Kulatý stůl Literárních novin: Přežije Evropská unie rok 2020?

V posledním období došlo k událostem, které mají na budoucnost Evropské unie nejednoznačný dopad. Je to především výsledek parlamentních voleb ve Velké Británii, kde zvítězila Konzervativní strana s příslibem referenda o vystoupení země z EU. A kromě už tradičních problémů ekonomických a dluhových krizí čelí Unie i dalším výzvám, jako je konflikt na Ukrajině, rostoucí migrace či nárůst euroskepticismu. V posledních volbách, včetně voleb do Evropského parlamentu výrazně narostl počet mandátů stran a hnutí, které mají vůči EU rezervovaný, až skeptický vztah. Z toho vyplývá jasná otázka: přežije Evropská unie rok 2020 v současné podobě?

Kohlíček: Evropská unie rok 2020 v současné podobě přežít nemůže, protože se každý den mění. Každou novou směrnicí získáváme nové podklady pro to, aby se v některé z oblastí činnosti, které spadají pod evropské právo – a u nás to je přes 80 procent legislativy – něco změnilo. Důležitější otázkou je ovšem, zda může pokračovat neoliberální koncept. Za třetí, v prezidentských volbách v Polsku byl zvolen euroskeptický prezident. Polsko je přitom velkou evropskou zemí, je důležité v některých politikách a i prezidentem EU je nyní Polák. Problémem je i sbližování v ekonomické a sociální oblasti, bez něhož nemůže Unie fungovat.

Myslel jsem ovšem otázku ve vztahu k základním evropským smlouvám, zda je reálný Cameronův požadavek na jejich změnu.

Kohlíček: Kontinentální členské země budou požadovat, aby se zlikvidoval britský rabat (vratka členského příspěvku, vyjednaná v 80. letech Margaret Thatcherovou – pozn. autora) a Británie bude požadovat, aby se některé politiky, které jsou dnes sdílené, vrátily do pravomoci národních parlamentů a vlád. A o tom se povede diskuse.

Dubský: Nejprve bych se chtěl vyjádřit k otázce budoucnosti EU. Vidím problém ve dvou rovinách. Musíme oddělit integrační proces z hlediska obsahu, který prochází určitou dynamikou, a EU jako instituci. EU jako instituce je stabilní, funguje finanční rámec do roku 2020. Z toho usuzuji, že EU jako instituce rok 2020 rozhodně přežije, ale v konfrontaci s dynamikou současného vývoje těžko přežije v současné obsahové podobě. Bylo již zde naznačeno, že funguje pod určitým paradigmatem a může se stát, že toto paradigma bude diskutováno a v konfrontaci politických sil i měněno.

A co se týče britského referenda v roce 2017, nepovažuji je za zásadní pro vývoj integračního procesu, protože Velká Británie byla vždy specifickým členem EU, samotný její vstup, dlouho blokovaný Francií, byl provázen rychlým vystřízlivěním. V roce 1975 se konalo referendum o setrvání v tehdejším Evropském společenství, kdy se vláda, která Británii dovedla do EHS, pokusila znovu otevřít podmínky účasti, což v roce 1984 vyústilo v potvrzení zmíněné finanční vratky. Co se týče možnosti otevřít smlouvy, přiznám se k určité skepsi. Je jasné, že v rámci britské přístupové smlouvy, která je součástí evropského práva, je prostor pro změnu příliš malý, a tudíž by se muselo téma otevřít na celoevropské úrovni, v Radě. Změna podléhá ratifikaci všemi členskými státy a musí být též schválena Evropským parlamentem. To by otevřelo Pandořinu skříňku, protože kompromis nikdy neuspokojuje všechny. V poslední době ale sleduji vyjádření britského premiéra a vyjednávače – ministra financí – a zjišťuji, že prezentují velké spektrum stanovisek od změny vztahu Velké Británie k EU až po přidání dalších výjimek k již existujícím. Nejproblematičtější je sociální otázka, zejména vnitřní migrace uvnitř EU, kdy Britové mají problém s využíváním jejich sociálního systému občany z ostatních členských států. Tam by pravděpodobně šlo o změnu základních smluv, ale nedovedu si představit, že by u ostatních členských zemí byla dostatečná vůle otevřít Pandořinu skříňku a ohrozit základní principy, což jsou tolik zmiňované čtyři svobody. To ale neznamená, že by Britové nemohli být uspokojeni novými ústupky bez změny primárního práva, v zájmu toho, aby referendum proběhlo tak, jak možná i sama britská vláda očekává. Jsem si jist, že britské elity nechtějí vystoupit z EU.

Janoušek: Nejsem si jist, zda EU rok 2020 přežije, ale jsem si jist, že jej nepřežije v současné podobě. Na Evropskou unii je vytvářen obrovský tlak z mnoha stran. Na jedné straně se evropský establishment, evropské orgány snaží regulovat život členských států do co nejmenších detailů, na druhé straně vidíme hospodářskou krizi, která podle některých odborníků ještě neskončila, a její další fáze bude ještě silnější než ta v roce 2008–2009, krizi zahraniční politiky spojenou s konfliktem na Ukrajině, kde se zájmy EU opticky rozcházejí se zájmy Spojených států i Ruska, a pak je zde i velká vlna imigrace z Afriky a Blízkého východu. Ta s sebou nese velká rizika bezpečnostní, sociální, kulturní i civilizační. Evropská unie zde nemá vytvořenou strategii, nemá žádný systém, jak na tyto výzvy reagovat. Viděli jsme, že předáci EU byli zcela zaskočení opětovným připojením Krymu k Rusku. Jsou schopni reagovat pouze na události již proběhnuvší. To jsou příznaky velké krize systému jako celku.

To nezní moc růžově. Nicméně zaznamenal jsem i opačné názory. Například v posledních dnech proběhla tiskem zpráva o plánu Merkelové a Hollanda na další prohloubení EU.

Kohlíček: To není jen Hollande a Merkelová. Takové plány existují již delší dobu a představují snahu rozdělit Unii na jádro, které se bude rychleji integrovat, a periferii, která podobné vize dříve či později přijme. Ale žádný z velkých států na to nemá, aby se mohl do tohoto projektu zapojit, protože zájmy Německa a částečně i Francie jsou zcela jiné než zájmy například Řecka nebo Polska a potenciálně i dalších států, včetně České republiky. Iniciativa představuje jakýsi pokusný balónek, aby bylo zřejmé, že víme, co můžeme v současné situaci dělat. Ale za důležitější považuji vyřešení sociálních otázek typu minimální mzdy či sociálního zabezpečení. Právě existující rozdílnosti například způsobují, že u Calais stojí desítky tisíc migrantů, kteří se snaží dostat do Velké Británie, aby mohli zneužívat tamní sociální systém. Koneckonců naši spoluobčané to dělají stejně. Považuji za asociální, že když jsou vráceni zpět k nám, mají zde deponovány sociální dávky. Je nutné existující diskrepance postupně snižovat. Zdůrazňuji postupně, neboť rozdíly například ve výši minimální mzdy jsou příliš veliké. Česká republika patří přitom ke třem zemím s nejnižší minimální mzdou. Zkrátka, hospodářská politika bude pro budoucnost EU klíčová. Pokud se nezačne alespoň částečně koordinovat a sjednocovat, společenství nemá budoucnost. A o tom se bavili Hollande a Merkelová v mlhavých náznacích.

Dubský: Může to být i reakce na dění ve Velké Británii s cílem ukázat, že jádro EU přežije za všech okolností. Rozhodně však nebyly naznačeny žádné změny stávajícího integračního modelu. Mimochodem daleko závažnější bylo, když předseda Evropské komise do éteru vypustil myšlenku evropské armády. Plně však souhlasím s hospodářskou a měnovou unií, protože projekt integrace je nedokončen. Již z Maastrichtských dohod vyplývá, že současně se zavedením eura nebo dokonce ještě předtím musí být posunuta otázka hospodářské unie dále než koordinace hospodářských politik. Současná koordinace pouze fiskálních politik je absolutně nedostatečná. Existuje velký rozdíl mezi evropským Severem a Jihem v otázce sociální politiky, daní a dalších oblastí, které jsou spjaty s rozpočtem. To se samozřejmě netýká základních smluv, ale schopnosti integračního procesu přežít s těmi cíli, které má naplňovat.

To je ovšem nahrávka na smeč. Do jaké míry to EU zajistila?

Janoušek: Evropské hodnoty znějí dnes spíše jako ironie, protože na světě je stále více válek a válka se bohužel dostala i do Evropy. Válka je minimálně na jižním a východním obvodu EU, se zajištěním míru to nijak dobře nedopadá. Obávám se, že velký příliv imigrantů z těchto oblastí přenese válečné ohnisko přímo do nitra Evropy. Další otázkou je zajištění hodnot. Přiznám se, že neumím odpovědět na otázku, co evropské hodnoty vlastně jsou. Nejsem si jistý, co vlastně představují. Jsou definovány nesmírně vágně a jsem si téměř jist, že se nenaplňují.

Kohlíček: Evropské hodnoty propagujeme, ale neumíme je definovat. Například multikulturalismus je dobrý, každý by měl pěstovat nějaké povědomí o svých předcích, ale pokud někdo žije v České republice, měl by akceptovat její základní kulturní hodnoty a identitu. Měl by se naučit jazyk, osvojit si kulturní hodnoty země, ve které žije. To platí stejně i pro další země EU, nejen pro nás. To je věc, která je zanedbaná, a v Evropě na různých místech vznikají enklávy, kde se obyvatelé necítí být občany země, nepřijali její kulturu. Mnoho Evropanů pak může odcházet bojovat za Islámský stát, ačkoli se zde už narodili. Tento problém musí EU rychle vyřešit, protože je to záležitost systému vzdělávání a kultury. Nezapomínejme, že v Evropě platí heslo „Jednota v různosti“. Pokud se tak nestane, hrozí, že zde převládne zcela jiná kultura než evropská. Při svém působení v Evropském parlamentu jsem se mohl setkat s různými reakcemi příslušníků jednotlivých národů a národností, kteří reagují na stejnou větu zcela odlišně. To je přirozené. Ale když do Evropy přijdou velké skupiny emigrantů a přenesou do ní svou kulturu, pak se situace výrazně změní. Pokud se s tím nebudeme schopni vyrovnat, tím nahráváme pravicovým extremistům a na druhé straně možnosti, že naše kultura zanikne.

Janoušek: V Evropě předpokládáme, že každý jedinec je nejprve občanem a náboženství má jako svoji soukromou věc. Nedokážeme si ale uvědomit, že islám – a imigranti jsou převážně muslimové – má jiné pojetí vztahu náboženství a státu. Politika a náboženství jsou zde neoddělitelné prvky. Každý je tedy především muslimem a pak teprve občanem nějakého státu. Podle základních islámských textů má každý muslim povinnost šířit islám po celém světě. Všichni muslimové se tímto pravidlem řídí a liší se pouze intenzitou, s jakou jej uplatňují. Někteří džihádem, jiní jen mlčenlivou podporou, ale všichni se shodují, že se islám musí stát převažující politickou ideologií a právo šaríja jako neoddělitelná součást islámu základním právem. Před tímto problémem evropští představitelé strkají hlavu do písku.

Dostáváme se k problému rostoucího euroskepticismu. Evropská unie může vykázat mnoho pozitivního, a přesto se veřejnost stále více obrací k politickým subjektům, které jsou k samotné existenci či k její současné podobě velmi skeptické. Jejich rostoucí síla může způsobit erozi Unie, zejména pokud uspějí v příštích evropských volbách.

Dubský: Nejprve bych se ještě vrátil k hodnotám. Nevnímám je jako vágní, ale Lisabonská smlouva tyto hodnoty jednoznačně definuje. Hodnoty nejsou definovány jen Chartou práv, Lisabonská smlouva ve svých úvodních článcích uvádí jako jedno z prvních slov „důstojnost“ a v podstatě v každém z příslušných odstavců ohledně vnitřních či vnějších politik, a dokonce i ekonomiky, jsou tyto hodnoty obsaženy, podobně jako termín „solidarita“. Spíše jde o diskrepanci, o vnímaný, ale i reálný rozdíl mezi tím, co EU deklaruje, a tím, jak je schopna přispět k řešení problémů evropského prostoru na základě zmíněných hodnot. Právě zmíněný rozdíl může být jedním z faktorů rostoucího euroskepticismu. V současné situaci jej proto považuji za logický a vnímám jej i jako odraz zvýšené dynamiky globalizačních procesů. Nacionalismus se vrací jako jakási historická fikce, ale i jistota, která naznačuje občanovi volbu, pokud si integrační variantu nedovede představit. Politické elity na něj reagují s cílem získat politické body.

Janoušek: Základními hodnotami jednotlivého občana je mít práci, rodinu, sociální zabezpečení. Obávám se ale, že elity prosazují hodnoty jiné, a to hodnoty tzv. kulturní levice, což jsou feminismus, genderismus, homosexualismus, multikulturalismus apod. To je něco, oč obyčejný člověk nestojí, dokonce to vnímá jako ohrožující. Je tu tedy rozpor mezi tím, co chce obyčejný občan, a tím, co elity považují za správné a co prosazují. Padla zde i zmínka o neoliberalismu, který se prosazuje v oblasti ekonomické a znamená posílení bohatství bohatých a mocných. Občan proto hledá politické subjekty či jednotlivé politiky, kteří mu zajistí realizaci vlastních individuálních hodnot.

Kohlíček: Lidé preferují obvykle jednoduchá řešení. Vzpomeňme jen na billboardy, kde bylo napsáno, že to „prostě uděláme“. Tak je to ovšem napříč celou EU. Vždy, když chce vláda prosadit něco nepopulárního, řekne, že to na nás chce Brusel. To je slabost politiků, kteří vládnou v jednotlivých zemích. Když byly příslušné směrnice přijímány, neprotestovali, nevyužili blokační možnosti v rozhodování, a pak byli postavení před úkol nějak to implantovat do veřejnosti. A aby se „vyvinili“, řeknou „to my ne, to Brusel“.

Otevřel jsem zde problém neoliberalismu proto, že způsobuje, že celá Lisabonská smlouva je postavena na hlavu. Říká se tam o důstojnosti, ale jaká je důstojnost bez práce, která mne uživí, bez toho, abych mohl slušně vychovávat své děti? Musíme se dostat k tomu, aby sociální práva byla daleko více v popředí. A to nejsou vlády zemí EU schopny zajistit. Možná, že některé politické subjekty chtějí, ale neprosadí se. Pokud se to ale nepodaří, dopadne to v roce 2020 jako ve vtipu: „Někdo klepe na dveře EU a je to černé. Je to naše růžová budoucnost.“ Je třeba si uvědomit, že jde o ohrožení těch zásadních hodnot, o nichž tu byla řeč. Jestliže dnes máme poměr příjmů těch nejbohatších a nejchudších 1 : 200 (přičemž v 70. letech to bylo v USA 1 : 20) a jestliže zavádíme nejmodernější technologie a lidé pracují delší dobu a vydělají si méně, pak je něco v nepořádku. S tím musíme něco udělat, jinak mohou nacionalistické síly EU úplně rozvrátit.

Janoušek: Čím dál tím více lidí se dostává do pozice prekariátu. Střední třída, která byla dříve páteří společnosti jako zajištěný střed, se najednou stává velmi ohroženou, v podstatě mizející. Lidé, kteří ji představují, ovšem fyzicky přetrvají, budou volit podle svého zcela oprávněného pocitu ohrožení.

Vidíte v Evropě nějaké politické síly, které představují světlejší budoucnost Unie?

Kohlíček: Existují náznaky. Jeden nám opatrně, s ohledem na podmínky Slovenska, předvádí Róbert Fico. Jsou to drobné kroky, ale Slovensko má vyšší minimální mzdu než my, přestože výkon jeho ekonomiky je výrazně nižší. Podobné kroky dělala i vláda AKEL na Kypru, než na něj dopadla krize, která se tam přelila z Řecka. Zajímavé jsou i koncepty Syrizy. Je ovšem otázka, jak to budou akceptovat státy jádra EU. Přesto se však domnívám, že tyto koncepty, k nimž patří i Podemos ve Španělsku, jsou světlem na konci tunelu.

Janoušek: Dostáváme se oklikou k euro-skeptickým stranám, protože Syriza není čistě proevropský subjekt. Tyto strany přebírají úlohu nositele změn, protože mainstreamové strany žádný zájem na změnách nemají.

Dubský: Jde o definici samotného pojmu euroskepse. Pokud má být cílem rozbití evropského projektu, nejde o nabídku alternativy. Nárůst euroskeptických stran vede naštěstí k otevírání diskuse. Vývoj závisí možná nejen na politických subjektech, ale i na odvaze některých osob. Zde bych chtěl připomenout příklad osobnosti Jacquese Delorse, který v 80. letech dokázal, že se Evropská komise stala motorem. Dnes ale procházejí věci (například některé zbytečné směrnice), které by procházet neměly. Evropský parlament je nezablokoval, státy zastoupené v Radě EU rovněž ne. Národní parlamenty mohou dát „žlutou kartu“. Měli bychom reflektovat současnou institucionální podobu EU, a pokud se tak stane, otevírá se celé spektrum možností přes národní roviny, přes parlamenty, přes lobbing (ne ve špatném slova smyslu) atd. ovlivňovat Radu, Evropský parlament a koneckonců i Komisi.

Michael Kroh

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami