Michal Rusek: Czechia, ateismus, islám a multikulturní dogma

Nebo bylo vytvoření Československa spíše zájmem a projektem velmocí? Tedy USA, Francie a Anglie? Protože nás vůdci těchto velmocí měli osobně rádi? A přáli nám? Nebo naopak měly tyto velmoci tehdy v našem regionu nějaký svůj vlastní geopolitický zájem? A dnes zde žádný svůj zájem nehájí? Opravdu pro ně nebude faktickou geopolitickou výhodou, když v Evropě zmizí národy, když zmizí živé tradice, které násspojují (bohužel: dnes už platí jen „kdysi spojovaly“), ale budou zde vlastně už pouze jednotlivci?

A kdo jsme tedy my? Existujeme ještě vůbec? Spojuje nás vůbec ještě něco? Jazyk? Dějiny? Území? Jaký máme společný soubor zájmů a hodnot dnes? – K tomu viz komentář ČR po Listopadu: Nepřítel není!

Ilustrace z knihy Poslání střední Evropy

V roce 2016 žijeme v zemi bez národa a bez tradic se supernovým jménem Czechia, čímž názvy Morava a Slezsko definitivně mizí v propadlišti dějin. Přitom ještě i před pouhými 70 lety tu byl název Čechy a Morava („Böhmen und Mähren“)… Jakoby tu dnes byla postmoderní povinnost stručnosti a zkracování, takže jsme spolu s názvem země rovnou zkrátili i naši historickou paměť. Už zde nejsou doma křesťané, už zde nejsou doma Češi, Moravané a Slezané. Tahle země patří všem. Hate free. Krásná multikulturní droga, vítej v novém světě, Neo…

V 21. století je tedy národ cosi starého a nepotřebného a stejně tak nepotřebujeme ani křesťanství. Moderní a „in“ jsou místo něj meditace a esoterická hnutí, která lze zahrnout do širokého proudu New-Age, tedy např. přírodní šamanismus s bubínky a dredy nebo různě updateovaný a na místní poměry upravený buddhismus či taoismus. Jen opravdu malá menšina obyvatel (kolem 10 až 20 %) se ještě hlásí ke křesťanství a spíše jen výjimečně člověk potká poctivého skalního ateistu, který ani na smrtelné posteli alespoň na chvíli nezapochybuje o svém ateismu čili bezvěrectví. Zkrátka být tradičním křesťanem nebo naopak ateistou na plný úvazek není v Česku vůbec snadné. Ten, kdo chce držet ruku na tepu doby, musí dnes být i ohledně víry multi-kulti.

Místo poctivého, trpělivého a náročného hledání často plného trpkého zklamání, je mnohem snazší hlásat, že tu je cosi vyššího, viz třeba:

»Moderní člověk si leckdy myslí, že zcela pochopil svět, že sám je jeho vrcholem: Omámen výkony vlastního ducha, novověkou vědou a technikou, zapomíná, že jeho vědění má meze, že za těmito hranicemi je velké tajemství a že existuje cosi vyššího a nekonečně důmyslnějšího, než je lidský rozum.« (Václav Havel)

Ovšem slova jako „velké tajemství“ nebo „cosi vyššího“ jsou ve faktickém a supermoderním světě internetu a rozlišení 4K jen velmi slabou záslepkou trvalé lidské touhy pronikat k podstatě bytí.

Křesťanství zázraků zbavené

Pravda je, že dnes často cítíme až hlubokou intuitivní nedůvěru k místnímu tradičnímu náboženství. Proč?

Odpověď zde je kupodivu snadná: Je to proto, že každé náboženství je vytvořené lidmi. A to, co bylo před dvěma tisíci lety doslova povinnou součástí každého náboženství, tedy celá sada velkých a zásadních zázraků, skrze které tehdejší člověk uvěřil, že je zde cosi výjimečného, co jej dalece přesahuje, to je v 21. století přesně naopak velmi účinnou spirituální brzdou. Protože moderní člověk není schopen uvěřit, že právě historický Ježíš Nazaretský byl na rozdíl od nás všech opravdovým živým Synem Božím, že jeho matka Marie „nepoznala“ muže a byla panna, že chodil po vodě, že konal další zázraky a nakonec vstal třetího dne z mrtvých. Dnes je prostě nemožné chtít po moderním mladém člověku, aby založil svou autentickou a živou víru na zázracích, které osobně neviděl. Moderní člověk odmítá – a je to správně – založit svou spiritualitu na slovech, dokonce považuje logiku, která dříve byla běžná, tedy úvahu „věřím, protože to a to je zázrak“ za zkratkovitou až slaboduchou.

Zde můžeme připomenout skvělou knihu Gustava Meyrinka s názvem Anděl západního okna, kde je tento problém popsán: Člověk nikdy nemůže ze sebe sejmout odpovědnost za své rozhodnutí, protože nikdy nevíme, kdo stojí za případným nadpozemským jevem. Není možné věřit proto, že se stal zázrak, protože nevíme, kdo za ním stojí. Když za ním bude stát Odpůrce, svede nás na scestí. Víra založená skrze argument zázraku není to, co poctivý věřící hledá.

Budeme si muset zvyknout na fakt, že moderní podstata křesťanské spirituality nestojí a nepadá s vírou v křesťanská dogmata – viz diskusi pod textem: Potřebujeme církve a dogmata?

Je faktem, že nositel duchovního impulzu Ježíš Nazaretský nikdy nemluvil teprve o mnohem později vytvořené církevní hierarchii v čele s papežem. Ježíš Nazaretský opravdu žádné křesťanské náboženství nezaložil. Toto se musíme naučit pečlivě rozlišovat. Lidmi vytvářená náboženství jsou vždy lidské povahy, naopak autentická lidská spiritualita vychází z reálné „fyzikální“ podstaty tohoto Vesmíru (která není ateistická), proto tato spiritualita není ani naivním středověkým tmářstvím na jedné straně, ale ani moderně rozmlženým Halíkovým a Havlovým multikulturním „něcismem“ na straně druhé.

Je možné říci, že hluboká a pravdivá spirituální podstata našeho křesťanství teprve čeká na svoji reinkarnaci, na své znovuvzkříšení.

Mesiáška Merkelová a její nové multi-kulti náboženství

Nicméně dějinné síly tiše a vytrvale pracují a emancipace živé spirituální podstaty křesťanství od tisíciletého nánosu křesťanského náboženství (které na konci druhého tisíciletí po Kristu to autenticky duchovní, tedy spirituální podstatu křesťanství důkladně přikrylo a zamaskovalo) je už konečně na pořadu dne, přestože ani nevíme, komu můžeme za zmíněné dějinné síly poděkovat:

Možná mesiášskému syndromu faktické šéfky EU Merkelové, dcery faráře z NDR, která vytváří nové evropské multi-kulti náboženství? Nebo spíš snaze nadnárodních kapitálových center (finančních kruhů) udržet zisky a tedy zlevnit cenu práce v celé Evropě, když už i čínské mzdy jsou vyšší než v novodobých východních evropských koloniích, třeba než v Rumunsku? Nebo jde o pomstu a odplatu izraelských židů Němcům za holocaust? A co když se spolu dohodly světové velmoci číslo jedna a dva, tedy Čína a USA, a ty si Evropu docela obyčejně a prostě již rozparcelovaly? Protože pro ně bude snazší převzít Evropu v rozkladu a my budeme tyto velmoci ještě vítat jako osvoboditele Evropy? Ani toto nelze vyloučit. To vše prostě nevíme.

Tabulka minimální mzdy v Číně (viz zdroj)

Stěhování národů jako potřebný duchovní impulz

Ano, je to paradoxně právě řízená expanze islámu do staré Evropy (během 24 hodin by mohla Evropa neprodyšně uzavřít své hranice, pokud by skutečně chtěla), jež působí, že se dnes více zajímáme o své kořeny, že začínáme více přemýšlet o tom, zda Země je stále ještě ta plochá deska, kterou nesou tři sloni… Jistě, planeta Země je kulatá a otáčí se kolem hvězdy jménem Slunce, to už opravdu víme, ale nějak dál na cestě poznání podstaty tajemství našeho Vesmíru a lidské duše jsme nepokročili. Vůbec.

Stále nevíme, proč je zde to lego z atomů, prostoru a času, které dohromady tvoří náš Vesmír a Svět, stále netušíme, proč vlastně se každý z nás narodil…, jaký je smysl života – škola nám to neprozradí, přátelé neřeknou, a proto si odpovědi na takto základní otázky života musí nelehce hledat každý sám. Nebo…? Že by to bylo mnohem snazší a méně bolestivé?

Neuvěřitelná lehkost multikulturní tolerance

Vidíme, že „vertikálu bytí“ mnozí hledají mimo křesťanství v tzv. multikulturní toleranci. Hle. Už můžeme zcela zapomenout na ideje národní. Národ a jeho kultura a kořeny jsou přece přežitek. Ba dokonce už nejsme ani v křesťanské Evropě, už zde máme nové multikulturní dogma:

Máme povinnost tvářit se „světově“, tedy vstřícně a mít názor, že všechny náboženské představy o světě si jsou vzájemně rovnocenné. Už není jedna svatá pravda, pravda skutečná, autentická, kterou člověk celý život hledá. Dnes si pravdu o podstatě světa snadno nalezne každý tam, kde zrovna chce. Jedni v šamanismu, jiní v islámu nebo v buddhismu. A další v tom či onom esoterismu. A hlavně každý sám za sebe. Jako jednotlivec.

Takto uvažují multikulturní vítači, kterým nestačí křesťanské kořeny, protože sami žádné nemají.

"To nic není," řekl pejsek, "to je lehké, to já vím, jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je potom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít stokrát dobrý dort!"

Josef Čapek (1887–1945): Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami