Už nějaký čas se ale řeší další směřování a rozvoj souboru, který před téměř 100 lety vznikl jako především rozhlasový „kroužek“ (proto koneckonců i pod křídly Československého a posléze Českého rozhlasu působí) a dnes by se měl logicky přizpůsobovat odlišnému mediálnímu i uměleckému prostředí. Nyní však zní jméno Disman především v souvislostí s peticí jeho „příznivců“, která je však formulovaná nešťastně a s rysy hysterie.
Začátkem října oznámilo vedení Českého rozhlasu poměrně výraznou změnu ve fungování souboru. Má dojít k jeho organizačnímu spojení s Dětským pěveckým sborem pod jednu střechu a k „odluce“ uměleckého vedení od provozního řízení. Tento krok by podle vyjádření rozhlasu neměl ohrozit fungování souboru, ale naopak by měl pomoci jeho dalšímu rozvoji a spolupráci s jinými uměleckými institucemi. Každá změna většinou přináší reakce pozitivní i negativní. Část rodičů a „absolventů“ souboru se proti změnám ostře postavila a pod hlavičkou iniciativy „Zachraňte DRDS“ (ta zkratka je mimochodem pitomá) proti nim začala bojovat.
Není příliš populární kritizovat „malé“ iniciativy potýkající se s „velkými“ firmami nebo institucemi, ale skutečností je, že značná část iniciativou formulovaných požadavků nutně musí být z pohledu Českého rozhlasu nepřijatelná a dokonce urážlivá. Nejenže si snaží určovat, kdo by měl soubor do jimi stanoveného termínu vést, ale dokonce volá po jeho řízení „širokou a nezávislou komisí“. Její „šířku a nezávislost“ pak zřejmě budou určovat jen oni. „Incident“ by pak prý měla „prošetřit rada ČRo“. Doslova jakobínský tón, kterým do diskuze o změnách v souboru vstupuje mluvčí iniciativy Adam Rut, bohužel svědčí o tom, že spíše než o dobro dětských členů mu jde o histrionskou sebeprezentaci a o své ego. Od začátku například tvrdí, že jde o zrušení a likvidaci souboru, ačkoliv rozhlas veřejně a několikrát prohlásil opak. Potvrzuje se, že není moc zapšklejších lidí, než je nedoceněný umělec.
Samozřejmě není nikde garantováno, že uvedené změny budou jen a jen pozitivní. To, že něco se změnit musí, je ale zřejmé. Jakkoliv to může znít krutě, ani 25 let vedení souboru, kterým se mohou (právem!) pyšnit manželé Fléglovi, není automaticky zárukou dalšího vývoje a trvalé kvality. Současné spory jsou nedůstojné jak s ohledem na ně, tak na současné členy. Skoro už zbývá jen to, aby si některá ze stran začala brát děti ze souboru jako své rukojmí. Jestli by něco budoucnosti Dismanova souboru nyní opravdu prospělo, tak je to otevřenější a podrobnější komunikace Českého rozhlasu k dětem a rodičům, vyjasnění otázek, které se k tomu záměru logicky objevily a především chladné hlavy všech zúčastněných.
Klára Konečná
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
