Michal Nowodworski: Shakespeare a katolická církev

Mons. Nowodworski ve svém článku čerpal z práce německého teologa a spisovatele P. Johanna Raicha. Od té doby sice došlo k několika novým zjištěním v dané oblasti, ale nejsou nikterak podstatná, neboť život zmíněného anglického básníka zůstává stále obestřen jistou rouškou tajemství. P. Raich ani Mons. Nowodworski se např. nevyjadřují k tzv. „oxfordské škole“, která vznikla až počátkem dvacátého století a jejíž stoupenci mají za to, že autorem Shakespearových děl je ve skutečnosti skrytý katolík hrabě Edward de Vere. Cílem tohoto příspěvku není otevírat historickou diskusi ohledně autorství, která je sice běžná v anglosaském světě, nicméně u nás zůstává okrajovou. Mnohem důležitější je obsah díla geniálního anglického básníka a to, co nám může o jeho víře prozradit.

Spor o Shakespeara

Tak jako v dávných dobách vedlo sedmero měst spor o Homérovo rodiště, podobně i dnes probíhá vášnivá diskuse mezi katolíky a protestanty ohledně Shakespearova náboženského přesvědčení. Hovoříme o poslední době, neboť ještě na počátku našeho století [století devatenáctého – pozn. překl.] nikdo této otázce nevěnoval větší pozornost. Volnomyšlenkáři osmnáctého století hleděli po vzoru Voltairově na Shakespeara značně nepřívětivě; odpuzoval je hluboký morálně-náboženský rozměr velkého anglického básníka. Povětšinou ho přehlížela také německá protestantská literatura. Shakespearovu dílu začala věnovat pozornost teprve až tzv. romantická škola; přičemž ale např. bratři Karl a August Schlegelové ho považovali za protestanta.

Prvním spisovatelem, který se snažil poukázat na Shakespearův katolicismus, byl Chateaubriand.[1]V jeho stopách pak kráčel Rio[2], který dokazuje, že Shakespeare nejenže osobně patřil ke katolické církvi, ale že je navíc řada jeho her zamýšlena také jako obrana katolického náboženství a polemika s vládní protestantskou církví. Následně vyšlo Reichenspergerovo[3]pojednání, v němž autor po důkladném studiu Shakespearova díla došel k závěru, že anglický básník stojí na půdě národní a katolické tradice.

Proti tomuto tvrzení se ozvalo několik protestantských spisovatelů, v čele s Bernaysem[4]. Bernaysův postoj přejali více méně všichni protestantští badatelé Shakespearova díla v Německu; veškeré pokusy vyrvat geniálního básníka a myslitele ze spárů protestantismu jsou nyní v protestantském táboře pokládány za zradu a literární apostasii.

Takovéto obvinění ze zrady si před několika lety vysloužil Raich[5], vydavatel dopisů Dorothey Schlegelové. Dovolil si totiž u jednoho z jejích dopisů uvést malou poznámku, že „Shakespeare byl na základě nejnovějších poznatků katolíkem a jako katolík zemřel“. Za to na sebe svolal hromy a blesky z protestantského tábora, byl označován za „směšného fanatika a padělatele dějin“. Raich se po těchto útocích pustil do zevrubného zkoumání dané otázky. Výsledkem jeho bádání je právě vydaná kniha s názvem Shakespearův postoj ke katolickému náboženství, jejímž mottem je Chateubriandův výrok: „Pokud Shakespeare něčím byl, pak byl katolíkem.“[6]

„Podjatý fanatismus a překrucování historie,“ praví Raich v předmluvě, „jsou mi nanejvýš odporné; fanatismem a falšováním událostí se služba Církvi, která je postavena na naprosté věrnosti pravdě, neprokazuje. […] Mým cílem bylo seznámit čtenáře s vědeckými poznatky ohledně sporné otázky, aby si snáze vytvořili vlastní úsudek. Rio považuje za zřejmé, že Shakespeare byl katolíkem; Bernays je pak zcela opačného mínění. Arthur Hager, který zpracoval Shakespearovo dílo ,pro rodinu a školu‘, mi 17. listopadu 1882 napsal: ,Vážený pane, živý zájem, s nímž přistupujete k otázce, či spíše skutečnosti, Shakespearova katolicismu, mě naplňuje velkou radostí. Zajisté již uzrál čas, aby katoličtí učenci dokázali, že velký anglický básník byl synem naší Církve.‘ Já jsem však tak vysoko svůj luk nenapínal. Chtěl jsem pouze něčím přispět k vyjasnění této otázky; ukázat na jisté, ne nevýznamné body. Ať tak či onak, považovat Shakespeara za katolíka není tak směšné, jak někteří tvrdí; je to hypotéza, na jejíž straně stojí veškerá pravděpodobnost.“

Život a osoba Williama Shakespeara

Autor se nejprve věnuje dobovým svědectvím o Shakespearově životě. Ta jsou však velmi skoupá a nelze z nich vyčíst jasné a nezvratné důkazy ohledně náboženství, jež Shakespeare vyznával. Teprve sto let po smrti velkého básníka, leč ještě za života jeho vnučky, nacházíme v rukopise Williama Fulmana († 1688) poznámku anglikánského arcijáhna Richarda Daviese († 1708), žijícího v sousedství Stratfordu, tedy Shakespearova rodiště, kde píše: „Dyed a papist.“ („Zemřel jako papeženec.“)[7]

Abychom z bezprostředních svědectví vykřesali trochu světla, musíme si uvědomit, v jak složitém a zmatečném stavu se nacházel náboženský život v Anglii za časů Williama Shakespeara. Ne všichni katolíci tváří v tvář krutému pronásledování ze strany státní moci, která si uzurpovala církevní úřady, měli odvahu veřejně se ke své víře hlásit a podstoupit případné mučednictví. Značná část anglických katolíků, jak jen mohla, skrývala své přesvědčení a dělala jisté ústupky vládní církvi; mnozí například přijímali v této církvi svátost křtu nebo uzavírali manželství.

Není pochyb, že manželství, v němž přišel William Shakespeare na svět, bylo uzavřeno ve Stratfordu roku 1557 dle katolického obřadu. Básníkův otec, John Shakespeare, dříve člověk zámožný, který svého času zastával významné úřady, byl později od roku 1592 veden jako „rekuzant“, tedy člověk nezúčastňující se anglikánských bohoslužeb.[8]V polovině osmnáctého století byla při přestavbě Shakespearova rodného domu nalezena závěť jeho otce, v níž jasně prohlašuje, že je a zůstane katolíkem.[9]

Rovněž nelze popřít katolickou víru básníkovy matky. Její otec, Robert Arden, zemřel jako katolík, a jiný člen rodiny Edward Arden se stal za panování královny Alžběty obětí náboženského pronásledování a podstoupil mučednickou smrt.

Co se samotného Williama Shakespeara týče, tak nemalý význam má jistě již zmíněné svědectví Richarda Daviese, tedy anglikánského duchovního, který žil nedaleko Statfordu. Svou poznámku by jistě nebyl napsal, kdyby o dané věci neměl nějaké vědomosti, tj. kdyby mezi tamějšími lidmi nepřežívalo přesvědčení o katolické víře Williama Shakespeara.[10]Některé skutečnosti však podle protestantských kritiků (Ulrici, Elze) věrohodnost tohoto ústního podání zpochybňují. Shakespeare měl být například pokřtěn a pohřben v protestantském stratfordském kostele; navštěvoval tamější městskou (protestantskou) školu a od protestantského biskupa z Worcesteru obdržel povolení k uzavření sňatku po jednorázových ohláškách.

Avšak i kdyby tomu tak skutečně bylo, stejně má tvrzení o protestantské víře geniálního básníka vážné trhliny. Neboť katolíci, kteří neměli v oněch dobách krvavého pronásledování dostatek sil zemřít za svou víru mučednickou smrtí, museli přijímat křest a požehnání manželství od protestantských duchovních. Jak ostatně víme, takový nátlak vládl v mnoha protestantských zemích až do dnešních dnů. Co se týče pohřbu, tak Shakespeare neprojevil v tomto směru za svého života žádné přání, přičemž po smrti už těžko mohl zabránit uložení svých ostatků v protestantském kostele. Ve prospěch Shakespearova údajného protestantismu nehovoří ani jeho závěť, v níž prohlašuje: „Chovám naději a pevně věřím, že toliko skrze zásluhy Ježíše Krista, mého Spasitele, dosáhnu účasti na věčném životě.“ Uvedená věta ale není žádným ustáleným protestantským obratem, jak se někteří domnívají, stejná slova užívali dříve i katolíci. Raich uvádí jako důkaz katolické předreformační modlitební knížky a odvolává se na historické bádání Johanna Janssena[11].

Další důkazy předkládané protestantskými spisovateli jsou příliš slabé na to, abychom se zde jimi vůbec zabývali. Na druhou stranu je nutné přiznat, že není ani dostatek jasných a přímých svědectví o katolické víře velkého básníka. Kdybychom neznali tehdejší postavení katolíků, mohli bychom Shakespeara podezřívat z jisté náboženské lhostejnosti. Avšak právě v této roušce, jíž Shakespeare obestřel svoje skutečné náboženské přesvědčení, spatřuje Rio jeho obezřetný postup a apologetickou taktiku. Ať tak či onak, básník ve svých dílech nikde nehájí protestantismus a při každé možné příležitosti vyjadřuje naprosto katolické názory.

„Bereme-li v úvahu,“ píše Raich, „náboženské poměry v tehdejší Anglii, a to zejména ve Stratfordu, kde se ještě za královny Alžběty velká část obyvatel držela staré víry, lze sice připustit, že Shakespeare byl protestantem, ale daleko pravděpodobnějším se zdá, že zůstal věrný Církvi, stejně jako jeho rodák a přítel Richard Burbage, jehož zmiňuje ve své poslední vůli, jako Catesby, Clopton, Arden a další. Úřední záznam o křtu, dispens v případě ohlášek a místo pohřbu sice hovoří ve prospěch protestantismu, avšak jméno otce na seznamu ,rekuzantů‘, výrazné zhoršení jeho majetkových poměrů způsobené patrně pronásledováním a propuštění ze zastávaných obecních úřadů, původ Williamovy matky z ryze katolické rodiny, a v neposlední řadě i svědectví Richarda Daviese, protestantského duchovního, který bydlel poblíž Stratfordu ještě za života básníkovy vnučky, to vše, zdá se, vypovídá ve prospěch katolicismu. Když s chladnou hlavou uvážíme veškeré argumenty pro a contra, musíme uznat, že historické prameny nejsou jednoznačné a nelze na jejich základě vynést rozhodující a jasný soud. Nezbývá tedy nic jiného, než prozkoumat samotná básníkova díla a přesvědčit se, zda neodhalí náboženské přesvědčení jejich autora. Neboť jestliže každý velký mistr projevuje do té či oné míry svoji duchovní podstatu ve svém díle, pak tentýž jev můžeme pozorovat i u velkého anglického dramatika, jehož genialita, srdce a celá duše se zrcadlí v téměř každém verši jeho nesmrtelného díla.“

Shakespearovo dílo

Pokud tedy dobová svědectví neřeší danou otázku bezezbytku, musíme se ptát: Jakým nábožensko-mravním názorem se básník řídí ve svých dílech? Nejde tedy o to, jak se básníkovo vyznání projevovalo navenek, nýbrž jaký duch promlouvá z jeho díla. Jestliže je Shakespearova poesie plodem takzvané reformace a protestantismu, pak má protestantismus právo užívat ji ke své obhajobě. Jestliže je však duší Shakespearovy poesie katolická víra a katolické myšlenky, pak převážná část této poesie bude novým svědectvím síly a hloubky katolicismu. V takovém případě budeme nuceni přiznat dílu anglického básníka stejný význam v poesii, jaký mají pro filosofii díla Aristotelova a sv. Augustina. Bude zřejmé, že Shakespeare, poslední velký anglický básník, je zároveň strážcem katolické tradice, usilujícím přivést zpět k této tradici zbloudilé myšlení své vlasti a novodobé společnosti obecně.

Raich, hledaje v Shakespearově díle jeho náboženské přesvědčení, nejprve správně poznamenává, že Shakespeare, jakožto dramatik, nevyslovuje své vlastní názory a zásady, nýbrž myšlenky a pocity postav, které uvádí na scénu, není tudíž snadné vyvodit z nich závěr o smýšlení autora. Je tedy zapotřebí nemalého pronikavosti a podrobného rozboru, aby člověk v hlubokých, živých a osobitých shakespearovských postavách rozeznal, co lze v jejich případě považovat za vyjádření básníkova přesvědčení, a co nikoli.

Vyobrazení duchovních osob

Autor knihy Shakespearův postoj ke katolickému náboženství dělí výsledky svého bádání na čtyři části. V první rozebírá myšlenky a věty velkého básníka o duchovenstvu: o řeholnicích, o protestantských kazatelích a katolických kněžích; dále se zamýšlí nad tím, jak Shakespeare psal o protestantismu a protestantské nauce v protikladu ke katolickému učení; nakonec uvádí všechny úryvky, v nichž velký básník vyjadřuje svoje názory na smrt, Boží soud a spásu. Tři následující kapitoly podrobně pojednávají o hrách (Král Jan, Jindřich V., Jindřich VIII.), v nichž se nejvýrazněji projevuje Shakespearův postoj ke katolicismu. Autor zcela oprávněně předkládá v úvodu své studie Shakespearovy obrazy řeholního života. Takzvaná reformace totiž od samého počátku vystupovala s výjimečnou nenávistí proti řeholním řádům. Protestantská Anglie Shakespearovy doby považovala zasvěcený život za „mnišské tmářství a pověry“. Avšak velký anglický básník tyto předsudky svých současníků nesdílel. Kdykoli hovoří o řeholnících, a je to poměrně často, vždy projevuje takovou znalost různých podrobností, takový vhled v ducha řeholních řádů a takovou úctu vůči nim, jakou lze očekávat pouze u katolíka, který je v přímém styku s katolickým církevním životem. Kde však básník čerpal znalost řeholního života? Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Od zrušení více než šesti set klášterů, které v Anglii před „reformací“ působily, uplynulo půl století. Už v roce 1536 žádal král Jindřich VIII. od parlamentu zabavení majetku tří set sedmdesáti šesti menších klášterů, do nichž, jak praví tehdejší nařízení, „se vplížila nevázanost“, zatímco „ve větších klášterech vládne, díky Bohu, kázeň a je přísně dodržována“. V dolní sněmovně narazil králův návrh na nesouhlas. Jindřich VIII. se následně na zástupce sněmovny obrátil se slovy: „Dozvěděli jsme se, že naše nařízení je zpochybňováno. Prohlašujeme tedy, že musí být přijato, byť bychom byli nuceni setnout několik vašich hlav.“ Králově vůli bylo pochopitelně učiněno zadost. Následně bylo bez udání dalších důvodů zrušeno zbylých dvě stě šedesát devět klášterů, ve kterých ještě před čtyřmi lety byla „kázeň přísně dodržována“. Po zavedení kalvinistických zásad byl soustavně a cíleně živen odpor vůči zasvěcenému životu, přičemž v „Devětatřiceti náboženských artikulích“ anglikanismu z roku 1563 je katolické učení o evangelijních radách nazýváno „domýšlivostí a bezbožností“. Podobné smýšlení ale u Shakespeara vůbec nenajdeme. Naopak, ve svých dílech vždy zdůrazňuje ideální stránku řeholních řádů, jejichž ducha dokonale zná.

Nejprve se podívejme na řeholníky ze Shakespearových her. V bratru Vavřincovi, jenž je Romeovým přítelem a duchovním otcem a který žehná jeho manželskému svazku s Julií, nacházíme postavu dokonalou, mravně čistou, váženou, která odumřela světu a oddala se plně Bohu. Nutno mít v tvrdém srdci sektářkou umíněnost, aby člověk, tak jak to učinil protestant Brooke[12], nazval počestné a kanonicky právoplatné manželství Romea a Julie „zneužitím ctihodného jména zákonného manželství k překrytí hanby zcizeného vztahu“.[13]

Stejně tak ideálně jsou vykresleny postavy mnicha Františka v komedii Mnoho povyku pro nic, bratra Patrika ve Dvou kramářích z Verony a kněze, který vystupuje v komedii Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete jako svědek zásnub. Velkou úctu pro řeholníka a kněze projevuje básník zejména v komedii Něco za něco, kde do úst knížete převlečeného za mnicha vkládá vážná slova o hříchu a pokání a kde onen kníže tak důstojně plní svoji roli, že nelze postřehnout sebemenší odchylku od duchovní vznešenosti.

Nejideálnější postavou, s níž se v Shakespearových hrách setkáváme, je Isabela z Něco za něco. Lucio, který přichází k Isabele, aby ji žádal o přímluvu za jejího bratra a svého přítele, praví:

„Vy mi připadáte jako svatá,
jak nebeský a nesmrtelný duch.
S vámi já musím mluvit upřímně
jak se světicí“ (jednání 1., výstup 4.).[14]

A ukazuje se, že takovou Isabela skutečně je, když s ušlechtilou vážností prosí náměstka knížete o omilostnění bratra, ale důrazně odmítá jeho návrh zachránit jej výměnou za hřích a obětováním svého panenství:

„Pro bratra udělám, co pro sebe.
Než vydala bych svoje tělo hanbě,
krvavé šrámy po biči bych nesla
jak rubíny a na smrt chystala se
jak na vytoužené lože.

Potom váš bratr musí ovšem zemřít.

Nakonec to tak bude lepší.
Radši ať bratr jednou zemře,
než aby sestra spasila ho tím,
že sama bude umírat věčně“ (2, 4).[15]

Vše, co Isabela dělá a říká, je natolik prodchnuto klášterním zasvěceným životem, že se téměř zdá, jako by celá hra byla napsána k oslavě panenství a vyprošení milostí. Proto zmíněné dílo zůstalo pro protestantské spisovatele nepochopené; nechápe ho ani Ulrici[16]. Je totiž nutné být věřícím katolíkem, aby člověk dokázal vnímat náboženský život, který básník vykreslil v postavě Isabely a jiných řeholnicích.

Shakespeare rovněž uvádí na scénu řadu protestantských duchovních. První místo zde patří zamilovanému a omezenému dvojctihodném pánu Davidu Velebovi z Veselých paniček windsorských; tato postava odehrává tak bídnou a směšnou roli, že se v ní Shakespeare chtěl patrně vysmát anglikánskému duchovenstvu. Po jeho bok se řadí hloupý kaplan Nathan z Marné lásky snahy, ctihodný Oliver Písmokaz z Jak se vám líbí a další. Tyto karikatury duchovenstva šlehá Shakespeare svým geniálním sarkasmem a nepromíjí ani puritánům. Typ ničemy a zbabělého rytíře Jana Falstaffa v sobě zahrnuje nemálo puritánských rysů.

Protestantští kritici namítají, že se v shakespearovské karikatuře protestantského duchovenstva pouze odráží duch doby. Ale pokud tomu tak skutečně je, tím více zaráží, že velký básník mezi všeobecným pohrdáním, jakému se v oné době těšilo protestantské duchovenstvo, projevuje takovou úctu duchovenstvu katolickému.

Až na malé výjimky vystupují v Shakespearových hrách katoličtí biskupové jako představitelé zákonnosti a cti, jimž dokonce i protivníci vzdávají hold; například biskup z Carlisle a westminsterský opat v Richardovi II., arcibiskup z Yorku v Jindřichu IV., arcibiskup z Canterbury a biskup z Ely v Jindřichu V.

Autor vytváří uvedené postavy velmi zasvěceně a vyvozuje z nich poučné závěry. Pomiňme však tuto část Raichova díla a podívejme se blíže na mravně-náboženské chápání anglického básníka. O to nám totiž především jde. Byť by totiž Shakespeare o duchovenstvu, biskupech a řeholnicích hovořil i přísně a nepřívětivě, ještě to nemusí svědčit o jeho protikatolickém smýšlení. Příkře o duchovních totiž psali i někteří středověcí básníci. Pokud ale Shakespeare ve všech nejdůležitějších pravdách víry smýšlel a cítil katolicky, pak z toho pochopitelně vyplývá, že nemohl být protestantem. A právě tak tomu bylo, jak dokládá německý badatel Shakespearova díla.

Shakespearovy mravní a náboženské názory

Shakespeare stojí jasně a upřímně na půdě přirozené a křesťanské mravnosti; je mu cizí „reformační“ teorie odmítající svobodnou vůli, hlásající naprostou zkaženost lidské přirozenosti a pohrdající dobrými skutky. V Shakespearových hrách sice najdeme úryvky převzaté z luteránského protestantismu, ale básník je vkládá do úst Falstaffovi nebo jiným zkaženým postavám. Falstaff například hovoří v takovémto duchu: „Mám více masa než jiní lidé, a tím samým více slabostí“ (Jindřich VI. díl I., 3, 3)[17]; nebo „Když už i bohové jsou tak chytlaví, co mají dělat ubozí lidé?“ (Veselé paničky windsorské 5, 5)[18]. Vrah vévody Jiřího z Clarence říká svému kumpánovi, kterého zachvátilo svědomí: „Čerta starýho, nevěř mu! Bude se k tobě tak dlouho šmajchlovat, až se rozbrečíš“ (Richard III. 1, 4)[19].

Kde ale promlouvají ušlechtilé postavy, tam se všude setkáváme s ryzí myšlenkou přirozené a křesťanské mravnosti. Výše jsme zmínili Shakespearovo chápání smrtelného hříchu, které vložil do úst řeholnice Isabely. Svůj názor na význam přísahy vyjadřuje básník těmito slovy: „Jest velký hřích, když přísaháme na hřích; než větší hřích jest stát v hříšném slibu“ (Jindřich VI. I. 5, 1)[20].

V Shakespearových dílech nacházíme i sebevraždu, která je v současné protestantské poesii tak oslavována. Nicméně s výjimkou Othella, Romea a Julie se sebevraždy dopouštějí toliko zženštilí pohané, jako Antonius a Kleopatra, nebo zločinci, jako Goneril a Lady Macbeth, případně duševně pomatení, jako Ofélie, která si sáhne na svůj život. Othello, chycen do osidel vychytralých ničemů a zmítaný náruživostí, se rozhodne vykonat sám na sobě trest smrti. Romeo a Julie jsou skutečnými obětmi vnějších okolností, které sice jejich čin neospravedlňují, ale jak sám Shakespeare objasňuje: „Svět nezná pověsti tak truchlivé, nad onu Romea a Julie“ (Romeo a Julie 5, 3)[21]. Odsouzení sebevraždy najdeme u Shakespeara na řadě míst, zejména v Hamletovi.

Oproti dvaadvacátému článku anglikánského vyznání, který otevřeně popírá katolické učení o očistci, odpustcích a úctě svatých, Shakespeare při každé příležitosti podává svědectví víry v tyto pravdy, jež novátoři odmítali. A tak například duch Hamletova otce s velkou hrůzou promlouvá o očistcových trestech:

„Jsem duch tvého otce.
Souzeno mi je v noci obcházet
a ve dne v plamenech pak držet půst,
v očistném ohni pak pálit všechny hříchy,
které jsem páchal za živa. A kdybych
směl vyprávět, jak trpím ve vězení,
nejslabším slovem tohoto příběhu
utýral bych ti duši, zmrazil krev
a oči by ti vystřelily z důlků
jak hvězdy ze svých sfér, tvůj upravený
účes by se rozpadl a každý vlas
by hrůzou vstal jak osten dikobraza.
Tajemství věčnosti však nesmím vykřičet
do uší smrtelníka“ (1, 5).[22]

Velký básník vždy s hlubokou úctou, v katolickém duchu, hovoří o vzývání přímluvy svatých, askezi, postech či modlitbě. Zejména zaráží úcta, s níž se Shakespeare vyjadřuje ve prospěch církevního chápání manželství, nerozlučitelnosti manželského svazku.

Shakespearovský badatel pojednává o všech zmíněných bodech s obrovskou znalostí tématu; samostatnou kapitolu věnuje scénám smrti v Shakespearových dílech. Těchto scén je tolik, až by se mohlo zdát, že anglický básník chtěl své součastníky a ty, kteří přijdou po něm, naučit „umění dobré smrti“.[23]Zásady, jež při této příležitosti vyslovuje, jsou hluboké, křesťanské, katolické. Jeho hrdinové neznají většího neštěstí než náhlou smrt, na niž se nelze připravit. Shakespeare považuje zpověď a pokání za podmínku dobré smrti. Duch Hamletova otce si s největší bolestí stěžuje:

„Když jsem usnul
v zahradě jako každé poledne,
v té nestřežené hodině tvůj strýc
se přikradl ke mně s jedovatou trestí
a do uší mi nalil leprózní
výtažek, co tak zhoubně působí,
že v lidské krvi těká jako rtuť,
hned rozběhne se do všech žil a cév
a jako ocet nakapaný do mléka
pak s okamžitým, hrůzným účinkem
promění zdravě kolující krev
v zahoustlou kaši. To se stalo mně
a tělo se mi hned, jak měl bych lepru,
pokrylo strupatou a hnusnou kůrou
ze samých boláků a vředů.
Bratrovou rukou ve spánku jsem přišel
o život, o trůn, o svou královnu,
mé hříchy ani nestačily odkvést,
a žádná zpověď, žádné rozhřešení
či pomazání, žádné účty – nic,
jen hlava ztěžklá břemenem mých vin.
Ó, hrůza hrůzoucí, ó, hrůza, hrůza!“ (1, 5)[24]

Othello, navzdory šílené náruživosti, která mu vkládá do ruky vražednou dýku, praví k manželce toto:

„Vzpomínáš-li si na nějakou vinu
neusmířenou dosud s hněvem nebes
a s jejich milostí, pros za ni teď!

[…]

Učiň to, a buď stručná! Poodejdu.
Já tvého ducha nepřipraveného
zabíjet nechci za nic, ne tvou duši“ (5, 2).[25]

Způsob, jímž v Shakespearových hrách umírají nekající zločinci a na druhé straně spravedliví, svědčí o básníkově víře v odvěkou spravedlnost. Stačí vzpomenout smrt krále a královny v Hamletovi. Jsou, můžeme-li to tak říci, už za života odsouzeni a umírají bez Boha. Smrt královny Kateřiny je krásná, svatá. Pozornost si zaslouží také to, že Shakespeare přisuzuje výsadu klidné, svaté smrti pouze křesťanům; Antonius a Kleopatra odcházejí ze života se světskými touhami.

Sledujeme-li pozorně Shakespearovo zobrazení smrti, pak se nelze ubránit údivu nad tím, jak mohl například Gervinus prohlásit, že „Shakespeare nechává umírat zlé i dobré ve vášních, bez myšlenky na náboženství“[26], nebo Elze, že „nejsme schopni zjistit básníkův osobní pohled na otázku víry v nesmrtelnost duše“ a že „Shakespeare považoval smrt za neodvratný osud bez naděje na posmrtný život“[27]. Člověk musí zcela překroutit význam některých pojmů, aby z velkého básníka učinil racionalistu, „který vyznává čistě světskou morálku a nikde neholduje náboženskému snění [sic!]“[28]. Pokud Shakespeare něčím byl, tak byl především křesťanem. Veškerý jeho pohled na život se stává nepochopitelným, budeme-li v něm hledat novodobý racionalismus, pantheismus nebo materialismus.

Náboženské smýšlení v historických hrách

V poslední části svého díla se Raich zabývá hrami, které mohou vnést nejvíce světla v otázce náboženského přesvědčení geniálního básníka, přičemž se nejprve věnuje Králi Janovi, v němž podle Gervinuse měl Shakespeare „vylíčit sám sebe v jasných barvách jakožto protestanta“[29].

Takovéto chápání je však podle Raicha naprosto zcestné. V Králi Janovi vystupuje Shakespeare spíše jako obhájce katolicismu, neboť přepracoval protestantskou předlohu tak, že zmírnil nebo vyškrtl útoky na papeže, duchovenstvo a řeholní řády, čímž zcela změnil původní záměr protestantského básníka.[30]

V Shakespearově novém zpracování se sice stále nacházejí prudké výpady proti papeži a duchovenstvu, ale protiřímský král Jan, který je vyslovuje, rozhodně neztělesňuje básníkovy názory. Shakespearem odsuzovaný král bídně hyne, zatímco kardinál Pandulf sjednává mír mezi oběma křesťanskými státy a usmiřuje Anglii s Církví. A taková hra je nazývána pomníkem protestantských citů!

Pro poznání Shakespearova náboženského smýšlení je dále důležitá hra Jindřich V., v níž básník uvádí na scénu svého oblíbeného hrdinu, „zrcadlo křesťanských králů a pravého milovníka Církve svaté“[31]. Nalézáme zde čistě katolickou poslušnost vůči autoritě Církve. Pravověrný král řeší otázky týkající se křesťanské mravnosti a práva války. V obavách myslí na spásu duše padlých vojáků, v pokorné modlitbě prosí Boha o vítězství; Bohu věnuje vítězné trofeje. Král, o němž Shakespeare s takovou úctou hovoří, byl odhodlaným odpůrcem Wycliffových stoupenců a odsoudil k smrti jejich vůdce, který jej chtěl sesadit. V Shakespearově hře není pouze cítit závan katolicismu, v ní je vše katolické.

Nemalý význam má rovněž hra Vše je pravdivé, čili, jak byla později nazvána, Jindřich VIII. V dané hře se potýkáme s těžko vysvětlitelným rozporem mezi prvními čtyřmi jednáními, která představují strádání katolické církve v Anglii, a pátým jednáním, jež v postavě Anny Boleynové opěvuje zavedení protestantismu. Zatímco první část staví do protikladu ušlechtilou a zbožnou Kateřinu Aragonskou[32]jakožto nesrovnatelný, svatý ideál k surovému a bezbožnému králi Jindřichovi VIII., přičemž odsuzuje všechny jeho kroky k uznání cizoložství, tak druhá část, tedy páté jednání, tohoto krále, jeho metresu a jejich dítě, „panenskou“ Alžbětu, oslavuje. V prvních čtyřech jednáních vystupuje Shakespeare jako neúprosný soudce „reformace“, v pátém se z něj stává pochlebovačný opěvovatel protestantismu.

Tento zarážející rozpor je možné vysvětlit tím, že připustíme, že Shakespeare nebyl autorem pátého jednání a zmíněné jednání bylo později někým dopsáno. Této hypotézy, s níž už dříve přišlo mnoho literárních historiků, a to i protestantských, se drží také autor Shakespearova postoje ke katolickému náboženství. Již samotný původní název hry Vše je pravdivé totiž vůbec neodpovídá pátému jednání, které je skrz na skrz nasáklé lží a přetvářkou a stojí v ostrém protikladu k předchozímu ději. Ba co víc, prolog a epilog se mohou vztahovat pouze k prvním čtyřem jednáním. Epilog například jasně naznačuje, že hlavní hrdinkou hry je královna Kateřina. Raich navíc se vší vědeckou přesností dokazuje, že se sloh pátého jednání liší od slohu předešlých čtyř jednání a není hoden Shakespearova pera. Proto hypotéza, že autorem tohoto jednání byl někdo jiný, je velmi pravděpodobná. Pokud ji odmítneme, pak nám nezbude nic jiného než připustit, že básník ve snaze uvést svoji hru a vyhnout se případnému pronásledování připojil páté jednání jako hořkou satiru. I to je možné, byť velmi vážné důvody svědčí daleko více o tom, že páté jednání je pozdějším, cizím dodatkem.[33]

Závěr

Svoje krásné a vyčerpávající dílo končí Raich těmito slovy:

„Kdo se upřímně zamyslí nad všemi skutečnostmi, které zde uvádím, ten uzná, že katolíci jsou oprávněni spatřovat v králi anglických básníků svého náboženského spoluvyznavače a že ho po právu řadí do plejády nesmrtelných básníků a Shakespearových současníků (Camoes, Cervantes, de Vega, Calderon), jež zrodilo Portugalsko a Španělsko. Jistota úsudku geniálního básníka; jeho myšlení a výroky vyplývající z víry v neměnnou neomylnou pravdu, nikoli z osobních, a tím nejistých, domněnek; jeho nedostižný humor, poslední odlesk ,staré veselé Anglie‘; jeho všestranný duch, jímž dokáže pochopit a vystihnout člověka a všechny společenské vrstvy; jeho vzlet bleskurychle pronikající všechny sféry bytí a skrývající v sobě takovou plnost života, že k vyjádření bohatství myšlenek, jež se rodí v básníkově hlavě, rozvíjí vedle hlavního děje dva či tři děje doprovázející – to vše připomíná vnímavému katolíkovi jeho vlastní Církev, která se nazývá katolickou, tedy všeobecnou, a která, střežíc veškerou moudrost vykoupení světa, zahrnuje celý lidský život, celé lidstvo a celé dějiny; to vše klade katolíkovi před oči svatou vznešenost a půvab jeho Církve ztělesněné nádhernými gotickými katedrálami a tak rozvětvený, z jediné myšlenky vzešlý majestátní dóm katolické dogmatiky a mravnosti; nevyčerpatelnou rozmanitost bohoslužby Církve, její svátky, bezpočet jejích svatých a mučedníků.[34]Když se katolík noří do Shakespearova díla, nachází zde svět dobře známých katolických pojmů, citů a zásad… Žádný ze shakespearovských komentátorů se naopak nikdy neodvážil tvrdit, že tento básník čerpal svoje názory z omezeného Lutherova nebo Kalvínova učení nebo že lze s těmito naukami smířit podivuhodné bohatství a sílu Shakespearova génia. Oba zmínění novátoři totiž svým přepjatým pojetím prvotního hříchu a jeho následků, popíráním svobodné vůle, mylným chápáním předurčení, jakož i svojí teorií o ospravedlnění pouhou vírou a nakonec také snižováním významu dobrých skutků pokřivili lidskou přirozenost, touhu po evangelijní dokonalosti nazvali domýšlivostí a pýchou, kláštery a umrtvování zahrnuli pohrdáním, zrušili oltář a oběť, bohoslužbu omezili na doktrinářské kázání a pár kostelních písní, posměchem stíhali vzory svatých, zničili jejich obrazy a v holých zdech svých sborů udusili náboženské teplo. Spolu s obětí zavrhli vyznavači luteranismu a kalvinismu kněžství a zřekli se viditelné Církve a jejího úřadu, zpřetrhali živou tradici víry a pouto s minulostí a vydali křesťanskou nauku napospas svévolnému bádání bible a soukromým domněnkám. Z tohoto jednostranného popření vznikl mrtvý, chladný, přízemní takzvaný ,racionalismus‘, mezi nímž a Shakespearovým duchem vládne takový rozdíl, jako mezi mrazivým zimním dnem a slunečním jarním jitrem… Pro Shakespeara je katolická církev duchem a životem, Božím dílem mezi národy, pokladnicí křesťanského myšlení, z níž čerpá svoje ideály a světlo.“

Převzato z Przegląd Katolicki 9 a 10/1885.
Přeložil Adam Podborský.
Poznámkami opatřil a mezititulky vložil Edmund Kříž.

[1] Chateaubriand se Shakespearovi věnoval zejména ve své „Eseji o anglické literatuře“ (Essai sur la littérature anglaise, 1836), „Pamětech ze záhrobí“ (Mémoires d'outre-tombe, 1848, kniha XII., kap. 1.) a článku „Shakespeare“, který vyšel v Revue des Deux Mondes, leden–březen 1836.

[2] Míněn Alexis-François Rio (20. 5. 1797 – 17. 6. 1874), autor několikasvazkového díla o křesťanském umění, který vydal v roce 1864 více než třistastránkové pojednání o Shakespearovi.

[3] August Reichensperger (22. 3. 1808 – 16. 7. 1895), německý politik a spisovatel, který se ve svých knihách věnoval zejména středověké architektuře a umění. Jeho text o Williamu Shakespearovi vyšel v devátém a desátém čísle Frankfurter zeitgemäße Broschüren, 1871.

[4] Michael Bernays (27. 11. 1834 – 25. 2. 1897), německý literární kritik židovského původu, který ve věku dvaadvaceti let přestoupil na protestantismus. Jeho text, kde hájil tezi, že Shakespeare byl protestant, vyšel v prvním čísle „Ročenky německého shakespearovského spolku“ (Jahrbuchder deutschen Shakespeare-gesellschaft, 1865).

[5] Johann Michael Raich (17. 1. 1832 – 28. 3. 1907), německý teolog a spisovatel, sekretář biskupa Wilhelma Emmanuela von Kettelera a pozdější děkan mohučské katedrály. Raich byl autorem řady knih (některé psal pod pseudonymem Otto Beuren), sám působil také jako vydavatel. Vydal např. korespondenci mezi Novalisem a Schlegelem nebo dopisy Dorothey Schlegelové, po jistou dobu zastával i místo šéfredaktora časopisu Der Katholik. Jeho kniha Shakespeare's Stellung zur katholischen Religion („Shakespearův postoj ke katolickému náboženství“) vyšla v roce 1884.

[6] Citát z Chateaubriandovy „Eseje o anglické literatuře“. Věta zní: „Shakespeare, selon toutes les probabilités, s'il était quelque chose, était catholique.“ Přesnější překlad tedy je: „Pokud Shakespeare něčím byl, tak byl se vší pravděpodobností katolíkem.“

[7] Rukopis anglikánského faráře Williama Fulmana, obsahující životopisné črty některých osobností, se dnes nachází v knihovně Corpus Christi College na univerzitě v Oxfordu.

[8] Označení „rekuzant“ vychází z latinského slova recuso, tj. „odmítat“. Jako důvod jeho neúčasti jsou v úředním záznamu uvedeny neutěšené majetkové poměry. Odborníci se přou, zda to byl skutečný důvod, či spíše záminka, aby jako katolík nemusel být přítomen na anglikánských bohoslužbách.

[9] Ohledně závěti Johna Shakespeara panuje řada nejasností. Závěť se dostala do rukou Edmonda Malona, anglického odborníka na Shakespearovo dílo, který ji nejprve označil za pravou, ale pak prohlásil, že se zmýlil. Následně se závěť ztratila. Podle toho, co Malone zaznamenal, se zdá, že text byl z větší části opisem „Poslední vůle duše“ sv. Karla Boromejského, kterou tehdy v Anglii rozšiřovali jezuité, mj. sv. Edmund Kampián. Někteří historici však poukazují na to, že tehdy nebylo mezi věřícími ničím výjimečným podepisovat duchovní závěť sestavenou tímto světcem. Ostatně, John Shakespeare neuměl podle všeho psát, závěť musel tedy za něj vyhotovit někdo jiný. Není také jasné, proč by John Jordan, který závěť objevil a který sám nebyl katolíkem, podvrh takovéhoto znění vytvářel.

[10] Zápis Richarda Daviese nelze považovat za přímé svědectví, jelikož se se Shakespearem pochopitelně nikdy nesetkal. Kromě poznámky o jeho „papeženectví“ uvádí i některá nepřesná tvrzení. Davies podle všeho skutečně pouze zaznamenal místní „klepy“, což přinejmenším znamená, že v Shakespearově kraji kolovaly ještě desítky let po jeho smrti zvěsti o básníkově katolické víře.

[11] Johannes Janssen, An meine Kritiker, 1882, str. 37.

[12] Arthur Brooke byl anglický básník, který do angličtiny volně přebásnil novelu Giuletta e Romeo agenského biskupa Mattea Bandella. Zmíněný příběh se stal inspirací i Williamu Shakespearovi. Brooke utonul v roce 1563, když se snažil přeplout do Francie, aby pomohl tamějším protestantským silám.

[13] Tohoto rozdílu v chápání Romea a Julie mezi protestantem Brookem a Shakespearem si povšimla řada odborníků. Viz např. Paul N. Siegel „Christianity and the Religion of Love in Romeo and Juliet“ in: Shakespeare Quarterly, podzim 1961.

[14] Překlad M. Hilský.

[15] Překlad M. Hilský a EK. Hilský překládá verš „Better it were a brother died at once“ jako „Radši ať bratr okamžitě zemře“ a „... die for ever“ jako „… navždy zatratí“. Tím ovšem poněkud zaniká původní záměr, jehož účelem je ukázat nicotnost tělesné smrti oproti věčnému zavržení, tedy dichotomie „zemřít jednou“ – „umírat věčně“. S podobným mravním rozlišením se ostatně setkáváme např. i v Juliu Caesarovi: „Zbabělci, než zemřou, umírají mnohokrát; statečný však zakusí smrt pouze jednou“ (2, 2).

[16] Viz Hermann Ulrici, Ueber Shakspeare's dramatische Kunst, 1839, str. 333–342.

[17] Překlad F. Čelakovský a EK. (Čelakovský nevhodně překládá slovo „frailty“ jako „křehkost“. Přesnější je v daném smyslu „slabost“.)

[18] Překlad E. A. Saudek.

[19] Překlad B. Hodek.

[20] Překlad J. Malý.

[21] Překlad J. J. Čejka.

[22] Překlad M. Hilský.

[23] Tomuto tématu se např. věnuje Paul M. Cubeta, „Falstaff and the Art of Dying“ in: Studies in English Literature, 1500-1900, jaro 1987; nebo Karl S. Guthke, „Last Words in Shakespeare’s Plays: The Challenge to the Ars Moriendi Tradition“ in: Jahrbuch der Deutschen Shakespeare-Gesellschaft West, 1992.

[24] Překlad M. Hilský.

[25] Překlad E. A. Saudek.

[26] Georg Gottfried Gervinus, Shakespeare, sv. 4, 1850.

[27] Karl Elze, William Shakespeare, 1876.

[28] Gervinus, op. cit.

[29] Gervinus, Shakespeare, sv. 2, 1849.

[30] Autor zde hovoří o ostře protikatolické hře neznámého autora The Troublesome Reign of King John („Nelehká vláda krále Jana“) z roku 1589, z níž podle většiny odborníků Shakespeare vycházel. Viz např. předmluvu H. H. Furnesse Jr. k vydání The Life and Death of King John z roku 1919; nebo G. K. Hunter, English Drama 1586–1642: The Age of Shakespeare, 1997.

[31] Jindřich V. 2, prolog; 1, 1. Překlad EK.

[32] Shakespeare nazývá katolickou královnu Kateřinu Aragonskou „královnou pozemských královen“ (Jindřich VIII. 2, 4).

[33] Významné jazykové srovnání pátého jednání se zbytkem textu provedl americký odborník na anglickou renesanční literaturu Cyrus Hoy, který dokázal, že se užitý styl v obou částech podstatně liší, přičemž potvrdil předchozí domněnky, že autorem pátého jednání, jakož i některých dalších doplňků, je protestantský dramatik John Fletcher. Viz „The Shares of Fletcher and his Collaborators in the Beaumont and Fletcher Canon“ in: Studies in Bibliography 15/1962. Dnes již většina literárních znalců nepovažuje Shakespeara za autora pátého jednání, připisují jej právě zmíněnému Fletcherovi. Viz David V. Erdman a Ephraim G. Fogel, Evidence for Authorship: Essays on Problems of Attribution, 1966, str. 457–78.

[34] Jistě není bez zajímavosti, že Shakespeare zmiňuje ve svých hrách Londýn šedesátkrát, zatímco Řím dvě stě devadesátkrát. Viz Hildegard Hammerschmidtová-Hummelová, Die verborgene Existenz des William Shakespeare, 2001.

Te Deum 4/2011

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.