Le Figaro: Všichni potřebujeme státníky

Putin nebo maďarský premiér Viktor Orbán se „jako velcí dravci, přežívající a v rozvíjejícím se světě nepochopitelní, navzájem dokáží vycítit, akceptují se, respektují se a v určitém smyslu se i spolčují,“ popisuje chování autoritářských politiků francouzská politoložka a expertka na vojenské strategie Caroline Galactérosová na stránkách listu Le Figaro. „Opovrhují slabostí svých partnerů, kteří jim vyprávějí o morálce, aby zamaskovali buď svůj bezradný idealismus, nebo naopak cynismus. Považují za nezbytné zachování principu centralismu v rozhodovacím procesu a vedoucího postavení nad svým „národem“, který chtějí vést k horizontům síly a vlivu, byť sice přinejmenším sporným, ale současně jasným a přesně stanoveným. Kolektiv je pro ně víc než souhrn osobních zájmů. Musejí zosobňovat cosi víc než jen sami sebe. Pochopili, že klíčem k dlouhodobé popularitě je nemít strach z toho, že se najednou stanou nepopulárními.“

Arénou střetu mezi dvěma modely politiků se už jednoznačně stal Blízký východ a evropské demokracie v ní už přišly o vedení. Rusko, Čína, Írán, autoritářské postavy syrského Bašára Asada, tureckého Recept Erdogana nebo egyptského Abdala-Fatáha Sísího – ti všichni svým způsobem předvádějí změnu mocenského modelu. Západ se jim zkouší vysmívat, srovnávat je s krvelačnými lídry islamistických skupin, které si nárokují právo získat statut „státu“, ale pravdou je, že „naše staré státní struktury už nejsou s to zadržovat agresivitu a vliv těchto nových hráčů“, soudí Caroline Galactérosová.

Naše staré státy stavějí „zdi a směšné ploty“, které je mají ochránit před různými „nájezdníky“, které nejsme s to kontrolovat a ani identifikovat. To vše jen kvůli tomu, že se realizovala touha zrušit hranice a smíchat všechny a vše, přičemž jsme se zbavili hodnot i pravidel chování. „Nyní se proto Evropa rozkládá, trhá, je brána útokem. Západ tápe a topí se ve své utopii a na všechny problémy uplatňuje horizontální vidění lidskosti. Co se týče západního ´politika´, tak ten existuje. Nemá ale nic společného se státníkem. Naši politici si rochní v ´normálnosti´ jako v jakémsi divotvorném bahnu. Už dávno si řekli, že nepůjdou do rizik spojených s tím, že by své syté a lekavé spoluobčany opravdu vedli. Už dávno není řeč o ´vládnutí´, ale jen o ´řízení´, organizování vzájemných vazeb a ´dialogu ve společnosti´, což samo o sobě ochromuje proces případného rozhodování. Už dávno nezní sliby o něčem velkém nebo dobrém. Nečinnost ale vede k implozi, k odmítání politiky, zříkání se závazků a s tím sílí i lhostejnost občanů západních zemí. Populisté si mnou ruce, připraveni navýšit sázky.“

Odmítnutím snahy překonávat překážky, přijímat rizika či odvážná rozhodnutí se tak západní politici sami zříkají politické moci, která by byla a to stavět svou reputaci na rozepři, výjimečnosti a s postupem času i na proměně v určitý nový model. Už je dávno nepřípustné riskovat svou popularitu „jen“ kvůli budování budoucnosti, protože takový postup je pro většinu jen avanturismem, demagogií nebo dokonce fašismem. Zbyli proto jen obyčejní politici, kteří se třesou před přímou demokracií i obyčejným hlasováním svých spoluobčanů, rozhněvaných nemohoucností těch nahoře. Naše politická třída se ale neuspokojuje jen tím, že dává na odiv svou průměrnost. Nikdo z ní totiž nesmí vybočit. Proto je třeba autokraty a vybrané despoty svrhávat, nebo je alespoň pranýřovat. Proč ale? Abychom je prý mohli zaměnit tak zvanými umírněnými. Pokud je tomu ale opravdu tak, pak jsme svědky naprosté planetární prohry. Ne, jádrem je velká míra závisti, řevnivosti. Postavy typu Miloševiče, Saddáma, Kaddáfího, Asada jsou nesnesitelné. Jak mohou být dál u moci bez ohledu na násilí, které napáchali? A proč je jejich národy tak úporně hájí? Tito lídři přitom jasně vědí, co čeká jejich země i je samotné, a proto dělají vše, aby zůstali u moci a čelili zániku svých zemí, nestydatému a odporujícímu zdravému rozumu, píše Le Figaro.

V současnosti lze k těm, kteří z této početné společnosti bez ohledu na náš „boj proti anomálnosti“ stále ještě žijí, přiřadit Vladimira Putina, který je dál pánem situace. „Jaký skandál! Ten chlap se nebojí mít vlastní pohled a mluvit o světlých i temných stránkách ruské historie! A prochází mu to! Jeho popularita neklesá. Tento nový car si plně uvědomuje, že dějiny jsou živou krví národa. Bez uvědomění si minulosti není budoucnosti. Vladimír Putin sebe sama navázal na první cary i „bílé“ a „rudé“. Důležité není ho soudit, ale pochopit. Razí politiku v Rusku a nyní i na Blízkém východě a my jsme se z toho stále ještě ani nevzpamatovali.“

Místo toho se „utápíme v Evropě jako ve formalínu, v iluzi míru a prosperity, které uspávají naše národy, zatímco jim elity brání vidět skutečné hrozby, vnější i ty vnitřní“. Tou hrozbou není islám, jemuž jsou dveře otevřeny zeširoka, ale tiché zříkání se národů a států, které určují naši identitu ve vší její bohatosti, složitosti i paradoxnosti. „Ve Francii národní sebeúcta taje jako sníh. Je na čase se vzepřít tomu oslavovanému kolektivnímu zraňování sebe samých, k němuž se uchylujeme jen abychom udělali radost našim partnerům nebo nepřátelům, kteří nám chtějí vzít i poslední zbytky moci. Tato hanba samozřejmě posiluje rozklad národní soudržnosti i uvědomění si hluboké minulosti, bohaté, slavné a současně nezbytně bolestné. Je naléhavě nutné reflektovat zkázu, kterou nám přináší oslavování ´normální´ politiky, její zakrývání ubohé bezmocnosti a odmítání těžkostí spjatých s prosazováním autority. Můžeme si tuto všeobjímající ´normálnost´ vůbec dovolit, když se země beze slova potápí do politické a strategické bezvýznamnosti a přitom dál masově hypnotizuje obyvatelstvo, aby věřilo v zítřky? Každý stát potřebuje politické postavy s autoritou a zodpovědností, kteří možná nedokonale, ale za to s jasným cílem a rozhodností přijdou s vizemi ambiciózních politických kroků. Je to lepší, než se nepokusit o nic, než naslouchat všem, než se snažit uspokojit všechny, než naslouchat kakofonii korporátních zájmů a sobectví a vydávat ji za operu. Vychloubačnost. A krach.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami