Především chci poukázat na ustanovení § 156 odst.2 věta první o.s.ř., kde se stanoví,citace: Rozsudek se vyhlašuje zpravidla ihned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. A zde je zákonem dána zneužitelnost takové úpravy, když prvoinstanční soudy takřka stoprocentně po závěrečných řečech právního zástupce žalobce a právního zástupce obhájce bez řádného zdůvodnění odročují jednání stanovením lhůty, kdy vydají ve věci rozhodnutí. Takovým postupem je jednak zmařen dopad závěrečných řečí a je pak v uvedené lhůtě spis „otevřen“ především pro ostatní soudce téhož soudu. Takto je zcela zmařena ústavní zásada o právu na jediného zákonného soudce a zásada o zákazu ovlivňování soudního procesu.
Z těchto důvodů je mimořádně důvodné napravit znění §156 odst.2 věta první o.s.ř. o taxativní důvody, ve kterých případech lze odročit jednání na vyhlášení rozsudku a tak zabránit možnosti projevu soudní libovůle.
Připomínám, že platy soudců jsou více jak dostatečné, takže lze důvodně požadovat, aby soudci každému projednávanému případu věnovali odpovídající úsilí. Je všeobecně známo, že v předrevolučním období, tedy za hlubokého socialismu, nebyl znám jediný případ, kdy soudce by mohl odročit jednání za účelem vyhlášení rozsudku, přičemž platy soudců zdaleka neodpovídaly náročnosti soudcovského poslání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
