Dlouho jsem nechápala svět kolem sebe. Možná jsem se ani o to nesnažila. Dělala jsem to, co mi připadalo normální, a to i přesto, že mě za to společnost, resp. okolí, rodina, neustále kritizovali.
Došla jsem ovšem do stádia, postupně, že svět se nikdy nezmění, že se musím změnit já. Když se nad tím pořádně zamyslím a začnu pátrat, kdy se to stalo, bylo to poprvé v dubnu 1994, před maturitou, kdy jsem byla klasifikována z angličtiny nedostatečně, tudíž jsem k maturitě jít nemohla.
Otec zuřil a apeloval na třídního, že je to jeho vina: "Když jste věděli, že je blbá, měli jste ji vyhodit v prváku, ne před maturitou". Před třídním mi přistála jedna „výchovná“ od otce a oba jsme odešli. Cestou byla hospoda. Otec se na mě jen podíval, já čekala další facku, ale nakonec to skončilo u debaty u piva. „Tatínku prosím tě už mě nebij, mě ta škola nebaví, všichni jsou luxusně oblečeni a já jak socka z vesnice. Všichni mají za rodiče úspěšné rodiče a já vás“. Nestačila jsem se ani nadechnout a už jsem ji měla znovu. Pivo jsme nedopili, on hodil na stůl stovku, přitom útrata byla 40,- Kč a odešli jsme. Před hospodou mi řekl: „Buď si tu angličtinu opravíš, a k maturitě půjdeš, nebo se sbal a nechoď mi už nikdy na oči“.
Brečela jsem celou cestu domů. Seděla jsem v pokoji a přemýšlela, co dál. Nesnáším tu školu, půjdu pryč, seženu si brigádu a budu bydlet sama. Nějaká škola a rodiče jsou mi ukradeni. Když jsem začala balit věci do batohu, spadla na mě kniha z angličtiny. Utřela jsem slzy a začala se v ní hrabat. Číst. Najednou mi to nepřipadalo tak složité a sáhla jsem po svém „volkmenovi“ pustila si Jacksona a najednou jsem všemu rozuměla, o čem zpívá, protože jsem si představila ten videoklip.
Podrobnosti napíšu do své knihy, kterou bych ráda ještě letos vydala, takže nyní to vše zkrátím. Nechala jsem se vyzkoušet, maturitu jsem udělala, rodiče byli u toho a nestačili se divit, jak mají chytrou dceru a s paní učitelkou angličtiny jsme si to pěkně „vyříkali“ na oslavě po maturitě. Tátovi jsem dodnes za tu facku vděčná. Dnes funguji zcela jinak i bez ní. Táta už nežije, ale připadá mi, že vždy, když jdu špatnou cestou, nebo chci něco vzdát, tak mi jedna od něj přistane a probere mě.
Nikdy se nezmění nic, když se nezměníme my. Toužíme po spravedlnosti, chceme, aby majetek, který byl rozkraden, byl navrácen, viníci potrestáni, denně „hltáme“ kauzy politiků, sdílíme vtipné anekdoty, a přesto je efekt téměř nulový. Nic se neděje a my stojíme na místě a propadáme zoufalství.
Řemesla upadají, lidé utíkají do zahraničí, politici se těší na milióny získané za skvěle odvedenou práci v kampani a úspěch ve volbách, kandidáti na prezidenta jsou téměř v prvním kole, a ti, co by mohli něco změnit, pro nedůvěru či špatné pochopení, nebo nevím co, jen tiše přihlíží a ví, co se kde děje a proč.
Ten pocit je sebedestruktivní, ale bohužel, zřejmě to tak má být. Zřejmě existuje pouze hrstka vyvolených, která je schopna vnímat realitu a snad ta má za úkol vytvořit novou civilizaci, nový směr a nové vnímání prostoru a času. Jen nevím, zda za to může facka mého otce či vyšší moc, ale připadá mi, že to je pravda.
Převzato z profilu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
