Především chci poukázat na ustanovení § 156 odst.2 věta první o.s.ř., kde se stanoví,citace: Rozsudek se vyhlašuje zpravidla ihned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. A zde je zákonem dána zneužitelnost takové úpravy, když prvoinstanční soudy takřka stoprocentně po závěrečných řečech právního zástupce žalobce a právního zástupce obhájce bez řádného zdůvodnění odročují jednání stanovením lhůty, kdy vydají ve věci rozhodnutí. Takovým postupem je jednak zmařen dopad závěrečných řečí a je pak v uvedené lhůtě spis „otevřen“ především pro ostatní soudce téhož soudu. Takto je zcela zmařena ústavní zásada o právu na jediného zákonného soudce a zásada o zákazu ovlivňování soudního procesu.
Z těchto důvodů je mimořádně důvodné napravit znění §156 odst.2 věta první o.s.ř. o taxativní důvody, ve kterých případech lze odročit jednání na vyhlášení rozsudku a tak zabránit možnosti projevu soudní libovůle.
Připomínám, že platy soudců jsou více jak dostatečné, takže lze důvodně požadovat, aby soudci každému projednávanému případu věnovali odpovídající úsilí. Je všeobecně známo, že v předrevolučním období, tedy za hlubokého socialismu, nebyl znám jediný případ, kdy soudce by mohl odročit jednání za účelem vyhlášení rozsudku, přičemž platy soudců zdaleka neodpovídaly náročnosti soudcovského poslání.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV