Marek Řezanka: Rusko není Mordor aneb Putin očima Veroniky

Velmi proto oceňuji, že se mi do rukou dostala kniha politické analytičky českého původu, jež trvale žije ve Finsku (Sušová-Salminen, Veronika - Putin, Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Daranus, 2015, ISBN 978-80—87423-68-4, 308 s.).

První, co mě na knize zaujalo, je její bohatá příloha použitých pramenů a literatury, jež zaujímá dobrých 15 stránek. Sestává jak z tisku a webových zdrojů, tak z oficiálních dokumentů a statistických informací. Obsahuje monografie, studie, zprávy, ale odkazuje i na stěžejní projevy a rozhovory.

Toto považuji u každé studie za stěžejní – že není psaná jaksi na koleně na základě něčích dojmů a pocitů. Ale že se opírá o mravenčí usilovnou práci s různými relevantními zdroji, jež zkoumá, rozebírá a zamýšlí se nad nimi.

Nezapomínejme na Jelcina

Autorka rozdělila svou knihu do několika částí. Velmi stručně přibližuje čtenáři exkurzi po ruské historii. Je jí totiž jasné, že chce-li se zabývat putinovským režimem, nemůže ho odstřihnout od dosavadního vývoje včetně bohatých ruských dějin. Stejně tak věnuje prostor Rusku jelcinovskému, na které Putinovo Rusko bezprostředně navazuje – a s nímž bychom se měli seznámit, chceme-li pochopit, kam dnešní Rusko vlastně kráčí a proč.

Celou jednu kapitolu věnovala autorka osobě a osobnosti Vladimira Putina, kde se snaží navzdory různým zjednodušením (všichni si asi vybavíme strašení „Putlerem“) charakterizovat silné i slabší stránky ruského politika, který je považován za nejmocnějšího muže světa.

Za zajímavou považuji stať nazvanou: „Co si Vladimír Putin myslí? Filozofie Putinova režimu“. Veronika Sušová-Salminen zde krok za krokem rozebírá Putinovy projevy. Nevytrhává ovšem nic z jejich kontextu, jak bohužel činí řada jeho kritiků – ale i mainstreamových (a co horší – i některých nemainstreamových) novinářů a publicistů.

Co si myslí Putin…?

Dozvíme se tak například, jak Putin definuje patriotismus (tedy nikoli jako ruský nacionalismus, ale jako „pocity hrdosti na svou vlast“). Dále se seznámíme s jeho pojetím „velmocenské identity Ruska“, kterou mimo jiné definuje potřebou zajištění blahobytu vlastního obyvatelstva a zajištění jeho bezpečnosti. Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani Putinovo pojetí státnosti, kde se rozchází s neoliberálním přístupem, ale současně neztotožňuje „silný stát“, na nějž klade důraz, se státem totalitním.

Sociální solidaritu potom označil za přirozenou součást ruské tradice – a nadřadil ji nad individualismus. Putin též klade akcent na „výkonnou ekonomiku“ a upozorňuje, že v 90. letech nějaká společná strategie rozvoje Ruska neexistovala.

Autorka nás postupně seznamuje s putimským pojetím suverénní demokracie či s ruskou identifikací. Je to stát ležící jak v Evropě, tak v Asii. Nemělo by nám v tomto kontextu unikat, že Putin ve svém projevu prohlásil Rusko za „největší evropský národ“.

Za zásadní můžeme považovat Putinovu kritiku systému mezinárodních vztahů po údajném skončení studenoválečného období. V únoru 2007 dal Putin Západu najevo, že ho znepokojuje selhání Západu v konfliktech v Afghánistánu a v Iráku. Mimo jiné prohlásil: „Rusko je stále vyučováno demokracii. Z nějakého důvodu ti, kdo nás učí, se sami učit nechtějí“ (V. Sušová-Salminen, s. 101).

Pro Rusko je klíčovým bodem rozšiřování NATO na Východ, jež nelze považovat za krok k posílení bezpečnosti. Rusko se takovouto politikou pochopitelně cítí ohroženo a vnímá ji jako pokračování studenoválečného konfliktu. Jak to formuloval sám Putin?

„Myslím, že je očividné, že expanze NATO nemá vztah k modernizaci aliance a posílení bezpečnosti v Evropě. Představuje naopak vážnou provokaci, která redukuje úroveň vzájemné důvěry. A máme právo se ptát – proti komu je tato expanze zamýšlena?“ (V. Sušová-Salminen, s. 101).

Autorka poctivě mapuje jednotlivá Putinova prezidentská období. Mimo jiné píše: „Srovnání prezidentových projevů a textů z roku 2012 a poté z let 2013 a 2014 dokládá postupnou změnu v ruských postojích k Evropě – pozvolné ochlazování vztahů s EU“ (V. Sušová-Salminen, s. 107).

Putin nepřistupuje k sovětské minulosti ani jednostranně odmítavě, ale ani obdivně: „Bylo by chybou nevidět, a tím spíše popírat, nepochybné úspěchy té doby. Bylo by ale ještě větší chybou neuvědomit si tu ohromnou cenu, kterou zaplatila společnost, lid v průběhu tohoto společenského experimentu“ (V. Sušová-Salminen, s. 86). Tady si například můžeme demonstrovat, jak by vypadalo, kdyby někdo z těchto dvou vět ocitoval toliko první. Přesně takto vypadá vytrhávání z kontextu – a přesně tohoto počínání se řada médií a novinářů dopouštěla a dopouští.

Svou pozornost pak zasluhuje, jak Putin definuje svůj konzervativní přístup: „Jak říká Berďajev, smysl konzervatismu není v tom, aby bránil pohybu kupředu a vzhůru, ale v tom, že zabraňuje pohybu dozadu a dolů, k chaotickému temnu, k návratu do prvobytného stavu“ (V. Sušová-Salminen, s. 110).

Speciální subkapitola je věnována Putinově politice symbolů a pojetí národní identity.

Autorka mimo jiné poznamenává: „Myšlenka Putinova rozhodnutí spočívala ve snaze o smír několika epoch ruských dějin – monarchie, totalitního režimu a demokratického Ruska. Žádná z těchto etap neměla být vyloučena z moderní ruské identity, což mělo bezpochyby svou logiku“ (V. Sušová-Salminen, s. 126).

Rusko a ti druzí

Nejrozsáhlejšími oddíly v textu Veroniky Sušové-Salminen tvoří kapitoly nazvané: Stabilizace a konsolidace: Rusko a putinský konsensus a Rusko: ve světě jako velmoc.

Uniknout pozornosti by však neměla ani ve srovnání s oběma předchozími texty kapitola: Ode dna ke krizi: ekonomika let 2000-2015.

Mluvíme-li o centralizaci Ruska, neměli bychom přehlížet, že Rusko je federací, a to federací početnou. I v tomto rámci je potřeba nahlížet na sdružení 89 ruských federálních regionů z května 2000 do sedmi větších administrativních okruhů – federálních distriktů.

Autorka v jedné podkapitole popisuje „likvidaci oligarchů jako třídy“, což má pro směřování ruské společnosti svůj význam.

Za přínosné považuji, s jakou pečlivostí se autorka zabývá vztahy Rusko-USA, Rusko-Evropa či Rusko a země Společenství nezávislých států. Na tyto statě osobně nahlížím jako na určité navázání na Masarykovo zamyšlení v knize Rusko a Evropa.

Není černobílé, aneb Barvy hybridního systému…

Veronika Sušová-Salminen se hned v úvodu své knihy vymezila vůči zjednodušeným a schematickým pohledům na Rusko a jeho režim. Odmítá ho vidět v černobílém provedení, a to buď jako následovníka Sovětského svazu či novou autokracii. Neodpovídá to poznatkům, jež zjistila pečlivým studiem pramenů, které jí umožnily ruskou realitu vykreslit v těch nejpestřejších barvách, aniž by něco retušovala či dokonce zkreslovala. Stěžejním pojmem v jejím popisu zaujímá slovo „hybridita“.

„Hybridita je tu na prvním místě zastřešující výraz, kterému je nutno dát konkrétnější tvář. V rámci tak řečené hybridity se lze v podstatě setkat se třemi různými pojmy, které se objevují v souvislosti s ruským politickým režimem – elektorátní (tedy volební) či soutěžní autoritářství, defektní demokracie a imitační demokracie nebo v domácím ruském pojetí demokracie suverénní“ (V. Sušová-Salminen, s. 25). Výše zmíněné pojmy následovně autorka rozvádí a charakterizuje jejich typické rysy.

Abychom pochopili, s čím se putinovské Rusko vyrovnává a na co reaguje, nemůžeme vynechat Jelcinovu éru. Není to totiž Sovětský svaz, ale právě Rusko jelcinovské, s nímž se Putin musel nejvíce vyrovnávat. Nemluví se například příliš o tom, že Putin až na nějaké kosmetické úpravy navázal na Jelcinovu ústavu z roku 1993.

„Ústava charakterizuje Rusko jako „sociální stát“, který má občanům zajistit důstojný život a svobodný vývoj. Ústavně se v RF zaručuje minimální plat, ochrana práce a zdraví lidí, podpora rodiny, mateřství, otcovství, dětí či invalidů, garantují se státní penze atp.“ (V. Sušová-Salminen, s. 54). Stav na papíře se tvářil takřka ideálně – realita jelcinovského Ruska však byla tristní.

Současní kritikové Purinová režimu a Putina samotného zapomínají, na koho že to sázel Západ před tím. Zapomínají na říjen 1993, kdy se moskevský Bílý dům dostal pod kontrolu armády, a tím i prezidenta. Na to, jak Jelcin prohlásil opoziční hnutí za „fašisticko-komunistickou ozbrojenou rebelii“ – a že jen podle oficiálních informací zemřelo v Moskvě cca 200 lidí. Toto ovšem byla pro Západ demokracie, jež měla dovést Rusko k rozpadu.

Podoba ruského kapitalismu

Na závěr své knihy se autorka pochopitelně nemůže vyhnout otázce: Jaký je vlastně ruský kapitalismus?

Osobně se domnívám, že kapitalismus celosvětově jako systém pokročil do stadia, kdy je neslučitelný s principy demokracie a humanismu. Že tato fáze naráží na potřeby většiny populace – a vyhovuje toliko stále užším skupinám nejmocnějších, kteří však kumulují stále větší zisky (na úkor stále většího množství lidí). Tento systém je proto dle mého neudržitelný – a svůj vrchol nabývá právě v Číně a Rusku, tedy v zemích, které koncepcí demokracie a humanismu „zatíženy“ nejsou. Odlišnosti ruského a čínského kapitalismu jsou popsány například zde: http://blisty.cz/art/74557.html.

Veronika Sušová-Salminen píše, že „ruskému hospodářství nelze porozumět bez pochopení širších souvislostí globálního kapitalismu, v jehož rámci je Rusko po staletí semiperiferní stát, což ještě potvrdil postsovětský vývoj“ (V. Sušová-Salminen, s. 287).

Pro ty, kteří démonizují…

Svou knihu končí autorka mj. slovy: „Ruská realita není v žádném případě černobílá a démonizace Ruska nepředstavuje smysluplný přístup k věci ani zdroj poznání…“ (V. Sušová-Salminen, s. 310).

Tuto knihu bych doporučil všem, komu nestačí toliko zaslepený ideologický pohled, ale kteří si chtějí utvořit vlastní názor na základě faktů. Ale i těm, kteří zaslepenou ideologii šíří – a kteří navzdory faktům vytvářejí ve společnosti strach z Ruska a obracejí proti němu nenávist. Nenávist, z níž nic pozitivního nemůže povstat. Tyká se to například panů Štětiny, Putny, Šafra, Pehe, Mitrofanova, Halíka, Kocába, Romancova, Ženíška, Schwarzenberga, předsedy ODS, Fialy, paní M. Němcové a mnohých dalších. Všech těch, kteří vytvářejí pokřivený obraz „Putlera“ a „říše zla“, jíž je nutné se bát a proti níž je třeba bojovat – klidně do roztrhání těla.

Knihu Veroniky Sušové-Salminen pokládám za velice cenný příspěvek do velmi bídné diskuse, jež je ovlivněna silně protiruským a silně nepravdivým mediálním obrazem, který má rozhodně blíže k propagandě, než k objektivnímu informování.

Je dalším důležitým střípkem v mozaice pochopení dění na mezinárodní scéně, jehož jsme svědky – a jež zavání válkou. Řadím ji například po bok Dobytí Evropy Amerikou od Wolfganga Bittnera, (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978-80-904423-4-4, 115 s.). Autor se v ní věnuje zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn z šíření propagandy.

Věřím, že podobně propracované studie vyjdou i k problematice islámu, kolonialismu a postkolonialismu, k vývoji různých arabských států za studené války a po jejím skončení či k používání terorismu a teroristů k prosazování partikulárních zájmů Západu za studenoválečného konfliktu i po jeho deklarovaném ukončení.

Potřebujeme střízlivá díla, která narušují démonizaci, jež může dospět až do války, která si nevybírá a postihne všechny bez rozdílu. Tedy, postihne většinu lidí, v jejichž zájmu její vedení nebylo, ale byli do ní vmanévrováni a vmanipulováni.

Je potřeba, abychom uměli pochybovat a ptát se, jako jsme pochybovali a ptali se po sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou. Tehdy byl válečný konflikt ve vzduchu – a západní propaganda se činila, co mohla.

Dodnes kupříkladu není uspokojivě vysvětleno pozadí útoků z 11. 9. 2001. Jako by snad ani nebylo, co vyšetřovat. Nezapomínejme, že právě útoky z 11. 9. měly ospravedlnit válku proti Iráku, která byla nakonec realizována pod hlavičkou zfalšovaných důkazů o výskytu zbraní hromadného ničení. Podobně falešných důkazů, jež měly dokazovat vinu Ruska při sestřelení civilního letounu nad Ukrajinou. Například americký senátor Inhofe se nijak netajil tím, že navzdory prokázání nepravosti důkazů je třeba na Rusko zaútočit.

Nejlepší obrana proti manipulaci

Přejme si tedy, aby naše diskuse byla založena na vědomostech, a nikoli na ideologii a emocích. Uvědomme si, kolik lidí včetně novinářů se zdiskreditovalo nevěrohodným a jednostranným protiruským postojem. Nyní jim už téměř nikdo nevěří, i kdyby o jiných tématech informovali věrohodněji.

Přejme si, ať podobných publikací, s jakou vyrukovala Veronika Sušová Salminen, je co nejvíce. Potom se totiž možná konečně začneme ptát a zamýšlet. A bubnování do války, „v jaké už přece dávno jsme“, vyzní jako trapná manipulace.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami