Nejcennějším majetkem člověka je jeho svobodná mysl, tedy nezávislá inteligence. Jediným a nejobecnějším znakem nezávislosti a jediným a nejobecnějším znakem inteligence je jeho příznačná touha po poznání.
Když Hospodin stvořil první lidi - Adama a Evu, opomněl při tom jednu důležitou věc. Nepoložil mezi ně lásku.
Avšak Hospodin hned při prvním lidském prohřešku, jakkoliv nevinném, vyhrožuje trestem a pouští na ně hrůzu. Své děti chce vyhnat z Ráje...
Kvůli jablku? Jablku poznání?
O lásce v prvních kapitolách Genesis nečteme ani slovo. Prostě se tam s tím "divným" pojmem nesetkáme. Rajská zahrada je snad zahradou rozkoší, ale je prosta lásky. Dokonce i na otcovskou lásku vůči svým dětem, prvním lidem na zemi, se Bůh nerozpomněl.
Lidé však usilovali o poznání. Nikoliv proto, že by se chtěli vyrovnat Bohu, ale protože - nemohli jinak! Chtěli poznat ten svět, na který je Bůh "stvořil".
Hospodin Bůh lidskému poznání vždy a za všech okolností bránil. (Genesis 3 : 23, Genesis 11 : 5-9 aj.)
Eva by jistě ráda - při prvním pohledu na lákavé plody Stromu poznání - poprosila o radu svého otce. Vždyť - koho jiného by měla žádat o radu, když ne Otce?
Avšak Evě bylo už v Ráji jasné, že u Něj by „nepochodila“.
Eva si také už v Rajské zahradě uvědomila, že poznávat je nebezpečné dobrodružství. Už ve chvíli, kdy Eva pojedla jablko ze Stromu poznání dobrého a zlého, začal - Hospodinu a církvím navzdory - nikdy nekončící boj lidstva o poznání tohoto světa.
Aby Eva odolala pokušení zakousnout se do lákavého ovoce, přirozeně hledala - při absenci Otcovské lásky - druha, přítele – věrného a upřímného spojence, též - jako Eva - obdařeného darem lásky. Tím samozřejmě nebyl „svůdce“ had, stal se jím Adam, z něhož Bůh Evu stvořil.
A tak Eva podala jablko Adamovi.
Eva byla krásná a byla stále ještě panna...
Adam měl Evy plné oči. Byla tak půvabná, že Adam stěží tušil, do čeho kouše - a tak „také jedl“. (Genesis 3 : 12)
Pravda, nestali se "jedním tělem", ale Adam k Evě "přilnul". (Genesis 2 : 24) První dva lidé se tedy spojili, a mezi nimi vzniklo něco, co dosud na zemi - od Stvoření světa, nebylo. Mezi Adamem a Evou - poprvé vznikla láska. Utvořili první komunitu, utvořili - rodinu.
Rodina je první věcí, první institucí, kterou osamělý Bůh na tomto světě nestvořil.
Rodina, obec, národ - to vše jsou věci, které Bůh nestvořil, to vše je produktem lásky.
Lidé od té doby hledají lásku. Lásku jeden k druhému, lásku ke své komunitě, k obci (každý přece rád někam "patří"), lásku k národu, ale i lásku k Bohu.
Ale Hospodin jim v tom svými „zásahy“ vždy zabraňoval. Hospodin totiž nejdříve před láskou vyžaduje - bázeň. (Žalmy 145, 6, Přísloví 1, 2, 5, 7, a celá morálka postavená na "hříchu" aj.)
Hospodin dokonce celou zemi proklel. (Kvůli tobě nechť je země prokleta - použijeme - li "passivum divinum " - Genesis 3, 17). Z toho tedy jasně vyplývá, že není pravdou, že to byl Hospodin, který - frustrován domnělým "prvotním hříchem" - vyhnal Adama a Evu z Ráje.
Nebylo to tak, jak tvrdí Bible.
Bylo to jinak!
Bylo to skutečné vítězství lásky - první vítězství lásky v lidských dějinách!
Rajská zahrada byla sice Božským místem, byla snad "božištěm", byť bez svatyní či oltářů, ale byla také místem bez lásky. Byli to Adam a Eva, kteří - kvůli nedostatku lásky v Ráji, přesto však zamilovaní jeden do druhého - společně - Rajskou zahradu opustili.
Byli do sebe tak zamilovaní, že se nebáli a nestyděli se.
Kráčeli důstojně, ruku v ruce - vstříc pozemskému trápení, jež na ně Hospodin uvalil.
Nyní tedy Eva - plna bezedného štěstí - mohla říci: "Získala jsem muže a tím Hospodina!" (Genesis 4, 1). Ani Romeo vyznávající pod balkónem lásku Julii, nevyjádří svou lásku vroucněji, než svoji lásku vyznala Eva Adamovi.
Teprve nyní se však dostavila Hospodinova frustrace! Nakonec Hospodinovi nezbylo, než aby jim na poslední chvíli vyrobil kožené suknice... (Genesis 3, 21).
Možná, když zamilovaný pár opouštěl Rajskou zahradu - jim stačil zamávat "šťastnou cestu..."
Lidé od té chvíle hledají lásku. Hledají lásku a také ji občas nacházejí.
Ale protože lidé byli – (vzdor církvím) - vždy nadaní svobodnou myslí a nezávislou inteligencí, chovají také lásku k poznání.
V boji o poznání tohoto světa lidé svedli už mnoho hrdinských bitev - Jan Hus, Galileo Galilei, Giordano Bruno, Mikuláš Koperník, Isaac Newton atd. a mnoho dalších "laiků", jak s oblibou říká pan kanovník od Salvátora.
Člověk svádí lítý boj o poznání tohoto světa, ale může být na sebe právem hrdý, neboť proti mnohonásobné přesile Všemohoucího - to nikdy nevzdal.
Bůh stvořil svět za sedm dní - a tím považoval svoji "práci" za vyřízenou.
Měl hotovo!
Padla!
Avšak - my lidé víme velmi dobře - že nikdy "nepadla".
Láska k poznání, stejně jako poznání samo, a stejně jako sama víra - jsou důležité věci, avšak nejsou cílem a smyslem života.
Smyslem života je hledání. Neustálé hledání poznání - a hledání lásky.
Bez hledání člověk upadne do stereotypu starých poznání, do stereotypu věčné a proto neměnné víry.
Máme však již dávnou zkušenost - člověk si nade vše cení své nezávislosti.
Neboť lidé byli – jak uvedeno výše - vždy nadaní svobodnou myslí a nezávislou inteligencí.
Buď za to dík přírodě a buď za to díky Bohu!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
