Karol Hrádela: Právo a spravedlnost v České republice?

Co říci k názoru prvního kancléře prezidenta Havla Josefa Lžíčaře, že: "Právo je ve stavu chaosu, tak nejistý jako dnes jsem nikdy nebyl,... Není normální, aby v jedné věci padlo deset nebo dvanáct rozsudků, nedá se odhadnout výsledek, předpisů je příliš mnoho, občanský zákoník se neustále mění, ....Právo by se mělo dostat do povědomí občanů, ale nemůže se tam dostat, když se nedostane ani do povědomí pracovníků justice, je to i chyba poslanců, těch jejich příštipků a taky spěchu při schvalování zákonů,..." (viz)

Podepisuji. V justici se člověk nevyzná. Právo je nesrozumitelné.

Velký vliv na schválení stávajícího občanského zákoníku měla tehdejší legislativní rada vlády. Výjezdní zasedání LRV v Kroměříži k jeho návrhu se pod vedením jejího předsedy Jiřího Pospíšila uskutečnilo od 28. 4. do 1. 5. 2011. Možná by se někteří divili, jak vypadalo složení této rady a kdo má zásluhy na tom, jak to u nás vypadá.

Kvůli doktorem Lžíčařem právem kritizovanému občanskému zákoníku a jeho "modernosti" mi odešli 2 klienti ze zahraničí a investovali jinde.

Modernost a srozumitelnost občanského zákoníku lze dokládat například na jeho § 3 a důvodové zprávě k němu. Ten zní:

§ 3

(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,

b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,

c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,

d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,

e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a

f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

Důvodová zpráva k němu zní:

K § 3:

Celé ustanovení má interpretační význam a otevírá tak blok paragrafů, jimiž se stanovují hlavní směrnice pro hledání a poznání skutečné zákonodárcovy vůle. Základní myšlenka, z níž se zde vychází, je idea, že zákon nepodložený velkými principy je stvořen jen k tomu, aby se překrucoval nebo vnucoval, a následkem toho jeho paragrafy stíhá osud ustanovení jen přechodných (Camus, A., Člověk revoltující, Československý spisovatel, Praha 1995, str. 135). Toto riziko se osnova snaží odvrátit metodou dále popsanou.

Prvním odstavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám přirozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zřetelem k Listině základních práv a svobod ani zvolen. Listina již v preambuli uznává neporušitelnost přirozených práv člověka a k jusnaturalistické koncepci lidských práv se, stejně jako Ústava, sama hlásí (Pavlíček, V. a kol., Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Práva a svobody, Linde, Praha str. 34. Srov. dále Filip, J., Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 50 a další). Toto pojetí se neomezuje jen na formulaci § 3 odst. 1, které nelze chápat jako proklamaci, ale jako vyjádření účelu zákona a vodítko pro řešení složitých právních případů (hard cases). Hledisko vyjádřené v tomto ustanovení rezonuje celou osnovou - i když v prvé hlavě Části první ze zřejmých příčin nejzřetelněji. Civilní kodex nemůže jít cestou odchylky od zásad našeho ústavního pořádku. Avšak vzhledem k tomu, že legislativní praxe v oblasti soukromoprávního zákonodárství je zhusta jiná (nehledě již k tomu, že je řada jednotlivých norem privátního práva zahrnuta v předpisech, obsahujících rovněž normy práva veřejného), je důležité, aby se zákoník k této otázce vyjádřil jasně a zřetelně. Samotné východisko, jež tvoří obsah § 3 odst. 1, není nové. Hlásila se k němu už na konci 18. stol. Hortenova osnova občanského zákoníku (srov. k tomu např. Ofner, J., Der Ur-Entwurf und die Berathungs-Protokolle des Oesterreichischen Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche, Alfred Hőlder, Wien 1889, str. V), třebaže do konečné verze všeobecného zákoníku občanského z r. 1811, vzhledem k politickým poměrům absolutistického státu, katalog přirozených práv člověka zahrnut nebyl. Ani dnes netřeba jít v tomto směru do velkých podrobností, byť z jiných důvodů. Plnit funkci charty lidských práv dnes u nás již občanský zákoník nemá, tento úkol je svěřen jinému právnímu předpisu a civilní kodex může Listinu základních práv a svobod jen provádět a provést.

Důraz na přirozené právo člověka brát se o vlastní štěstí neodpovídá jen běžně přijímané představě, že si každý člověk přeje být šťastný. Pojetí § 3 odst. 1 vychází z poznání, že svoboda člověka není samoúčelná. Moc jednotlivce činit, co chce, v souladu se svým vlastním určením, pojímaná abstraktně, může vést k dobrým i k zlým činům a v tomto smyslu stojí mimo obecné pojmy dobra a zla (de Jacourt). Ústavně chráněná svoboda jednotlivce není samoúčelná. Ve vztahu k soukromým záležitostem člověka má svůj cíl, kterým je osobní štěstí. Přijatá koncepce má své filosofické a sociální zdůvodnění spjaté s tradicí i současností evropského myšlení od antiky po dnešek. Jak připomíná již na počátku zdejší civilizace Démokritos, zákon může životu lidí prospět, jen chtějí-li oni sami, aby se jim dobře dařilo (Svoboda, K. Zlomky předsokratovských myslitelů. 2. vydání. NČSAV: Praha, 1962, s. 134). Nic nezdůvodňuje lépe správnost uvedeného přístupu, než fakt, že „veškerá západní kultura směřuje k individuálnímu hledání štěstí" (Aron, R. Angažovaný pozorovatel. 1. vydání. Mladá fronta, 2003, s. 315). Ve známých slovech Deklarace nezávislosti Spojených států o nezcizitelném právu na vytváření osobního štěstí nelze vidět argument proti tomu, co bylo právě uvedeno. Naopak, Thomas Jefferson se odklonem od formulace Johna Locka akcentující hledisko majetku přihlásil důrazem na osobní štěstí člověka k myšlenkovému proudu tlumočenému zejména francouzskými osvícenci a jako štěstí chápal všestranný sociální a kulturní rozvoj jednotlivce (srov. Blahož, J. in Blahož, J. - Balaš, J. - Klíma, K. Srovnávací ústavní právo. 1. vydání. Praha: Codex, 1998, s. 132 a tam citovanou literaturu.). Ostatně, v Praze již v r. 1774, tedy dříve, než Jefferson napsal do americké Deklarace známá slova o přirozeném právu na štěstí, přednášel na půdě zdejší univerzity profesor K. H. Seibt, jak blaho státu závisí na štěstí jeho občanů. I to odpovídá myšlenkovému konceptu, který precizně formuloval již Aristoteles, a podle něhož vlastní štěstí motivuje člověka k soudržnosti, konání dobra a pomoci ostatním (což ostatně potvrzuje trvající sociální zkušenost), a tím i k dosažení stavu, označovaného Aristotelem jako blaženství. Osnova bere na vědomí diferencovanost představ různých lidí o vlastním štěstí. Příznačným prvkem totalitarismu je představa, že stát sám nejlépe ví, co je štěstí, a snaha vnutit je člověku i proti jeho vůli. Proto se respektuje, že každý může žít podle svého, neporušuje-li přitom práva jiných, a že každý může usilovat o vlastní štěstí podle libosti, nepůsobí-li to jiným bezdůvodnou újmu. Tak se vzájemně doplňují dvě hlavní zásady soukromého práva: zásada autonomie vůle a zásada neminem laedere.

V druhém odstavci jsou koncentrovány ty právní zásady, k nimž osnova považuje za správné se soustředěně přihlásit. Sleduje se při nich hodnotová stupnice, k níž celá stavba zákoníku lne. Důraz na obecné zásady právní však osnova zákoníku podtrhla i na jiných místech a některé další zvlášť zmiňuje jinde (např. zákaz šikany, ochranu dobré víry atd.). Osnova zdůrazňuje též, že není v moci zákona kodifikovat všechny obecné právní zásady, a vystříhává se rizika svádět praxi k mylnému pojetí, že za závazné právní zásady zákoník uznává jen ty, na které pamatuje jejich výslovným pojmenováním. Z toho důvodu se v posledním odstavci tohoto ustanovení podtrhává, že soukromé právo pramení také z dalších obecně uznaných zásad práva a spravedlnosti.

A tak si kladu různé otázky:

a) cožpak celý právní řád nechrání důstojnost a svobodu člověka, když někdo někoho například unese, to nebude trestně stíhán?
b) když se někdo bude brát o své štěstí například tak, že se mu bude líbít krásná mladší žena a po dvaceti letech opustí manželku, lze říci, že nemá důvod?
c) cožpak na zásadách, které zákon uvádí, nespočívá celý právní řád?
d) co to znamená vyvěrá?
e) výraz "Hledisko... rezonuje" je moderní a srozumitelný?
f) celou osnovou naznačuje, že je osnova, co to znamená, žádnou osnovu jsem nenašel
g) V druhém odstavci jsou koncentrovány ty právní zásady je opětovně výraz moderního českého jazyka?
h) osnova považuje znamená, že neexistující (osnova) a pokud by i existovala, tak neživá, myslí?
i) za správné - osnova dokáže hodnotit?
j) se soustředěně přihlásit - jak vypadá nesoustředěné přihlášení?
k). Sleduje se při nich hodnotová stupnice, k níž celá stavba zákoníku lne. - co to je hodnotová stupnice a jak stavba, což je výraz využívaný v právu pro budovu, k něčemu lne?
l) co to vlastně znamená výraz lne a je to moderní výraz?
m) jak osnova podtrhuje
n) měl jsem pocit, že pramení voda, již však vím, že je to jinak.

Prostě ve stručnosti si kladu otázku, zda si neměli místo zpracování zákona o 3081 paragrafu připomenout autoři slova Marie Terezie při tvorbě jejího občanského zákoníku, že "zákony vůbec nemají upravovat události, které se přihodí jen velice vzácně, ale mají se zabývat jevy, které se dějí obvykle a běžně. Občanský zákoník má být co nejstručnější, nemá suplovat učené ani jiné knihy a má být sepsán řečí každému srozumitelnou." Kdo na přijetí nového občanského zákoníku vydělal, se raději neptám.

V souvislosti s novým občanským zákoníkem lze připomínat řadu hrůz - vzpoměňme téměř neřešitelnou situaci s předkupním právem, která snižuje tržní hodnotu majetku mnoha občanů, když navíc realizace předkupu je někdy téměř nemožná a vystavuje účastníky množství rizik.

Ještě závažnější je však situace v souvislosti s trestním právem. Nepřál bych nikomu, aby se dostal blíže k naší justici a poznal, co znamená Pomáhat a chránit.

Státní zastupitelství běžně, pokud stíhaný upozorňuje na možnou trestnou činnosti jiných, například svědků, se tím nezabývá, protože prý jde o otázku obhajoby. Soudy často nepředvolávají svědky obhajoby a konec konců veřejně vyjádřit stanovisko obžalovaného prostřednictvím profesionála obžalovaný může podle trestního řádu až v jeho závěrečné řeči.

Za popsané situace se nedivím svému včerejšímu zážitku. Necelých 100 metrů od Václavského náměstí jsem se setkal s jednáním, které vyvolávalo podezření z možného spáchání trestného činu podvodu vůči cizinci. Zda to tak bylo, či nebylo, to nehodnotím, od toho jsou jiní. Volal jsem na policii na 158. Po 15 minutách jsem urgoval a za chvíli na to naše policie přijela. Již předtím tam projíždělo jiné policejní auto, ale na mávání nezastavilo. Když přijeli policisté na oznámení, věc nechtěli oznámení řešit a ani cokoliv sepisovat. Minimálně jsem přesvědčem, že si měli vzít osobní údaje a zajistit důkazní prostředky. Když jsem je žádal, aby alespoň vystoupili z auta, nevystoupili. Služební číslo odmítli sdělit a odjeli. Po třetím telefonátu mi na 158 dali číslo na odbor kontroly. Co myslíte, dovolal jsem se? Pokud by skutečně šlo o trestný čin, což nevylučuji, kdo pomáhal pachateli a kdo koho chránil?

Situace je velmi vážná. Čemu se ale divíme? Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Dlouhodobě na našem Ústavním soudu se snižuje úspěšnost ústavních stížností. Üstavní soud se stává vysoce teoretickým. Naši teoretici a mediální sféra vysoce chválí výběr posledních soudců prezidentem Zemanem. V zásadě jde o jediné, za co je určitými kruhy chválen. Určitě jsou jím vybraní ústavní soudci odborníky a čestnými soudci. Odbornost, čestnost a teoretické znalosti však dle mého přesvědčení nestačí. U soudců jmenovaných prezidentem Zemanem dosahuje úspěšnost stížností cca 70% úspěšnosti stížností soudců jmenovaných prezidentem Havlem. I u soudců jmenovaných Klasem byla vyšší. Úspěšnost politiků je několikanásobně větší než úspěšnost běžných občanů a rozpětí úspěšnosti stížností mezi jednotlivými soudci dosahující až několika set procent stejně jako to, že nadpoloviční většina soudců je ve své rozhodovací praxi mimo rozpětí plus mínus dvacet procent od průměrné úspěšnosti stížností, též něco vypovídá.

Stejně jako doktor Lžíčař ani já nejsem spokojen s tím, že to, jak dopadne věc občana nezávisí vždy na textu zákona, ale na tom, kdo jí bude řešit. že se nedá často předvídat. Spravedlnost by měla měřit všem stejně a rozdíly v závislosti na tom, kdo věc posuzuje, by měly být pouze minimální. Jak je to ve skutečnosti, ať si vyhodnotí každá sám.