, z níž však přesto zabaveno víc než celá jedna strana (v hotovém vyšlém čísle na str. 194 ponechána bílá skvrna pouze, pokud přesahovala jednu stranu) znění následujícího (o poměrech v Rakousku před bankrotem měny z r. 1811): „Přiházelo se, že vyšší státní úředníci vyhrávali v noci v předměstských hostincích k tanci, aby si vydělali na večeři, ženy a dcery úředníku najímaly se za služky nebo se vydávaly prostituci. Strašná úplatnost zavládla a podkopávala vážnost rakouského úřednictva, právem, kdysi tak vysoko ceněného" (Schmid). Konečně odhodlala se vláda k zjevnému bankrotu: pověstný finanční patent z 20. února 1811, dílo presidenta dvorské komory hrab. Wallisa, snížil hodnotu bankocetlí na pětinu hodnoty nominální a nařídil stažení všech v tomto patentu na obnos 1060,798.753 zl. konv. m. odhadnutých bankocetlí za jiné rovněž nesměnitelné a nuceným oběhem opatřené papírové peníze, tak zv. směnné listy, jichž se mělo tudíž vydati nanejvýš 212,159.750 zl. Tyto směnné listy měly jakožto „vídeňská měna" tvořiti jedinou měnu zemskou a býti později vyměněny za mince konvenční- Aby se v obecenstvu vzbudila důvěra, nepřejal vydání směnných listu stát sám, nýbrž přenechal je „spojené směnné antiumořovací deputaci", složené z 15 vyslanců jednotlivých zemí a obchodních grémií vídeňského a pražského, a deputace musila se přísahou zavázati, že nevydá jich více nežli obnos zákonem stanovený. Dnes již je těžko si učiniti správnou představu, jak pronikavé byly účinky finančního patentu z r. 1811. „Bankrot byl potají připravován, a když 15. března 1811 jako čarovným proutkem patent v celé říši najednou byl prohlášen, byl zpečetěn osud všech majetných … Kdo měl bankocetle, ztratil rázem čtyři pětiny svého jmění. Kdo několik dní před patentem prodal realitu za 100.000 zl., měl po patentu jen ještě 20.000 zl. a jen v směnných listech, ve skutečnosti však sotva 9000 zl. konvenční měny, protože směnné listy hned po svém vydání měly disážio" (Reinitz str. 70) proti stříbru, které činilo až 300"/i. Proslulý historik hr. Majláth vypravuje, že tehdy přišel takto o 300.000 zl., že tehdy fiakru od divadla na Vídeňce do města musilo se platiti 30 zl. v bankocetlích a že se večer v restaurantu sotva mohlo jísti za méně než za 100 zl. v bankocetlích. Beethoven stěžuje si ve svých listech, že dostával svůj plat 4000 zl. v znehodnocených bankocetlích a později v opětně znehodnocených směnných listech, že stal se se svým na 900 zl. sníženým platem žebrákem a musil, aby mohl býti živ, své nejlepší skladby prodávati za babku. (Reinitz, str. 71). O účincích patentu v Čechách a v Praze krásně vypravuje Jirásek v svém F. L. Věkoví.) Dluhy, které byly v letech před znehodnocením peněz v dobrých penězích vypůjčeny, mohly nyní splaceny býti pouhým zlomkem své dřívější hodnoty - při tom byli poškozeni věřitelé často daleko chudší nežli dlužníci: lidumilné nařízení Josefa II., aby peníze sirotčích pokladen byly především v hypotékách ukládány, stalo se nyní osudným, protože hypotékami dlužníci, často bohatí a mocní statkáři, spláceli nyní své dluhy dle předpisu finančního patentu pouze zlomkem dříve přijaté skutečné hodnoty a obohacovali se takto - arci ve vší právní formě - nuzným grošem sirotků. Zkáza nesčetných rodin, hromadné sebevraždy byly následek finančního patentu. Nadto vše se však ani naděje, že tímto násilným opatřením bude konečně učiněn pořádek v peněžnictví, neosvědčila. Nové zbrojení vedlo k novému vydávání papírových peněz; aby se však vyhovělo slibu vlády a přísaze členů deputace, že nebude směnných listu vydáno nad obnos patentem stanovený, nerozmnoženy sice směnné listy, ale vydány vedle nich touž deputací a rovněž jako „vídeňská měna" dle patentu z 16. dubna a 7. května 1813 nové státní papírové peníze, “listy anticipační“, v obnosu 45 milionů zlatých, které měly býti do 12 let umořeny z určitých předem vyhrazených příjmů státních, jichž oběh byl však vládou potají rozmnožen až na 406,556.175 zl. V červenci 1815, bezprostředně před bitvou u Waterloo, byl kurs vídeňské měny v Augšpurce 430.

[16] V témž čísle zabavena dále (nyn. strany 292, 293 a 297) tři místa (o státním tajemníkovi německém dru Heifferichovi, že jeho dosavadní projevy ukazují jej imperialistou stejné jako byrokratem), str. 293, že rozvržení čtvrté válečné půjčky mohlo býti ještě příznivější, („kdyby se byla komise pro kontrolu státního dluhu již dříve odhodlala obětovati své ústavní pochybnosti", str. 297 o tehdejším projektu biskupa Prohaszky, původně Čecha z Moravy, na provedení agrární reformy v Uhrách věta: „Po stránce národní sotva lze čekati něco spravedlivějšího nežli jednostranně národní kolonisaci maďarskou, podobně jako při osazování zpustošených osad, péči o válečné opuštěné sirotky a pod.: vestigia terrent, a kdo věří, že by se bylo válkou myšlení lidí úplně obrátilo, zklame se." Ze zabavených dvou stran o tehdejší situaci zásobovací (v červnu 1916) uvádíme alespoň toto : „Není pochyby, že se přes stále nepochybný celkový dostatek potravinových zásob těsně před novou sklizní poměry zásobovací v Rakousku a ještě více v Německu silně přiostřily. Ceny všech téměř potravin dosáhly obrovské výše a ještě hůře jest, že leckterých produktů vůbec ani dostati nelze, vždyť občas tu brambory, tu máslo, tu vejce zmizí z trhu a ve velkoměstech houfy lidí stojí hodiny před krámy, aby se nakonec vrátili s nepořízenou, opatřiti několik kilogramů zemáků, pul libry másla nebo několik vajec stojí několik hodin času a sběhání několik ulic, a velmi husté jsou stížnosti na neochotu a hrubé chování se obchodníků a překupníků. Zásoby se odnímají trhu a zatajují, až by se ceny ještě více vyšroubovaly, v Berlíně a jiných městech německých sama policie k ukonejšení rozčileného obecenstva otvírala zavřené pro předstíraný nedostatek zboží krámy a sklepy a zabavovala i k prodeji přiváděla zásoby. Zavedeny v Německu namnoze poukázky na máslo i maso, ale neosvědčily se, aby se lidem uspořilo hromadné tísnění a čekání (utvořen proto výraz „butterstehen"), zmenšeny denní porce másla, aby se dostalo na všechny, a zavedeny číslované lístky, ale vše marno, „polonezy“ (také nové označení šibeničního humoru berlínského) žen a dětí od časných ranních hodin před prodejními krámy byly vždy hustší a delší. V Rakousku, buď že zásoby a trvalá produkce přece je poměrně větší, buď že z míru již jsme zvyklí na menší konsum nežli blahobytnější Německo, poměry dosud přece byly lepší, třebaže nesmírná drahota zvlášť skrovně placené nižší úředníky a zřízence již po měsíce nutí k výhradné skoro výživě suchými brambory, špatnou kávou, turínem a pod., a chlebem. Maso je širokým vrstvám — pokud nejde o dělnictvo válečných podniků s velkými výdělky — nedostupné, doznaly!' zejména ceny masa a tuku přeznacného stoupnutí. Doufalo se, že pokles cen masa, který se dostavil na podzim r. 1915, když přicházel dobytek z letních pastvin na trh a pozdní roční měsíce svými většími nakoupenu na zimu a vánoce spotřebě masa nejsou příznivý, bude trvalý, objevovali se současně na trzích tuzemských i zahraničních, dosahoval až 25% a značné přívozy zahraničního dobytka i masa, jež byly tehdy na cestě, musely býti prodány se. ztrátou. Importy z Holandska a Dánska pro civilní obyvatelstvo přestaly, ježto potřebu stačilo zúplna hraditi tuzemsko, a nikdo nepomýšlel na to stupňováním zahraničních přívozu, dokud je bylo lze levně dostati, utvořiti zálohu pro časy budoucí. Návrat silně zvýšených cen dobytka zastal nás pak zcela nepřipraveny. Ceny stoupaly skokem i v uvedených zemích neutrálních, zejména od počátku t. r. silně zvýšenou a trvalou potřebou Německa. Rakousko je i v míru co do dobytka značně pasivní a odkázáno na přívoz z Uher, které zjednávají dodnes, ač neznačnou, celoříšskou naši soběstačnost dobytkářskou, proti Německu je však potud ve výhodě, že není daleko tak závislé na přívozu zahraničních pícnin, za které Německo r. 1913 zaplatilo skoro miliardu marek. Nyní za války zvlášť nepříznivá sklizeň pícnin i větší potřeba armády - mezi miliony postupně nové a nově povolávanými jistě většina nebyla zvyklá denní masové porci u vojska obvyklé a nezbytné, mají-li vojáci zdrávi čeliti námahám válečným - vedla jak ke zmenšení počtu kusu, tak ke snížení průměrné váhy dobytka. Přesto se tvrdí, že stav dobytka v Rakousku zůstal i za války až snad na vepřový brav stále neobyčejně značný - bude provedeno prý jeho přesné statistické zjištění — a že jen vadná organisace zavinila, není-li dosti příhonu na trhy přes obrovské ceny a přes počínající zelené krmení („péče o maso je bolavá rána, stydlivé místo naší vyživovací služby vůbec", Arb. Ztg. 26. května), a požaduje se plán dobytčího hospodaření, který by sáhal nejm&ně do podzimu 1917, ke sklonku nejbližší sklizňové periody, bez ohledu, kdy dojde snad k uzavření míru, péče o záměrný odchov a opatření dostatečných krmiv, organisace příhonu dobytka i rozdělování masných zásob. V jakých rukou je zásobování masem, ukázal 5 l.,, milionový zisk, jehož při celkovém obratu 127 mil. K dosáhla za rok vídeňská „Společnost pro zpeněžení dobytka" ustavená již před válkou l. května 1913 jako společnost „obecně prospěšná" pro celé Rakousko, zejména však pro Vídeň, v ocích obecenstva domněle jakožto odbytová organisace rolnictva samého. Ukázalo se však, že hospodářská družstva, a i to ještě úvěrní a nikoliv odbytová, ze 3000 akcií nemají ani čtvrtiny, kdežto skoro 2/5 měla v rukou vídeňská Všeobecná depositní banka, jíž musela Společnost platiti za poskytnutý úvěr převysoké úroky, a 1/5 akcií město Vídeň. Když obrovský její výdělek vzbudil rozruch a když propuklo, že na př. Společnost v Linci levně rekvirovala domněle pro Vídeň dobytek, jejž potom za vysoké ceny vídeňského trhu dodávala intendancím vojenským, hájila se Společnost, že tento zisk je nepatrností proti ziskům vídeňské firmy Saborsky, které připadly 2/3 vojenských dodávek, kdežto Společnosti pouze 1/8, i že by bylo záslužným činem obrátiti veřejnou pozornost na mohutné, v mystické temno zahalené zisky této firmy, která nadto celý obrovský výnos do kapsy strčila sama. Nakonec vydalo (27. května) samo ministerstvo orby jakousi obranu Společnosti, za jeho součinnosti zřízené: cisty zisk 51/, mil. K při akciovém kapitálu l,,5 mil. K a obratu 170 mil. K (Společnost sama udala obrat jen 127 mil. K) při obchodu s dobytkem prý není nadměrným, vláda prý však nicméně zakročila, aby celý ryzí výtěžek byl po 5,5% zúrokování akcií a dotování reserviiích fondu dán k disposici pro akce za zlepšení obchodu s dobytkem a zásobování. Také vídeňský magistrát ujal se Společnosti: čítáme-li prý potřebu armády od počátku války do dneška (konec května) na 3-4 miliony kusu v ceně alespoň 3 miliard a dodavatelské zisky při tom na 200 mil., jest účast Společnosti při těchto dodávkách nepatrná (76 mil.) a zisk 5 mil. nikoli nepoměrný. Vyskytly se z té celé situace návrhy, aby byl dle německého příkladu zaveden státní monopol obchodu s dobytkem, všeliké meziobchodnické zisky vylučující.

[17] Otiskl jsem ji hned po převratu celou znovu v O. N. v prosinci 1918, sír. 464/5.

[18] V prvním čísle (leden 1917) neprošly tři poznámky (na str. 50 a 51): že v Albánsku „sedláci za každých 8 K ve stříbře platí 20 K v bankovkách", že úvodní proslov nového ministra financí Spitzmüllera „byl nepokrytým doznáním valutních našich nesnází, které kde kdo cítil, o které se však dosud na škodu státu nesmělo ani zavaditi". V březnovém čísle nepropuštěna zlomyslná prý poznámka (str. 142), že „doslovnému vyhladovění Anglie netřeba proto arci ještě věřiti; co dokáže omezování a racionování spotřeby, které teď asi nastane ve všech zemích dovozních, víme nejlépe sami", a na str. 143 škrtla censura u Sombartovy knihy „Händler und Helden" přívlastek „nenávistná", v listopadovém čísle (str. 448) byl censurou vyhlazen „úžasný pokles naší valuty".

[19] V době, když válka vypukla, nalézal se generální sekretář Rakousko.-uherské banky na výletní plavbě k severnímu mysu a mohl se jen s bídou teprv mnoho dní po započetí války vrátiti do Vídně -. v takové nevědomosti o přípravách válečných udržovaly vojenské kruhy rakousko-uherské samu naši banku cedulovou!

[20] Toto tvrzení bylo v textu doloženo statistikou dodávek českého uhlí hnědého a kamenného do Vídně, Lince, St. Hradce, Solnohradu, Celovce, Lublaně, Inšpruku, jež rovněž škrtnuta.

[21] V titulku rozhledů téhož čísla škrtnuta hesla: „Zoufalá vyživovací situace v městech. — Praha nejdražší a nejhůře zásobované velkoměsto střední Evropy" a dále: „Nedostatečnost rakouské obilní produkce".

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.