Miloš Horký: Apokalypsa Ježíšova poznání aneb Poznáte je po ovoci

Já ovšem žádný „tichý dodatek“ neslyším. Asi mi – není dáno. Ale přesto - čtu Ježíšův příběh jako příběh hlubokého, lidského utrpení. Ježíš na kříži umíral dlouhou dobu, jeho tragédie trvala snad 3 – 4 hodiny, snad déle. I mě pálí, jak byl na kříži zesměšňován. Ta zloba lůzy!

Já také čtu ten Ježíšův příběh tak, že onen muž na kříži, ten ,,muž posetý ranami“, vyjadřuje hlubokou pravdu o člověku a jeho údělu - (Dotkni se ran).

V posledním dějství jeho příběhu však vidím obavu, jež v Ježísovi roste každou minutou, každou vteřinou. A ve výkřiku „Bože můj, proč jsi mne opustil“, slyším nikoliv „tichý dodatek pana profesora“, ale palčivou otázku - „Kde je ten Bůh, ve kterého jsem věřil a jehož víru jsem kázal? Kde je ten Bůh, jenž mi dal schopnost v jeho jménu činit zázraky? Kde je ten Bůh, jehož jsem miloval?“

Poselstvím Ježíšovy apokalypsy je: „Kde je ten Bůh, jehož spravedlnost jsem vzýval?“

V Ježíšově příběhu na Golgotě čtu vkrádající se „lidskou“ pochybnost. Rezignaci snad?

V tom příběhu – jsa pohnut vším soucitem k utrpení Člověka, jenž zmučen každou krůpějí krve, unikající z jeho žil, potom já, „mé nic“ - se zatajeným dechem a zaťatými pěstmi - čtu apokalypsu Ježíšova poznání - „Bůh není!“ “Všude jsou jen hroby!“

Pan profesor nám říká: ...i člověk, deklarující svou distanci od jakékoliv víry, přesto není „nenáboženský“.

Můj pohled, který pan profesor povýšeně označuje za „prvoplánový“, a zřejmě s opovržením - za „světský“, je skutečně pohledem – nenáboženským.

Trvám na tom a prosil bych, aby toto bylo respektováno, nechcete-li ponižovat „toho druhého“ v tomto svobodném dialogu.

Důvodem, proč se takový člověk distancuje od náboženství, může být prostě to, že není nadán darem víry. Možná se nestal svědkem pravdy „zjevené“, ale může to být také tím, že ti na kazatelnách a na kůrech, tedy ti „nad ním“ - jednoduše neumí myslet v jiných kategoriích než v kategoriích náboženské hierarchie. Oni se totiž vždy cítili – být majiteli víry. Tisíc let byla historie církve jen historií triumfalismu. Teprve od posledního koncilu církev volá - zbavme se toho dědictví.

Je dobře vzít v úvahu, že člověk, který není nadán vírou, pravděpodobně nerad uslyší, že přesto je nějakým způsobem „náboženský“. Snad by si toto označení z vaší strany zasloužilo vysvětlení. Zatím je to jen nálepka.

Věřící člověk – aspoň se tak domnívám, jistě chce, aby se jeho víra respektovala. Takový člověk dává najevo svoji víru. Ano, je to pozitivní charakterový rys, že člověk věří, a je to vlastnost člověka, která osvědčuje jeho optimismus.

Rovněž já ale žádám, aby se moje „ne-víra“ respektovala. Pokud já o někom říkám, že nějaký člověk věří, obvykle doplňuji, v co věří. Prostě – aby nebyla mýlka. Ale pokud nejsem nadán vírou, pokud se mi nedostalo svědectví pravdy „zjevené“, žádám, abyste to respektovali i vy - na druhé straně dialogu! Zasloužím si být ostouzen, hledal-li jsem víru – a nenašel?

Co je tedy vlastně víra? Proč člověk, který si říká „kulturní“ - věří?

Sklon k víře je významným rysem lidské mysli, ale je to jen sklon. Je to psychologický rys, je to emoce, jak napovídá jeho víra v pravdu „zjevenou“.

Člověka nic nepřesahuje.

Avšak morálka je – a hlavně musí být - založena na lidských vztazích – na spravedlivých lidských vztazích, a nikoliv na Božském zjevení, a zejména ne - na „morálce hříchu“.

Já si toho psychologického rysu lidské mysli hluboce vážím, nicméně – pohledem do svého svědomí, do toho, čemu snad věřící lidé říkají „duše“, v okamžicích, kdy se prostě tážu sám sebe a snažím se vnořit do svého já - musím připustit, že mě byl dar víry – odepřen. Hledal jsem víru v každém koutečku své „duše“ a nenašel jsem ji. Není tam!

Jsem proto hoden opovržení?

„Pokud mne má víra, naděje a láska ujišťují, že Bůh jest, pak se tím zásadně mění mé pojetí světa, můj vztah ke skutečnosti. Začínám počítat s novou dimenzí skutečnosti – s tajemstvím, a to „absolutním tajemstvím“.(Noc zpovědníka)

Co je Bůh? Tajemství?

A co je pravda? Ona se ráda skrývá...

Boha tedy schováváte, stejně jako pravdu. Bůh je tajemství. Pravdu nemůžeme nikdy poznat. (Dotkni se ran)

Pravda je vždy „křehká“, a je bezbranná. Ale neskrývá se. Naopak - touží být nalezena! Touží stát se nevěstou toho, kdo je jí hoden. Avšak pravda se nikdy nedá „svévolníku“, který pravdu jen znásilňuje.

Už v úvodu knihy Genesis lidé prokázali, že tajemství v nich nevyvolává odevzdanost před tajemstvím, dokonce ani přihlouplou zvědavost. Naopak – probouzí v nich touhu. Nezřízenou a nade vše důstojnou - touhu po poznání.

Bůh je možná tajemství - vaše tajemství? Snad ano, snad je tomu tak. Ale proč schováváte pravdu? Je to z toho samého důvodu, z jakého Bůh zakázal jíst Adamovi a Evě plody z toho zpropadeného stromu uprostřed Rajské zahrady? Proč Bůh vlastně nechtěl dovolit člověku poznávat dobré a zlé? Pravdu a lež? Vždyť to je přece to nejniternější Boží poselství. Chce-li člověk upřímně věřit v Boha, naopak musí poznat, co je dobré a zlé.

Nejvyšší ctností není „věřit“, ani jí není „milovat Boha“. Nejvyšší ctností je poznat spravedlnost. Neříkejte mi, prosím, že toto je hereze!

Člověk měl nad sebou vždy dost drábů a pohaněčů, aby sešel z cesty spravedlnosti. To bylo jeho údělem už v Egyptě, když pro faraóna otročil a vyráběl cihly pro jeho pohanské chrámy. Člověk vždy měl kolem sebe dostatek misionářů víry, kteří mu říkali – ne spravedlnost, ale - Bůh!

Tvoje láska není tou lidskou láskou dvou jedinců plných naděje, ta opravdová láska je – prý - láskou k Bohu. Teprve za prahem naděje nás – prý - čeká láska...“

Láska však není žádnou mystickou láskou někde na nebesích, láska je láskou dvou milujících lidí. I lásku nám upíráte? Není hříchem – milovat člověka. Mám skutečně svobodnou volbu, pokud misionáři chtějí lidskou lásku nahradit láskou k Bohu?

Člověk pro pravdu podstoupil tisíceré utrpení, překonal zákazy, překonal svoje pochybnosti, překonal a trpně snášel i Boží trest.

Genesis 3, 17 “Adamovi řekl: „... Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.“

Kvůli tobě nechť je země prokleta?

Jak by mohl člověk sloužit pokorně Bohu, bez plné znalosti toho, co je dobré a co je zlé?

Člověk musí umět rozpoznat lásku či lež a proto podstoupil apokalypsu poznání. Teprve potom stojí před svojí osudovou volbou! Láska či lež? Dobro či zlo?

„Oddanost pravdě musí být spojena s respektem ke svobodě druhých hledat ji podle svého vlastního svědomí. (Žít v dialogu)

I když pan profesor zamlčuje, že by církev tisíc let držela ve svém majetku „pravdu“, oním neustálým opakováním slovíčka „pravda“- 150 kousků v každé z jeho útlých knížeček, což je počet větší než v celém Starém zákoně (!) – a neustálým podsouváním a vnucováním svého „svévolnického“ výkladu „pravdy“ ve všech možných i nemožných náboženských souvislostech, že už žádný prostor pro vlastní reflexi pravdy věřícímu člověku nezůstane - nechová se takto „majitel“ pravdy? „Neznásilňuje“ takový člověk pravdu?

Nezašlapává ji do prstě, protože by pravda mohla být jemu nepříjemná?

Pokud by kazatel mluvil o pravdě víry, je to věcí jeho úvah. Pravdu víry ať takový kazatel hlásá, jak mu jeho víra káže. Pravda víry je však hodnotou, která neobohacuje člověka, který není vírou nenadán. Můžete takového člověka nazývat racionalistou, pokleslým a bezduchým materialistou, ateistou či pohanem – můžete mu říkat i barbare. Pokud budete hovořit o pravdě víry, nechte si ji. Je to hodnota vašeho náboženství.

Avšak ona všelidská pravda, pravda lidského skutku, ať už je ten skutek vznešený či je to skutek omylu – to je pravda skutečného života. Je to pravda lidství, jehož součástí je i náš "barbar".

Nemáme mezi sebou neomylných! Tento náš život vezdejší není životem pro spásu někde na nebesích či pro spásu před posledním soudem. Žijeme pravdou skutečného života. Života, ve kterém každodenně bojujeme o svobodu, abychom ji uhájili proti svévolníkům.

A tato svoboda si zákonitě vyžaduje spravedlnost.

Nikoliv víra, naděje a láska – a pak – možná - to ostatní.

Život ve svobodě je podmíněn lidskou spravedlností, nikoliv však mesianistickou chimérou boží spravedlností.

To jsme slyšeli i od komunistů – „světlé zítřky“, volaly děti s mávátky. Komunismus skončil v „propadlišti dějin“, ale poučení jsme si z toho nevzali. Dosud jsme neuzráli.

Vašemu učení neublížilo osvícenství, ani „bezduchý“ materialismus. Ublížila jim media.

„Believe in better!“ To je mediální heslo jedné z největších – ne-li největší – světové televizní stanice.

Jak si církev mohla nechat vzít svoje tisícileté mesianistické dědictví naděje? Nebo je to spíš plod činorodé spolupráce?

Žít ve svobodě, v reálné svobodě, je člověku každodenní potřebou. Utrpení, která na nás Bůh seslal, jsou až příliš reálná. A dosíci svobody – lze jedině spravedlností. Bojem za ni!

Spravedlivými lidskými zákony. Nikoliv božími zákony na nebesích.

Především z tohoto zločinu, kdy církev nahradila lidskou spravedlnost Božím zákonem, se dnes musí církev zodpovídat. Dnes se církev vyznává ze svých vin. Chce se oprostit od triumfalismu (II. Vatikánský koncil). To jsou velké věci, jež si zaslouží respekt. Ale to není pouze ono příslovečné - „Tak pánové, tak to bychom měli za sebou, vyznali jsme se z hříchů a jedeme dál“...

Lidé byli tisíce let utlačovaní - a misionáři, původně kazatelé pokory, si vždy našli cestu, jak se přidružit k mocným všech mocenských denominací. Pokud žádáte dialog – je nyní jen na vás, abyste našli cestu zpět – k lidem.

Není boží spravedlnosti, je jen jedna – všelidská spravedlnost.

Ublížili jste svým tisíciletým majetnictvím pravdy především věřícím lidem - svojí nevěrou jejich potřebě všelidské spravedlnosti. Ale ublížili jste svým tisíciletým triumfalismem i lidem, kteří nesdílejí vaši víru.

Věříte v Boha se vší upřímností, pane kanovníku? Nepochybuje, že určitě.

Pak věřte tomu, že lidé, kteří nesdílejí vaši víru, kvůli tomu určitě nejsou méně lidmi!

Neboť nejvyšší ctností není „věřit“, ale poznat spravedlnost.

Inu - poznáte je po ovoci.

Miloš Horký