Horší než Islámský stát
Erdogan rovněž kritizoval síly bojující v Sýrii. Íránem podporované jednotky podle něj v zemi páchají „nemilosrdné masakry“. Erdoganovu řeč přenášely živě turecké televize. Další etapou zostření rozporů se stalo předvolání amerického velvyslance Johna Basse na MZV Turecka. Tak zareagovala Ankara na prohlášení zástupce Ministerstva zahraničí USA Johna Kirbyho, který řekl, že Spojené státy nepovažují stranu syrských Kurdů za teroristy a jsou přesvědčeny, že její členové jsou „efektivními bojovníky" proti Islámskému státu. Zdá se, že dochází současně k rozdílným názorům mezi Tureckem a USA , vzhledem k tomu, jak USA nespěchají s vysvětlením americké pozice v kurdské otázce.
Jelikož turecké vláda prohlásila, že kurdská Strana demokratická unie a Strana kurdských pracujících znamenají větší hrozbu než IS, rozpory mezi politickými cíli Turecka a USA jsou stále zřetelnější a napětí mezi zeměmi roste. Rozpory v kurdské otázce se staly rozhodnými pro rozvoj vztahů mezi oběma stranami. Kurdové jsou dnes z naprosté většiny vyznavači islámu. Tuto víru však začali hromadněji přijímat až v 11.století, kdy přes Kurdistán procházela migrace již islamizovaných Turků ze Střední Asie do Anatolie.
Damašek po Ankaře požaduje území
Mezi Tureckem a Sýrií existuje spor – třebaže Turecko jeho existenci odmítá uznat – o území Hatay (Alexandretta, Iskendarun), které se nachází na jižním okraji Turecka podél hranic se Sýrií u pobřeží Středozemního moře. V roce 1938, kdy byla Sýrie mandátním územím Francie, udělila Paříž této oblasti nezávislost, čímž vznikla proturecká tzv. Republika Hatay. Ta byla hned příští rok obsazena tureckými vojsky na základě referenda, v němž se její obyvatelé údajně vyslovili pro přičlenění k Turecku a anektována.
Sýrie, která se osamostatnila až v roce 1946, dodnes požaduje návrat tohoto území pod svou jurisdikci. Turecko-syrské vztahy dlouhodobě poškozuje i svár týkající se řeky Eufrat, kde Ankara vybudovala zavlažovací systémy a vodní elektrárnu, což negativně ovlivňuje kvalitu i objem vody tekoucí do Sýrie. Sýrie se stala na Turecku do značné míry závislá a to nejen kvůli zásobám vody z Eufratu a Tigridu, které Turecko spravuje. V této „vodní záležitosti“ byl učiněn důležitý krok v roce 2004. Turecký premiér Erdogan odcestoval do Damašku, aby podepsal dohodu o volném obchodu a podpořil vzájemné investice mezi státy.
Washington se musí rozhodnout
Během jeho návštěvy bylo také dohodnuto, že Sýrie může čerpat vodu z Tigridu. Navíc byla schválena výstavba přehrady na řece Asi, která byla plánována již dlouho, ale bránil jí nedořešený spor o provincii Hatay. Země se dohodly, že výstavba bude financována společně, přehrada bude vystavěna na syrsko-turecké hranici a vyprodukovanou energii využijí obě strany. Syrsko-turecké vztahy prošly za posledních 15 - 20 let závažnými změnami. Pro Turky vývoj událostí v Sýrii je ideální příležitostí jak posílit své postavení lokální velmoci a úlohu regionálního mírového zprostředkovatele.
Washington se nechce vzdávat spolupráce s Kurdy, jelikož je strategicky důležitá pro americkou blízkovýchodní politiku. Spojené státy nemohou připustit, aby se Kurdové spojili s Ruskem a Moskva měla další nástroj vlivu v oblasti. Kurdové jsou nejpočetnějším etnikem, které nespravuje svůj vlastní stát. Kurdské menšiny nalezneme především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale nezanedbatelný počet obyvatel kurdského původu se nachází i na Kavkaze. Menšiny kurdských přistěhovalců žijí v západní Evropě a USA. Kurdové jsou dnes v mnoha státech, kde žijí, utlačováni, stávají se oběťmi diskriminace, někdy dokonce genocidy.
Počet Kurdů je nejistý
Největší překážkou v získání vlastní autonomie Kurdů je jejich roztříštěnost. Kurdský jazyk se dělí na dva dialekty (kurmanji a sorani), které se natolik liší, že jsou prakticky nesrozumitelné. Dnešní kultura a mytologie Kurdů je pevně zakořeněna v íránské kmenové kultuře. Počet Kurdů na území Turecka se odhaduje jen velmi těžko. Kurdové jsou národ indoevropský, nemají tedy s Turky etnicky nic společného. Ústava sice charakterizuje Turecko jako demokratický stát, který zakazuje diskriminaci založenou na etnických, náboženských nebo rasových základech, výklad ústavy však nepovažuje Kurdy za etnickou menšinu. Kurdové se tedy mohou účastnit veškerých oficiálních aktivit, včetně státních funkcí, ale zdůrazňováním svého původu riskují různé druhy postihu.
V Turecku Kurdové a Kurdistán je svým způsobem kapitola sama pro sebe. Kurdové mají zakázáno mluvit vlastní řečí a používat svá jména. Před několika lety byli oficielně všichni Kurdi, kteří měli neturecká či neislámská jména přejmenováni a dostali nové občanky. Na oficiálních místech se nesmí mluvit kurdsky, což je problém, protože většina Kurdů, zvláště starší generace, turečtinu neovládá. Pojem Kurdistán byl poprvé použit ve 12. století seldžuckými Turky, kteří v 11. a 12. století ovládali značnou část Blízkého východu, pro označení administrativní jednotky, ale nebyl spojován s národem . Kurdské obyvatelstvo se dělilo na usedlé zemědělce a kočující pastevce, kteří se po vytvoření mezinárodních hranic byli nuceni usadit, ale nevzdali se kmenové organizace založené na pokrevní spřízněnosti.
Vše začal Ochallan a jeho PKK
Kurdové byli oproti Turkům a Arabům znevýhodněni, protože nikdy nevytvořili samostatný stát, nehovořili společným jazykem a postrádali občanskou kulturu a literární tradici v kurdském jazyce. Na konci 60. let Kurdové začali vytvářet politické strany s ideologií kurdského národního hnutí. V r. 1984 strana PKK, vytvořená Abdullahem Ochallanem, zahájila válku s oficiálními úřady Turecka. Tato válka pokračuje dodnes a je doprovázena pravidelnými teroristickými činy bojovníků PKK a operacemi armády proti nim. Teroristické i kriminální skupiny vznikají často na základě kulturní identity, která působí jako integrující faktor a je možné ji členit na několik podskupin. V rámci těchto skupin je pak obecně vyšší míra pro navazování vztahů se skupinami identicky blízkými a to skupinami jak organizovaného zločinu, tak teroristickými.
Násilí nebo hrozba jeho použití patří mezi klíčové definiční znaky terorismu, přičemž u organizovaného zločinu tvoří fakticky spíše doprovodnou metodu dosažení cílů. Pokud se nepodaří normalizovat situaci v Sýrii, tak se terorismus stane „novým druhem války“ A to není jenom druh války, ale zdá se to být způsob řešení konfliktů mezi národy a mezi vírami, metoda vládnutí zdánlivému státu.
Vyšlo na ePortal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
