Za druhé je třeba čelit emocemi rozjitřeným vlnám strachu a nenávisti. Tady nestojí proti sobě křesťané na straně jedné a muslimové na druhé. Ne, stojí proti sobě občané různých vyznání včetně lidí bez vyznání a zájmy nadnárodních korporací – těžebních, zbrojařských, farmaceutických a mnohých dalších.
Máme tu oblasti světa, jež jsou vykořisťovány, kde není na léky pro umírající děti, a kde bomby dopadající na civilisty včetně malých dětí považujeme jen jako nezbytné, třebaže politováníhodné vedlejší ztráty.
Koncept snažící se vzbudit dojem, že co muslim, to terorista, který by měl být vyhlazen z povrchu evropského, je nepravdivý a hrůzný současně. Hledáme zástupné viníky, aniž pátráme po těch, kteří lijí tuny oleje do plamenů zášti a fundamentalismu.
V atmosféře smutku a rozčilení nad zmařenými lidskými životy vyvřela vlna solidarity, kdy se jednotlivci identifikují s těmi, kteří se stali terčem útoků.
Osobně se hlásím k potřebě vést dialog, k touze odstraňovat systémové kořeny fundamentalismu a terorismu a k potřebě bořit modly, jež slouží upevnění moci nejrůznějších autoritářů.
Pokud uvažuji v těchto intencích, potom i pro mě platí věta: „Je suis Charlie“.
Vymezuji se tak například k Tomáši Halíkovi, jenž je typickým zastáncem vládnoucích s tím, že těm se neodporuje. Řád musí být.
„Co mne uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury.“
Ano, mluví se o znevažování věcí, které jsou svaté. Tady je ale potřeba odlišit symbol, za nějž se skrývají něčí zájmy, které nejsou ani trochu svaté - od překrucování pravdy a jejího zesměšnění.
Je pravda, že nějaké hodnoty bychom mít měli. Nelze vše jenom relativizovat. Podíváme-li se na naše deklarované hodnoty kritickým pohledem, zjistíme, že je do očí bijícími dvojími metry degradujeme a diskreditujeme. Aneb těžko pro nás budou rodiče představovat nějaký vzor, když nás budou nabádat k věrnosti – a sami budou zcela očividně praktikovat zálety.
Toto vyprázdnění hodnot, jež bere našemu jazyku obsah, třebaže mu jinak rozumíme, považuji za velmi vážný problém a krizový rys systému založenému na maximalizaci zisku nadnárodními společnostmi.
Tento rys se navíc vyznačuje bezmezným pokrytectvím, jež velmi výstižně na Facebooku shrnuje Martin Hekrdla:
„A víte vy co? Jestli je něco už na mě moc, pak jsou to prolhaný hochštapler Francois Hollande a zločinec Benjamin Netanjahu, teprve loňský vrah 1.486 palestinských civilistů v Gaze (z toho 269 žen a 513 dětí), jak v pařížské Velké synagóze demonstrují společný "boj proti terorismu". I oni jsou Charlie? Potom sorry, ale já ne.
Rázné odmítnutí jedněch zločinců přece nesmí znamenat podporu těch druhých (Hollandovi s Netanjahuem se dostalo ovací), navíc mnohem mocnějších. Mezi pokryteckými pravdoláskaři, kteří po svém reprodukují neudržitelný systém (a skoro nikdo už je neposlouchá), a islamofobní eurolůzou, jejíž nespokojenost je zcela záměrně odkláněna k moderním "židům" (muslimům) v zájmu téže mocenské reprodukce, přece musí existovat třetí cesta. Nikoli ta ničemná "zlatá střední" pro uhejbáčky pružných beder, jak jsou v tom Čecháčkové zběhlí, ale cesta zgruntu jiná!
Nebo ne? Už zase máme na výběr mezi cholerou a morem?“
Pokud by Charlie měl být zosobněn výše jmenovanými politiky, nemohu se k takovému odkazu hlásit ani já. Proto je nezbytné definovat, s čím se kdo z nás vlastně (ne)identifikuje. A co (ne)podporuje.
Charlie Hebdo pro mě symbolizuje boj proti krajní pravici a proti symbolům nadvlády. Bylo by naprosto cynické, kdyby vraždy jeho čelných tváří měli sloužit zájmům le Penových (a jim podobných).
Než budeme karikaturisty jednoznačně soudit, že znevažovali, co je pro jiné nedotknutelné, řekněme si, proč je to nedotknutelné a jaké mezilidské vazby se tím (ne)posilují.
Právě tito karikaturisté poukazovali na vykořisťování řady lidí, na to, že jsou udržování svými vůdci v nevzdělanosti a v nevědomosti. Že tito vůdcové potřebují své zbídačené, zoufalé a po pomstě prahnoucí. Lékem na tyto metastázy rozhodně nejsou drony, které jen zasévají nové oběti a novou zášť.
Přehlédnout bychom v tomto ohledu neměli stať Ivana Štampacha, který upozorňuje právě na rozdíl mezi oporou světské moci a hledáním Boha – který je stejný pro nás všechny, ať ho nazýváme jakkoli a jakkoli si ho představujeme. Koneckonců, máme ve vlastním desateru: „Nezpodobníš si Boha čímkoli, aby ses tomu klaněl“ – a přesto se zlatému teleti či nedotknutelné mediální propagandě mnozí klaníme každý den.
„Karikatury a drsné vtipy mohou smést lidského boha, lidský výtvor, nebeského zákonodárce, soudce a kata, který garantuje povolnost obyčejných lidí velmi pozemské ekonomické a politické moci. S odůvodněním, že je to moc Bohem chtěná. Božské skutečnosti, která nepotřebuje trůny a podobné harampádí, která je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí, se žádná satira nedotkne. Spíš pro ni připraví cestu.<“ (Ivan Štampach, Smetou karikatury Boha z trůnu?: http://denikreferendum.cz/clanek/19519-smetou-karikatury-boha-z-trunu)
Měli bychom mít smysl pro humor – a zvlášť bychom měli být schopni legrace ze sebe samých. Současně bychom ale neměli sklouzávat k pití vína a kázání vody s tím, že všechno zrelativizujeme a nic pro nás nebude mít cenu.
Bojujme proti udržování lidí ve tmě (v nevzdělanosti, v otroctví, v nedůstojnosti), proti degradaci druhého (o nějakém kamenování ani nemluvě). Bojujme proti zájmům ropných koncernů, kterým na nějakých stovkách či tisících mrtvých nesejde, hlavně že prosadí svůj zájem. Bojujme proti předsudkům, nálepkám a vykořisťování.
Nebuďme Charlie ve smyslu nic neříkající etikety, která má karikovaným vrátit tvář. Zkusme být Charlie ve smyslu bořičů mýtů a těch, kteří požadují sociální spravedlnost a mír pro všechny. Pak možná vrátíme mnohým slovům jejich obsah – a možná i jednou najdeme společnou řeč. My, občané, všude možně po světě.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
