Na černobílé pohlednici se scenérií Krkonoš byli kromě Ivana Lampera, dnes editora Respektu, podepsáni ještě: básník Vít Kremlička a malíř Viktor Karlík. Pohlednice stala se tak mým prvním 17. listopadem: nenesla totiž značku vězeňské cenzury. Zapomněl ji příslušný dozorce přečíst a přečtení parafovat, anebo to byl záměr, aby ke mně mohla doputovat? Kdo ví.
Druhým 17. listopadem byl kalendářově skutečně 17. listopad, který MI - promiňte, NÁM, kteří jsme po ní bažili - přinesl svobodu. Tedy onu jen stěží definovatelnou slast, vnitřní orgasmus, o němž se po nocích i ve dnech zdávalo politickým vězňům v 50. 60. 70. i 80. letech, a o němž snili statisíce slušných, z donucení či ze strachu konformních spoluobčanů. Nezatracujme je, ani však jejich pasivitu nepřeceňujme, že, pane V. K. z Hanspaulky. Zdá se vám to v předvečer pro mne nejvýznamnějšího svátku v moderních dějinách téhle báječné zemičky málo patetické? Zemičky, jejíž velebení mi někteří hospodští kujóni upírají, neb prý se stejným verbálním zápalem velebím ještě jinou? A vidíte, i v tomto je mi svoboda nade vše, neb onu druhou zemičku ještě před čtvrtstoletím velebit nahlas nebylo možné, v lepším případě problematické.
Můj první text, svobodně napsaný a svobodně nalepený 22. listopadu 1989 na skleněnou výlohu pražského Mánesa, tehdy jakousi Zeď nenářků, zněl takto: "Krví slepené vlasy zmlácených studentů ještě neoschly, a nejvyšší stranický orgán, tváří v tvář občanům, hovoří o opozičních protisocialistických kruzích, zatahujících nestydatě do své nebezpečné hry i děti. Proč si tyto děti ještě nedávno pletly Masaryka s Jiráskem, mu nedochází, je mimo. Naše děti však chtějí být v tom. Mají už všeho dost. Není doba na žertování. A přesto. Včera jsem se smíchem málem zadusil. "Gottwald zvítězil nad rekreací," řekla mi s vážným výrazem devítiletá dcera Adélka, když přišla ze školy. Smát se po chvíli začala dřív než já. Nesvedená, nezmanipulovaná, prostě bystrá."
Někteří dnes slovo svoboda přežvykují v ústech skoro až s nelibostí. Jako by ona dala vzniknout všem těm nekalým privatizátorům, pracujícím nikoli pro stát, nýbrž pro jeho rozkrádání. Ale kdepak, to onen dnes bagatelizovaný zločinný komunismus umožnil jim toto. Kdybychom si jej totiž nevytvořili, nebylo by dnes co privatizovat a tudíž ani rozkrádat, řeknu-li to zjednodušeně.
Post skriptum: Zítra ráno už po čtyřiadvacáté vyvěsím do okna praporek. Z nostalgie říkám mu stále československý. A budu doufat, že večer nevejdu do obýváku, v němž se bude prohánět průvan z okna rozbitého z všeobecné zapšklosti. Co jsme to po takřka čtvrtstoletí udělali se svobodou?
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
