Na řadě míst země se tak vyzdvihují hrdinné příběhy osvoboditelů, kteří naši zemi zbavili nacistů. Typickým příkladem je Plzeň, západočeská metropole, kterou tehdy, před těmi jedenasedmdesáti lety, osvobodila americká armáda. Ta v podobě obrněné divize, kterou vedl legendární G. Patton, vjela do tohoto města. Co ovšem ostatní části naší vlasti, kde jako první byli tehdy sovětští vojáci? A že takových míst bylo…
Kam nám ta historie zmizela? Neskončila v zapomnění…
Proč nevzdáváme hold i těmto, dnes již dávno u nás zapomenutým, hrdinům? Jak je z dostupných historických pramenů jasné, v přímých bojích s nacistickou armádou zahynulo na území tehdejšího Československa přes 130 tisíc sovětských vojáků. Ti všichni sem přišli bojovat s úhlavním nepřítelem, který masakroval téměř celou tehdejší Evropu. Když se podíváme na podrobné historické prameny, zjistíme, že vojáků americké armády, kteří přišli na našem tehdejším území o život, bylo kolem 140, z nichž většina zahynula v drobných přestřelkách s ustupujícími německými vojsky. Přesto, jedenasedmdesát let po skončení války, uctíváme pouze ty, které chceme prostě uctívat. Není to přece jen tak trochu zvrácené? Nedehonestujeme skutečnou historii naší země?!
Ano… za vším je politika. Ta politika, která, až mnohdy agresivně, s využitím veřejné „mediální masáže obyvatelstva“ překrucuje holá fakta a historické souvislosti jak se jí hodí jen proto, aby byl změněn pohled prostých lidí směrem, kterým si sami politici přejí. Ale není toho až příliš?
Lidé, kteří hrůzy války v naší zemi na vlastní kůži pamatují, by z toho, jak se nyní chováme a vzpomínáme na tragickou historii naší země, jistě smutnili.
Není až přílišné, že národu určují směr myšlení lidé, kteří sami mají natolik zkažený obraz vlastní osobní identity, že je až neuvěřitelné, s jakou vnitřní drzostí vůbec mohou vycházet ven do ulic našich měst mezi prostý lid? Neustále totiž, jako národ, bloudíme a hledáme nějaký ten vzor, k němuž vzhlížet. Kdysi to byl Sovětský svaz, nyní jsou to Američané a Evropská unie.
Ale nejsme to přece my samotní, kteří určují historii a vlastní identitu této země. Cožpak jako národ jsme tak vnitřně slabí, že musíme neustále k někomu vzhlížet? Máme přece vlastní hrdost a identitu, kterou nám nikdo nevezme. A mnohdy naše hrdost byla vepsána do dějin krví našich tehdejších obyvatel, kteří koneckonců v období zmíněné druhé světové války sami bojovali proti zlu nacismu, které přišlo z Německa. Toho Německa, které nám – i dalším zemím – dnes říká, jak máme vlastně žít… Není to ironické?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
