Včerejší vyhlášení Slavíků mi oživilo jednu epizodku z dubna tohoto roku. Bylo to před demonstrací IvČRN v Teplicích a já v sobě choval sen - takový skoro Martin Luther Kingovský - že by na pódiu vystoupil Ortel s Mešitou a spolu s ním (i vzhledem ke složení tamních obyvatel) nějaký romský muzikant. Tedy spolu - před ním nebo po něm, nemuseli by hrát společně.
Stříbrný slavík souhlasil, že zahraje, ale kladl si podmínku, že tam spolu s ním žádný Rom či Cikán nevystoupí. Rozjednanému romskému rapperovi naopak Ortel nevadil. Nakonec jsme se tedy nedomluvili a demonstrace byla bez Cikánů i bez Ortela. (Dlužno dodat, že tomu přispěly i obavy spolupořadatelů, že "pokud tam budou Romáci, tak se to nakonec serve", obavy podle mě neopodstatněné, ale neměl jsem energii jít hlavou proti zdi).
Osobně mě to mrzelo, a pořád mrzí. Strašně moc bych si totiž přál, aby autor písně Mešita svůj postoj k romským spoluobčanům přehodnotil. Protože ta píseň není o barvě kůže - je o ohrožení, které se týká úplně všech, "bílých" i "hnědých". O ohrožení, kterému budeme mnohem snáz čelit společně. Nemusíme se rovnou milovat - to není povinné - ale měli bychom odhodit zbytečné animozity, z nichž může těžit jedině protivník, a naopak hledat způsoby, jak si být navzájem prospěšní.
Psáno pro blog idnes.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
