Ladislav Žák: O koze a o voze…

Nebohý poslanec ČSSD jmenoval některé způsoby jednání katolické církve za druhé světové války i těsně po ní a byl napaden, že „kněží umírali v koncentrácích“, což je „jedno o voze a druhé o koze“. Vzápětí ovšem sám pan poslanec sdělil, že mu nešlo o „ty dole“, ale o „ty nahoře“, čímž prokázal, že prostě sám neví, o čem mluví, a že se prohlášení, které koresponduje se skutečností, dopustil jen čirou náhodou. To je mimochodem u našich poslanců takřka pravidlem. Dovolím si použít pro vysvětlení podstaty onoho zmatení vlastní text, který jsem napsal v loňském roce pro KONKURSNÍ NOVINY.

Po této malé exkursi do Starého zákona se chci věnovat zmatení pojmů, které provází tuto zemi a společnost jako skutečné prokletí. Jde o nepochopení rozdílu mezi ideálem a cestou k němu a mezi ideovou soustavou a soustavou pravidel, organizací, která si ideovou soustavu bere jako program nebo dokonce pouhou proklamaci. Podobně pak jsou idealisté, vyznavači ideálu, notoricky zaměňováni nebo směšováni s těmi, kteří chtějí prostřednictvím ideálu dosáhnout jiného, zejména osobního cíle, tedy za pragmatiky. Jako klasický příklad zmatení, které máme neustále v médiích jako housku na krámě, jsou pojmy komunismus, komunistická strana, komunista a člen komunistické strany. Ať již je s těmito pojmy manipulováno vědomě nebo nevědomě, výsledný stav je takový, že cokoliv, co má v názvu slovo se slovním základem „komuna“, je spojováno s hrůzami stalinského teroru.

Stejně tak jsou zaměňovány pojmy víra, věřící, církev a člen církve. Zmatení kolem komunismu se týká neznalosti, účelového ostouzení minulosti a šikanování lidí, kteří z ní vzešli, zmatení kolem víry se týká pro mnohé z nás něčeho, co je mimo nás. Bohužel, zmíněné zmatení se u nás stále častěji dotýká i pojmů jako politika, politická strana, politik a straník. Pro objektivitu je třeba říci, že i toto je tak trochu daň minulosti. Jde o to, že KSČ po únoru 1948 a zejména po ústavě z roku 1960 nebyla vůbec politickou stranou, byla to ryze mocenská struktura a jako taková byla popsána i v ústavě. Ideologická práce byla pouhým prostředkem uplatňování moci a Leninovy spisy, kterým dokonce na počátku 90. let v rozpadajícím se SSSR hrozilo, že budou vydány tak, jak je Lenin napsal, byly jejich vykladači jenom účelově využívány ke kritice i podpoře kohokoliv a čehokoliv. Podobně katolická církev se jen prohlašovala a prohlašuje ochránkyní víry, ale ve skutečnosti to byla mocenská struktura, jejíž vedoucí úloha ve společnosti se sice realizovala jinými prostředky, ale někdy byla a je vnější podoba až zarážející. Klasickou ukázku toho, co dokáže i značně zdevastovaná církevní struktura, když může získat majetek a miliardy k tomu, jsme viděli v nedávné době.

Ergo, ani papeže ani kardinály či preláty, stejně jako venkovského faráře či žebravého mnicha totiž nelze ztotožnit s organizací, jejíž komplexita dalece přesahuje libovolného jedince nebo libovolnou její část. Katolická církev se jako organizace, jako systém, za dva tisíce let své existence svými nesčetnými údy dotkla mnohého krásna, dobra, svinstva i zla a zapletla se s nejednou mocí. Moc, kterou představovaly nacistické a fašistické režimy, nebyla výjimkou. Každý dobrý organizátor potřebuje zdroj ideové jednoty a katolická církev je ideovým sjednotitelem z nejzkušenějších, i když to ideové sjednocování se občas neobešlo bez nějaké té hranice nebo křížové výpravy. Katolická církev má své vidění světa, které vnímá čas a prostor poněkud odlišně, daleko komplexněji, než je toho schopna politická partička, která uvažuje jen o tom, aby byla zvolena příště, a cokoliv přesahuje čtyři nebo spíše jen dva roky je pro ni „moc dlouho“ Koevoluce s mocí je způsobem existence katolické církve a žádná moc jí není cizí, pokud z ní může jakkoliv profitovat. Dělá to dobře, dlouho, systematicky a umí si to nejen užít, ale rovněž se z toho neustále učit. Způsob, jakým se s mocí snaží koevulovat politici, v tomto kontextu připomíná parodii na králičí sex bez potomstva. Nejhezčí na nich je, jak si myslí, že to oni řídí svět. Je to pak obveselující pohled, když se dají do debaty nebo dokonce do sporu s někým, kdo něco skutečně umí. ČSSD vypadala vedle katolické církve a jejich spojenců při rozhovorech o změně výkladu restitučního zákona jako tým pralesní ligy vedle Realu Madrid. Co tam po oranžovém boku dělalo ANO, je velkou záhadou. Každý hňup již dávno věděl, že u nás je tandem křesťansko - židovský v čele s arcibiskupstvím pražským a židovskou obcí od tamtéž, doplněný aliancí malých, ochotných a lačných, je v Čechách neporazitelný. Nakonec se prostřednictvím exministra spravedlnosti a pravověrného Brňáka ve Sněmovně provalilo, že se ke katolictví hlásí i přítel předseda, takže to celé představení bylo jen pro pobavení publika prostřednictvím divoce spekulujících žurnalistů a okouzlující paní Gajdůškové, jako zvláštního tragikomického solitéru, apelujícího na jakousi nespecifikovanou morálku, aniž by byla schopna pochopit, že pláče sice krásně, ale nejen na špatném hrobě, ale přímo uprostřed svatebního veselí…

Bohužel, svědky podobného střetnutí našich i evropských politiků s realitou moci jsme svědky v případě Ukrajiny. To, co nám sdělují a co ještě zesilují ke všemu ochotná, především veřejnoprávní média, není jenom lež o Ukrajině. Je to výpověď o neschopnosti a naprostém nedostatku sebeúcty našich politiků. Nelze přijmout argumentaci, že je to důsledek členství v jakési EU nebo NATO a potřeby držet partu a linii. EU je řízena, pokud vůbec, hlupáky, kteří ji vedou k zániku, ale oni těsně před tím odletí na teplé ostrovy, zatímco nám zatím ta chatrč či bouda, co nad námi ušili, bude padat na hlavu. Nikdo, kdo má minimální znalosti a životní zkušenost, nemůže věřit tomu, co nám vykládají. Blábolí o plynu z USA, o spasné zóně volného obchodu, o alternativních zdrojích energií, o sankcích proti Rusku, protože chce peníze zasvé zboží a nechce nechat jiné rozhodovat o tom, co je v Rusku dobré a zlé. Omlouvají nacisty z Kyjeva a Haliče, kterým posílají miliardy, které šéfové těch nácků okamžitě rozkradou nebo je použijí na organizaci dalších paramilitárních uskupení v tradicích UPA a nebo machnovštiny, nejlépe pak rovnou ukrajinských divizí SS. Kdo by si toho nevšimnul, tak na Ukrajině probíhá podobný proces, ze kterého v osmdesátých letech povstala Al – Kajdá nebo v v třicátých letech v Německu SA a SS. Za posledních deset let dokázali evropští politici pod taktovkou Berlína, Paříže a jejich bruselských pohůnků ztratit klid a mír skoro na celé hranici EU a ještě žvaní o tom, že na evropské problémy je odpovědí více Evropy a k tomu nejlépe zničení Ruska. Pohrdání, které u našich politiků sklízí úsilí o vytvoření Eurasijského svazu, je především jejich aktuální ostudou, ale také naší budoucí tragédií. Bohužel, nebezpečí narůstá stále více, protože blbost, jak víme, nejen v evropské politice roste nade všechny meze, podobně jako tangens v „pípůl“. Údajní evropští lídři, kteří jsou formováni nesčetnými kompromisy, aby vůbec prolezli partajními síty, nejsou nejen schopni jakéhokoliv činu, ale dokonce je to už ani nenapadne. Současná směšná debata těchto velikánů nad tím, kdo bude předsedou EK, je toho důkazem. Evropská levice raději kandiduje vysloužilého křesťanského demokrata z Lucemburska s nereálnými federalistickými ambicemi a názory mimo čas a prostor, než aby sama přišla s reálným programem pro EU. Jde o jasný handl, kus za kus, EK za EP a ani se tím netají a nestydí se za to. Lidé v EU z toho nebudou mít zcela jistě vůbec nic. Nebo snad přece. Někomu to přijde k smíchu a někomu se udělá nevolno… My se možná dočkáme zdůvodnění přítele předsedy, že s Lucemburky na trůně máme celkem dobré zkušenosti. Nic proti handlu, ale jaké jsou další výsledky setkání údajných lídrů evropské levice…?!? Pár nic neříkajících blábolů o tom, že EU potřebuje reformy. Za Junckera se jich určitě nedočká…

Co je na tom ovšem vůbec nejhorší, je to, že evropští politici neberou ohled na nikoho a na nic. Je jim úplně jedno, co říkají rozumní a věcí znalí lidé u nás doma i v jiných evropských zemích. Ti varují před tím, abychom řešili odpověď na uměle položenou otázku, zda Západ a potažmo Ukrajina nebo Rusko. Koho volíš, Losnu nebo Mažňáka…?!?, nutí nás neustále odpovídat politici a veřejnoprávní média a já se hlásím k odkazu velkého státníka, který by řekl, že to je špatně, ale opravdu špatně položená a navíc falešná otázka. Moudří lidé správně upozorňují na to, že se musíme soustředit na řešení vlastních problémů a nikoliv si nechat uchvátit pozornost „bílým psem“ ukrajinské krize, která skončí ihned, až ji přestanou mocní financovat. Mimo prvních několika dnů Majdanu je to celé od začátku do konce placená fraška, ve které trpí a umírají ti, kteří v ní nehrají. Měli bychom se postavit za tyto trpící oběti a nikoliv za jednu, druhou nebo jinou financující partu. Měli bychom se také začít seriózně zabývat plánem B pro případ, až nám někdo řekne, že EU skončila, protože už ji mocní k ničemu nepotřebují nebo spíše proto, že ji prostě lidé a státy začali společně ignorovat. Moje babička se o pádu Rakouska-Uherska dozvěděla v sudetské textilce až v sobotu z pytlíčku s výplatou, kde chyběly nějaké krejcárky a bylo jí panem mistrem řečeno, že v Praze nějací magoři vyhlásili jakousi republiku, mocnářství se rozpadlo, a tudíž jsou menší trhy a tedy i míň krejcárků. Jo, a že už nemůže na „arpajtspuch“ jen tak po Evropě, ale jen do Mukačeva. Odchod, další… I tak to byly zlaté časy. To my skončíme s občankou, s prázdným pytlíčkem a s holým zadkem už u Ostravy nebo na Šumavě. Kdepak Mukačevo…

Bylo by proto dobré, abychom se začali připravovat na to, až se souhvězdí z modré vlajky zase rozletí po nebi. Třeba nám přitom dojde, o co dobrého bychom mohli společně přijít a budeme se to snažit zachovat.

Poslouchal jsem s velikým zájmem fundovaná vystoupení na konferenci pořádané tradičně sdružením Res publica, sdružením pro informace ve spolupráci s družstvem FONTES RERUM, Českým sdružením přátel „Le Monde diplomatique“ a Klubem Nového slova na téma Evropská unie a Rusko - spolupráce, soužití, konfrontace? Co vystoupení, to názor hodný pozornosti i respektu. I když samozřejmě člověk nemusí souhlasit se vším, v každém případě lituje, že něco takového nezazní z vlády nebo z Parlamentu, o Hradu raději nemluvě. Pak takový celkem spokojený účastník konference přijde domů a pustí si omylem v televizi místo Ulice Zaorálka a chce mu nejen plakat… Je však poctivé přiznat, že myšlenkové pochody pana Zaorálka se svou úrovní také kráčejí ulicí svého druhu… S myšlenkami Oskara Krejčího, Jaroslava Ungermana, Jána Čarnogurského či Gabiky Rothmayerové a dalších a dalších prostě nesnesou jakékoliv srovnání. Přesto jsem měl pocit, že jsem podobný styl vyjadřování o věcech mezinárodní politiky „o voze a o koze“ a neustálého zdůrazňování, s kým vším dotyčný o čemkoliv již dříve hovořil, už někde slyšel a uvědomil jsem si radostnou skutečnost. Po tyčince Deli se nám vrátil i poručík Dub…

Je lépe se zasmát než plakat…

Publikováno se souhlasem vydavatele.