Josef Liška: Lidice a Ležáky – posvátná pietní česká území

08.07.2016 16:15

Od tragických událostí v Lidicích a v Ležákách letos již uplynulo 74 roků. Dva podobné hrůzné příběhy v osobní režii K.H. Franka, tehdejšího nacistického vládce nad Němci okupovaným územím, svévolně nazvaným Protektorát Čechy a Morava. Do hlavních rolí vybral své oddané, fanatické soukmenovce – gestapo a speciální vojenské vražedné komando. Do početného komparzu v tragickém dramatu, do role odsouzených k smrti nemilosrdně určil nevinné muže, ženy a děti. Jejich hlavním „proviněním“ bylo to, že v době německé, válečné expanze do Evropy a v průběhu násilné okupace byli Češi a zůstávali českými vlastenci.

Josef Liška: Lidice a Ležáky – posvátná pietní česká území
Foto: Archiv
Popisek: Památník Lidice

V Lidicích započalo nelidské běsnění nacistů brzy ráno 10. června 1942. Všichni muži byli bez soudu postaveni před popravčí četu a zastřeleni u zdi stodoly Horákova statku. Na základě rozkazu nejvyšších německých pohlavárů, představitelů  t. zv. Velkoněmecké říše bylo v Lidicích na Kladensku vyvražděno 173 mužů.  Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let.  

Chladnokrevný zločin nacistů po vyvraždění mužů pokračoval v kladenském gymnáziu. Zoufalé lidické matky tam bránily své plačící děti, které jim násilně rvali běsnící gestapáci z náručí.

Měla to být demonstrační odplata za atentát provedený 27.května 1942 na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Přesto že nikdo z lidických občanů neměl s atentátem vůbec nic společného, případ Němcům posloužil jako záminka k zastrašení a spuštění masových represí proti českému obyvatelstvu. O několik dní později, 19. června, na střelnici v Praze-Kobylisích, bylo popraveno dalších 26 lidických mužů, které gestapáci dodatečně vypátrali. Okupanti si nedělali starosti s právem a se soudy o vině nebo nevině.

Lidické ženy byly po násilném odejmutí svých dětí odsunuty do nacistického koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti přemístěny do sběrného tábora v polském Lodži a po selekci „vhodný – nevhodný ke germanizaci“ bylo nemilosrdně 82 lidických dětí v polském Chelmnu vyvražděno výfukovým plynem v pojízdné skříňové korbě nákladního automobilu.

Lidice po vydrancování vypáleny, celá obec srovnána se zemí a podle představ a přání nacistů měl být její název navždy vymazán z mapy.

Nejmladšímu z lidických dětí Pavlovi Horešovskému bylo v den lidické tragedie jen šestnáct dní a o něco starší Jiří Pitín měl jenom šest týdnů. Třetí z nejmladších Veronika Rýmonová byla čtyřměsíční nemluvně. Všechny děti ve stáří do jednoho roku byly internovány v kojeneckém ústavu, v dětském domově nebo v sirotčinci. V kojeneckém ústavu  zemřelo 6 nejmenších.

Fašistické Německo bylo v roce 1945 poraženo a po válce se zpět do své původní  vlasti vrátilo 143 lidických žen. Později se z původního počtu 105 lidických dětí podařilo vyhledat 17, které měly štěstí a v adopci u německých rodin přežily jen díky tomu, že splňovaly přísná, výběrová, nacistická a „vědecká“ kritéria o nordické rase.

Po vyhlazení Lidic potkal podobný osud - 24. června 1942 - malou, do té doby neznámou osadu Ležáky na Chrudimsku. Zde žijící obyvatelé se stali dalším pokračováním hrůzné nacistické bestiality. Opět to byla pomsta fanatických, německých okupantů, tentokrát za ukrývání členů výsadkové skupiny Silver A. Příslušníci této diverzní jednotky byli vysazeni na českém území, aby navázali kontakty s místním odbojem pro zlepšení spojení s československou exilovou vládou v Británii.

Celý děj proběhl podle již osvědčeného scénáře. Časně odpoledne, 24.června 1942, byly Ležáky obklíčeny, osadníci shromážděni a převezeni do pardubické vily Zámeček – tehdy sídla německého policejního pluku. Všichni zatčení, starší 15 let byli ještě ten samý den po deváté hodině večer zastřeleni.

Obydlí ležáckých osadníků byla hned po jejich zatčení vyrabována, domy vypáleny a trosky budov později strženy.

Děti převezeny do dětského útulku v Praze a počátkem července do průchozího tábora v polské Lodži. Po nacistické selekci bylo 11 dětí v polském Chelmnu bezohledně zavražděno výfukovým plynem ve speciálně upravené korbě nákladního vozu. Jenom dvě děvčátka z rodiny Josefa a Marie Šťulíkovy byla vybrána jako vhodná k poněmčení na převýchovu do německých rodin. Jarmila se narodila v listopadu 1939, bylo jí dva a půl roku a dostala se do rodiny zemědělského inženýra Rudolfa Paetla na území Polska. Marie měla teprve jeden rok, narodila se v létě 1941 a adoptovali ji bezdětní, němečtí manželé v Poznani. Od té doby se jmenovala Rosemarie.

Po válce, v průběhu pátrání po nezvěstných lidech, se obě pěstounské rodiny samy přihlásily s tím, že opatrují dítě určené k poněmčení. V roce 1946 po čtyřech letech odloučení, jako vzájemně cizí se obě sestry setkaly ve svém rodném kraji. Žádná z nich neuměla ani jedno slovo česky.

Výchovy obou děvčátek se ujal jejich dědeček František Pelikán z blízkého Včelákova. Jediný z celé rodiny přežil v koncentračním táboře Buchenwald, Jeho žena zahynula v Osvětimi. Později, když dědeček zemřel se o Jarmilu a Marii, již v jejich dívčím věku, starala vychovatelka.

Obě sestry žijí ve svých domcích ve Včelákově. Jsou přibližně stejně staré jako mnozí z nás, kteří pravidelně přicházíme na památná pietní místa položit květiny a s úctou vzpomenout nesčetné obětí zrůdného německého fašismu.

Na zachování pravdivé, národní historie spolu s dalšími pokrokovými spolky usiluje Vlastenecké sdružení antifašistů.  Hlavním vytčeným cílem, který ostatně vyplývá i z názvu je vlastenectví a antifašismus. S tím souvisí i programová náplň pietních, slavnostních a vzpomínkových setkání na posvátných místech národních dějin. Slouží k uchování památky významných výročí se jmény osobností, jejich nezapomenutelných zásluh a mnohých obětí.

To vše je  důležitou součástí kulturního vědomí a poučení pro vnímavé.

V závěru školního roku, vedení gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově, umožnilo svým studentům spolu s pedagogickým dozorem účast na pietní vzpomínkové akci v Ležákách ve výročí 74. roků od vyvraždění obyvatel a vypálení této osady. V průběhu slavnostního programu v řadě s mnoha desítkami delegací také prostějovští studenti s antifašisty položili věnec u památníku „Kniha obětí“ se jmény vyvražděných ležáckých občanů, kteří se stali nesmrtelnými.

Prožité lidské strádání a nesmírné utrpení, bolesti a smutek našich předků se velice těžko vyjadřuje pouhými slovy. K názornějšímu poznání a pro odpověď na otázky – co byl a je fašismus, co lidstvu přinesl fanatický nacismus? je potřebná snaha hledat pravdu, chtít vnímat a snažit se včas odmítnout důsledky zvrácené ideologie. K tomu se přímo nabízí poučení na místech, kde se „zásluhou nadřazených a nadlidí“ násilí a křivda v plném rozsahu projevily. Jenom tak se historie stává prevencí a poučením pro současnost i budoucnost.

Autor je zástupcem Vlasteneckého sdružení antifašistů na Moravě.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Věra Kovářová, MIM byl položen dotaz

věk dožití ve zdraví

Sama zde píšete toto: ,, V roce 2017 byl obvyklý věk dožití ve zdraví u mužů 61 let a u žen 62 let.“ Jak ale tedy vysvětlíte, že vy prosazujete odchod do důchodu déle, a to třeba i o 5 a více let?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 354. Karel Kryl – Titulkář

16:40 Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 354. Karel Kryl – Titulkář

Každý zná Karla Kryla jako písničkáře, ale už méně jako básníka, natož autora drobnějších próz, psan…