Základem je zpochybňovat veškeré úsilí Ruska v Sýrii a s tím související informační válka, viz např. informace londýnské SOHR (Syrian Observatory for Human Rights; ve skutečnosti politické zájmové skupiny syrské „umírněné“ opozice) o údajných ztrátách na životech „umírněných“ povstalců hned první den ruských náletů na pozice teroristů na západě země kolem města Idlibu apod. Ačkoli tyto a jiné zprávy jsou obtížně ověřitelné, EU, USA a NATO je přebírají jako fakt. Je to pochopitelné; jejich plán na odstranění syrského prezidenta Bašára al-Asada (nepřímo i za pomoci IS) dostává trhliny. Nemohou Rusku přiznat žádný úspěch, protože by tím zároveň připustili, že roční letecká kampaň koalice zhruba 60 zemí včetně např. sunnitských monarchií Perského zálivu namířená proti IS selhává. Je to zcela jistě i kvůli i ruské angažovanosti na východní Ukrajině, nicméně v zájmu vyššího cíle by mocnosti měly být pragmatické a geopolitické ego nechat alespoň na určitou dobu doma.

Oheň do ohně nepřilévá Rusko, ale Západ. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že s Asadem mír v Sýrii není dosažitelný, nebo se nechá při zářijovém setkání s generálním tajemníkem OSN Pan

Ki-munem slyšet, že „podpora prezidenta Bašára Asada (ze strany Ruska, pozn. aut.) nicméně není konstruktivním příspěvkem k nalezení politického řešení“. Naposledy slíbil Turecku plnou podporu proti terorismu s tím, že zde v případě potřeby může nasadit NATO své síly a instalovat další vojenská zařízení. Zřejmě myslel i Kurdy na severu Sýrie bojující s IS... Otázkou je, odkdy má jakýkoli činitel NATO mandát k tomu, aby určoval, kdo bude či nebude v čele suverénního státu? A odkdy se má primárně vojenská organizace zajímat o politiku v cizích zemích? Jak se zdá, není cizí země jako cizí země, musí zde mít zájem USA, případně EU.

Je pozoruhodné, jak Západ pokračuje v démonizování syrského prezidenta a systematickém podkopávání jeho legitimní moci. Selektivně zapomíná na to, že Asad byl zvolen v červnu minulého roku již potřetí za sebou prezidentem; v těch posledních získal cca 87 % hlasů Syřanů. Loni navíc udělil amnestii 800 politických vězňů a podle blízkovýchodních měřítek patřil a patří mezi nejumírněnější politické vůdce v oblasti, přičemž bral ohledy na náboženské a etnické menšiny. Obrat ve vztahu k němu ze strany Západu není překvapivý, stejně se zachoval např. i k zavražděnému libyjskému vůdci Muammarovi Kaddáfímu. Své si přisadilo i dnes nevyzpytatelné Turecko, resp. její prezident Recep Erdogan, když označil ještě v roce 2011 Asada za přítele, aby o pár měsíců později v září uvedl, že „Syřané svému prezidentovi nevěří“, a začal vyzbrojovat a financovat společně se Saúdskou Arábií již zmíněné umírněné teroristy. Zde se snad nejvíce projevuje arogance tzv. západního společenství, které naprosto ignoruje vůli lidu v suverénní zemi a snaží se všemi prostředky oslabit její legitimitu. Je směšné, že Západ již od ozbrojeného povstání v Sýrii dělí teroristy na „umírněné rebely“ a radikální teroristy. Ten, kdo vezme do ruky zbraň a útočí proti infrastruktuře státu a jejím bezpečnostním složkám, přičemž chce tímto konáním docílit změny režimu, naplňuje definici teroristy. Neexistuje žádný „umírněný“ a „radikální“ terorista. Je hanebné, že EU a USA otevřeně podporují terorismus a stále nechápou, že ostrakizováním legitimně zvoleného prezidenta se situace v Sýrii neuklidní.

Je ještě smutnější, jaká záminka vedla k válce v této zemi. Představitelé Západu odkazují na krvavý incident v syrském městě Dará, který se udál v březnu roku 2011. Jak uvádí v článku z května téhož roku nevládní kanadská organizace Global Research (www.globalresearch.ca), zabývající se globálními otázkami, tato událost nebyla „pokojným protestem“, jak se nám snaží západní politici namluvit. Server cituje izraelskou rozhlasovou stanici a internetový zpravodajský portál Aruc Ševa (The Israel National News), jež v inkriminované dny reportovala, že „v pokračujících násilných střetech, které vypukly minulý čtvrtek ve městě Dará na jihu Sýrie, bylo zabito sedm policistů a nejméně čtyři demonstranti. V neděli bylo během nových násilností zapáleno ústředí strany Baas a soudní budova“. Jak dodává, totéž tehdy potvrdil i libanonský deník Ya Libnan. Pokojná demonstrace obvykle nezahrnuje zabíjení policistů, podpalování budov či zapalování aut. To však evropské ani americké politiky nazajímá. Tímto incidentem se vlastně vracíme k událostem „arabského jara“, které jako náhlá vlna smetlo dlouholeté vládce v Tunisku, Libyi či Egyptě. Západní politici v té době (přelom roku 2010/2011) začali najednou upozorňovat, že vládci v Egyptě, Tunisku, Alžírsku či Libyi potlačují „pokojné“ demonstrace a že diktátoři v čele těchto států nemohou déle zůstat. Zajímavé je, že dříve s těmito „diktátory“ spolupracovali – viz např. Kaddáfího návštěva Bruselu na jaře roku 2004 krátce poté, co se Libye vzdala zbraní hromadného ničení a uznala odpovědnost za atentát na letadlo nad Lockerbie z roku 1988. Někdy stačí Západu málo k usmíření se a málo k obrácení se k jiným zády... Naposledy se tento vzorec jednání uplatnil na Ukrajině, kdy politici EU a USA jednohlasně obviňovali tehdejšího prezidenta Viktora Janukoviče z toho, že vydal rozkaz ke střílení demonstrantů. Nikdo ale toto tvrzení zatím věrohodně nedokázal.