Skupina, která v dobách svého největšího rozmachu čítala kolem šesti tisíc lidí (z nichž většina byla podobně jako já sympatizanty) fakticky zanikla na přelomu listopadu a prosince. Zúčastnil jsem se tří „poradních ohňů“ a měl jsem tak možnost zblízka sledovat impotenci a programovou neujasněnost formace, která se tvářila jako záložní vlastenecká armáda, byla však ovládána lidmi v lepším případě naivními (pplk. Obrtel) v horším nacionalisty (např. člen vedení Národní demokracie Krejča). Po první konfrontaci s establishmentem se rozpadla a výše zmíněná FB stránka je dokladem žalostného stavu, v němž se nachází.
Je bohužel dokladem neuvěřitelné politické neschopnosti, že myšlenky domobrany se v ČR chopili političtí extrémisté, zatímco etablované politické strany nepřipravenost občanů na hrozbu terorismu prakticky nezajímá. Vláda chce posílit tzv. aktivní zálohy, což je součást Armády ČR, která plní úkoly NATO. To je však pro mnoho potenciálních zájemců o organizovanost v zájmu obrany nepřekonatelná překážka – proč by také měli riskovat zdraví a životy pro cizí zájmy? Armáda je láká na peníze. Chce jim platit za to, aby byli připraveni k nasazení v nějakých Mali, nebo Afghánistánech. Je však zajímá ochrana jejich žen a dětí, sousedů, domovů, obcí, řekněme i vlasti. Pro to, aby se mohli organizovaně sdružit na přijatelné a apolitické bázi však chybí projev politické vůle.
Politolog Petr Robejšek mne před časem oslovil jednoduchou úvahou: „Nelze-li bránit celek (myslel tím EU), je třeba bránit jeho části.“ A k tomu myšlenka domobrany, která je v českém mediálním prostoru všelijak shazována, slouží.
Bez domobrany si přitom sotva lze představit fungování Izraele. Tam je ovšem zcela jiná situace! namítnou mnozí. Ano, je. Předjímejme však celkem reálnou možnost rozšíření teroristických a jiných útoků směřujících proti bezpečnosti obyvatel českého státu. Ten je dnes mezi deseti nejbezpečnějšími zeměmi světa. Mezi třemi či čtyřmi sty tisíci migranty, kteří se nyní pohybují na západ od nechráněných českých hranic je však určité promile potenciálních teroristů. Jsme rádi, že jsme sedmdesát let svého života prožili v míru. Děláme však dost pro to, aby tomu tak bylo ve změněných poměrech i nadále?
„Branná výchova“, která se nedávno v hodinách prvouky nebo vlastivědy vrátila do českých škol, spočívá v tom, že se děti dozvědí o činnosti české tzv. armády nebo výhodách členství v NATO. Posuďte sami, nakolik taková výchova přispěje ke zvýšení brannosti. V zemi zcela chybí organizace typu někdejšího Svazarmu, která by zájemce o auta, elektroniku, pobyt v přírodě či branné sporty vedla k samostatnosti a soběstačnosti a pomáhala utvářet aktivní jádra místních komunit. Ta dnes reprezentují snad jen dobrovolní hasiči… Těm budiž sláva. Hasit je ale až to poslední. Lépe je dokázat od požáru ochránit.
Za desetiletí života v nových poměrech jsme si zvykli na to, že protihodnotou veškerých takových aktivit jsou peníze. Rodiče dětí, které chodí do sportovních a dalších kroužků, za ně musí platit. Dříve tomu bylo jinak – nadšenci, kteří podobné aktivity vedli, pracovali buď zcela zdarma, nebo za symbolickou odměnu. Nepochybuji o tom, že mezi těmi tisíci sympatizantů z řad československých záložáků (ale i nevojáků) by se i dnes našli dobrovolníci, kteří by rádi věnovali svůj čas a úsilí, kdyby měli pocit, že to má smysl a že tím přispívají širší obci.
Chybí politická iniciativa, která by odmítla extrémy, prosazovala zákonný rámec v rámci platné legislativy, budoucí organizaci začlenila pod ministerstvo vnitra (to se nebude líbit, ale jinak to v demokratické zemi nejde) a vytvořila tak prostor, s nímž se lidé, kterým na této zemi záleží, budou moci bez rizika ostrakizace ztotožnit. Ne dost na tom: ve kterém budou vítáni.
Nechtějí-li české parlamentní partaje, aby přirozený a nevyužívaný občanský zájem využili k vlastnímu posílení hnědí aktivisté, měly by konat. V Česku bohužel platí, že obecný zájem není zdaleka totéž co zájem stranický. Ten velí jakoukoliv iniciativu z jiné strany z principu odmítnout a prosazovat jen tu vlastní. Aneb jak trefně kdysi řekl v jednom ze svých aforismů Karel Čapek: pravda je jen jedna – ta naše. Tady však nejde o zájem lékárníků či zahradníků proti důchodcům nebo katolíkům. Bezpečnost obyvatel této země by měla být zájmem všech.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
