K tomu sloužilo jednoduché pravidlo, nazvané důkaz opakem. Princip důkazu je jednoduchý, učí se ho na základních školách. Žáci musí vědět, že hodnota rovnice se nemění, když rovnici (levou i pravou stranu) násobíme nenulovým číslem. Když za nenulové číslo zvolíme -1 (mínus jedna), uděláme opak původní rovnice.
Rovnice samozřejmě platí. To je princip opaku. Ukažme si ho na příkladu:
Zkoumejme domněnku, zda je platná smlouva, ve které jedna strana poruší smluvní podmínky. Jsou pouze dvě možné varianty:
A) Smlouva, ve které jedna strana poruší smluvní podmínky, je platná.
B) Smlouva, ve které jedna strana poruší smluvní podmínky, je neplatná.
Jestliže tvoříme opak domněnky, zaměňujeme všechny výrazy (u kterých je to přípustné) jejich opaky. Čili nahrazujeme: Je><není, platí><neplatí, vinen><nevinen, svítí><nesvítí, jeden><žádný (nikdo), všichni><nikdo....atd. Mluvnické spojky chápeme tak, jako v přirozené mluvě, protože logika je výtvorem až matematiky dvacátého století.
Vytvořme opaky domněnek A) a B):
Opak A) Smlouva, ve které žádná strana neporuší smluvní podmínky, je neplatná.
Opak B) Smlouva, ve které žádná strana neporuší smluvní podmínky, je platná.
Jenom varianta B) a opak B) dává logicky správnou a identickou odpověď. Čili pravdivý je výrok B, i opak výroku B.
Povinností soudce je rozhodovat spravedlivě. Až do nástupu totality platilo, že důkaz opaku je dovolen (pro případy, kdy to zákon nevylučuje). Paragraf „důkaz opaku je dovolený“ byl za Rakouska a v první republice součástí Soudního řádu. Každý účastník sporu mohl tento paragraf použít ke své obhajobě. Soudce mohl tento důkaz odmítnout, jestliže spor takový důkaz nepřipouštěl.
Nemohlo se stát, aby soudce zamítl žalobu na zneplatnění smlouvy, jestliže některá strana porušila smluvní podmínky. Platnost smlouvy byla a je přísně vázána na dodržování smluvních podmínek. Když některá strana smluvní podmínky porušila, soudce měl povinnost prohlásit takovou smlouvu za neplatnou (třeba od data, kdy k porušení smlouvy došlo).
V současnosti mají soudci na libovůli, zda žalobci vyhoví (na soud se obrací ten, který se cítí poškozený porušením smluvních podmínek). Totalitní zákonodárci upravili soudní řád způsobem, který soudcům dovoluje vynášet nepravdivé (lživé) výroky. Závazným právním názorem bylo, že soudci musí rozhodovat v zájmu pracující třídy a vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě. V takovém duchu byli vyškolení všichni soudci. Bohužel ani za 26 let trvání našeho „svobodného“ státu se nepodařilo, aby si právnická loby na ministerstvu spravedlnosti a v zákonodárném sboru uvědomila, v jaké hluboké zvrácenosti je naše justice. Vysoké školy právnického směru vychovávají a udělují tituly občanům, kteří jsou přesvědčení, že rozhodnutí soudce nemusí být pravdivé. Právníci tvrdí: „Spravedlnost v rozhodnutí soudu nehledejte.“ Co jiného, než spravedlnost musí soudci kontrolovat? Lživé rozhodnutí soudce nikdy není spravedlivé.
Současný stav je ostudou pro všechny právnické fakulty.
Náprava systému nemusí být vůbec složitá. Stačí, aby zákonodárci přikázali soudcům, že lidské poznání (mezi které nesporně patří všechny zákony matematiky, zákony přírodních věd, nejnovější poznatky z věd lékařských) je nedílnou součástí zákona.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
