Mirko Raduševič: Brexit je out pro Střední a Jihovýchodní Evropu

Není třeba podotýkat, že tímto si Gove vysloužil v Británii od oponentů výsměch a umíme si představit, jaké argumenty k tomu zazněly. Prohlášení se však potázalo s ještě horší odezvou u samotných balkánských států usilující o vstup do EU. V britském deníku The Times reagoval albánský premiér Edi Rama. Podivuje se a prosí Británii, aby neodcházela z EU. „Vůbec nechápu, že může být v britském zájmu hledat nějaký model s Albánií… a nejsme sami, kdo chce zachovat současný status quo. Většina zemí na okrajích Evropy chce dovnitř, protože zná, jaké výhody z toho mají země uvnitř EU.“ Dále premiér Rama poděkoval Michaelovi Govemu za reklamu Albánie před blížící se turistickou sezónou a dodal: „Přestože jsem hrdý na Albánii a na Balkán, nemyslím si, že bychom dokázali konkurovat EU.“

Nahnuté století

Touhu po sjednocení vyjádřil s odkazem na rakousko-uherské mocnářství jednou filosof Václav Bělohradský: „Říše je vždy výrazem univerzální ideje, která by v principu měla sjednotit všechno lidstvo: v základu říše je tato aspirace na univerzální jednotu lidstva.“( Přirozený svět jako politický problém, Československý spisovatel, Praha 1991).

Ohrožení exitem bylo u nás již jednou prožito a popisuje jej rakouský spisovatel Joseph Roth ve svém románu Pochod Radeckého ( Radetzkymarsch – vydání 1932 ), kdy v červnu roku 1914 do odlehlé vojenské posádky na hranicích Rakouska – Uherska na jihu Evropy dorazí posel se zprávou o smrti následníka trůnu. Ve chvíli nedůvěry a úzkosti, jeden z důstojníků začne mluvit maďarsky ke svým krajanům. Pochopitelně nerozumí mu ani slovo…další důstojník Slovinec řekne, že jim to přečte ve společné řeči – v němčině a prohlásí: „Shodneme se my krajané, že ten parchant je pryč!“ Zajímavé na tomto je, že toto otiskl americký deník New York Times, aby popsal rozpaky nás na Východě z Brexitu. K úryvku na vysvětlenou je uvedeno: „Rothova scéna naznačuje, že konec impéria, který byl důsledkem desetiletého politického úpadku, je také paralyzujícím okamžikem a nejistotou v důsledku rušivých událostí. Do té chvíle nepředstavitelný rozpad se najednou zdál nevyhnutelným.“

Ještě lepší pro porovnání tehdejšího strachu a dnešního ve Východní a jižní Evropa z Brexitu, který se dějinně opakuje, poslouží úryvek z novin po smrti Františka Ferdinanda v roce 1914. Tehdy rovněž panoval určitý strach z rozpadu Rakouska-Uherska - viz Hlasy z Pobečví, 9. 5. 1914 (č. 21): „Co se stane, až se ty oči zavřou? Němci už dávno usilují o přivtělení německé části Čech, Moravy a Slezska. Maďaři se chtějí odtrhnout. Poláci touží po obnovení království. Rumuni chtějí k Rumunsku, Rusíni k Rusku, jižní země prý chtějí Srbové, Italové v Tyrolsku šilhají po Itálii. Jenom my Češi, Slováci a Slovinci nehorujeme pro připojení k nějaké cizí říši. Už v roce 1848 jsme byli pro zachování Rakouska. Ale spravedlivého ke všem národům.“

Co nebylo před lety a ještě dokonce před rokem představitelné stává se nevyhnutelnou skutečností, což nazývá New York Times charakteristikou „nahnuté století“ nebo zlom století, kdy se „čas“ nahnul. Autor svůj názor prezentuje tak, že EU bude na tom lépe bez Británie, ale nemyslí si, že v tom případě přežije. Podle autora komentáře se rozpad odehraje spíše na Východě. Zdůvodňuje to tím, že tyto země nejen více napadají centrální řízení v Bruselu a jsou proti, ale také tím, že „Západoevropané mají větší tendenci věřit v odolnosti institucí., zatímco Východoevropané tuto důvěru nesdílejí.“ Komentátorem v newyorském deníku je Bulhar Ivan Krastev, politolog z vídeňského Institutu humanistických věd a není divu, že opět podává originální vysvětlení s použitím Josepha Josepha Rotha: „Zkušenosti z komunistického kolapsu silně ovlivňují způsob, jakým Východoevropané vnímají a analyzují Brexit. Jako Roth, okamžitě pochopili, psychologický dopad britského referenda. Ten je mnohem důležitější, než jakékoli ekonomické či institucionální škody, které Brexit přinese.“

Polští instalatéři nejsou podstatní

Zatímco shora je jedna úvaha o důsledcích Brexitu, který povede k rozpadu EU, je zde další teorie týkající se nás a našich sousedů ve Východní a Jižní Evropě. V Británii nyní žije kolem jednoho milionů Poláků (někde se uvádí 800 tis.), z Bulharska a Rumunska je zde kolem 200 tisíc lidí – to jsou zde největší východoevropské komunity a mají pochopitelně obavu, zda po Brexitu budou moci v této zemi jako občané EU nadále pobývat. Vyjádřil to polský europoslanec a bývalý ministr zahraničí Dariucz Rosati : „Máme obavu, že Brexit přinese omezení svobody pohybu pro pracovníky z Polska. Není vyloučeno, že někteří z nich budou požádáni, aby Británii opustili.“ Dodal, že již první signály jsou v Londýně pozorovatelné. Hlavu si dělají také z Brexitu řečtí pracující, kterých se v době krize v roce 2010 sem nastěhovalo kolem čtyřiceti tisíc.

Tento problém je pochopitelně poněkud vedlejší a vraťme se k podstatnějším tématům, na které země bývalého východního bloku často naráží. Známe to z naší zahraniční politiky vůči EU a podobné problémy má Polsko, což vysvětluje opět Dariucz Rosati. Tvrdí, že Británie je pro Poláky nejen pracovně zajímavá, ale že s ní sdílí podobné názory týkající se pohledu na ekonomiku. Zatímco podle něj nesdílí Polsko stejnou shodu s Německem a Francií. Nejlépe to definoval německý poslanec za CDU David McAllister, zřejmě proto, že má skotské kořeny: „Britové jsou vždy spolehlivým partnerem, když je řeč o zlepšení konkurenceschopnosti EU ve světě.“

Nejde jen o ekonomiku, opět konstatujme, že dobře známe shodu našich politiků a platí to i pro další východoevropské země. Rozumíme si v oblasti obranné politiky a Británie má největší výdaje na armádu ze všech unijních zemí. „S ohledem na nebezpečí z Východu, respektive nevypočitatelné Rusko, zdá se, že může Brexit oslabit EU,“ tvrdí dále Dariucz Rosati.

Pro východní část EU má Británie další strategický význam a to je ekonomika. Po Německu, Francii a Itálii, je Británie největším přispěvovatelem do unijního rozpočtu a toto její financování tak nepomohlo ke zvýšení HDP nově přistoupivších zemí z východního bloku. To vede Simeona Djankova, bývalého poradce bulharského ministra financí v letech 2009-2013 k prohlášení pro server International Business Times: „Ztráta Británie z EU dá podnět pro země Střední Evropy ptát se, co je podstatou EU? Existují také možné využitelné prostředky pro EU a to, když si odmyslíme politickou unii?" Tento server připomíná, že jsou to Polsko, Rumunsko a Bulharsko, které nejvíce čerpaly z rozpočtu EU, zatímco Německo a Francie jsou na tom prachbídně. V souvislosti s tím server zmiňuje ČR a Slovinsko, které mají v Británii málo svých pracujících, a přitom si z unijního rozpočtu obě země berou z nově příchozích nejméně. Tím, chce International Business Times naznačit, že Čechy a Slovince by měl Brexit nejméně bolet.

Dominový efekt

Blízkost Polska a Británie podtrhl nedávno ( 19.června ) ve svém podezření na jejich nekalé úmysly lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn: „Nelze vyloučit, že Brexit povede k dominovému efektu ve východní Evropě.“ K tomuto prohlášení jej vedl dojem, že Cameron a ministr spravedlnosti Jarosław Kaczyński, měli spolu tichou dohodu o navrácení k původní evropské integraci. „Zdá se, že oba sdílejí stejnou politiku týkající se jejich kritických postojů vůči EU,“ řekl Jean Asselborn. Cameronova Konzervativní strana a Kaczyńského pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) jsou součástí stejné skupiny v Evropském parlamentu - Evropské konzervativní a reformní skupiny (ECR). Polská vláda od svého loňského nástupu k moci se s EU střetla v řadě otázek týkajících se svobody projevu a demokracie, tak i otázek energetiky a životního prostředí.

Dalším velkým kritikem z Východu EU je kontroverzní maďarský premiér Viktor Orbán, ale ten se vyjádřil jasně pro EU: „Rozhodnutí je na vás, ale Maďarsko je velice hrdé na to, že může být s vámi členem EU."

Stejně tak se již dříve vyjádřila polská premiérka Beata Szydłvá ve společném dopise s estonským protějškem Taavim Roivasem, ve kterém píší: „Dohodli jsme se, že si velmi přejeme, aby Velká Británie zůstala v Evropské unii.“

Zatímco se zdá, že teorie domina ministra Jeana Asselborna není až tako horká, tak je zde jiný případ. Mluví se v této souvislosti o pravidlech fungování EU, kdy proces opuštění EU jednou členskou zemí musí následovat během lhůty jedno až dvou let ratifikování tohoto procesu smlouvou, čímž dochází k vytvoření nové dohody mezi státy. Spíše tento okamžik, vzhledem k nárůstu populismu a nacionalismu v různých členských zemích by mohl vést ke zmiňovanému dominovému efektu. Dalším státem, o kterém se takto mluví, je Řecko, kde existuje velké pnutí ohledně jeho zahraniční politiky. Již loni premiér Cipras vypsal referendum týkající se zahraniční politiky.

To, oč zde běží a na co zde není mnoho místa je tzv. „lexit“. Týká se to přímo také Británie, kde se mluví o levicovém euroskepticismu, jehož představitelem má být Jeremy Corbyn. Levicový novinář Ellie Mae O'Hagan o tomto fenoménu píše: „Je to významná menšina, která je přesvědčená o tom, že EU upevňuje neoliberální ekonomii, je příliš blízko k finančnictví a je tím zásadně nedemokratická.“ Z leva vedené referendum o vystoupení Británie z EU se konalo již dva roky poté (1975), co Británie do tehdy ES vstoupila. Tehdy byla vedená levicová kampaň ministry práce, včetně Corbynova rádce Tonym Bennem. Tehdy levicoví politici byli přesvědčení, že věřili, že Evropské společenství představuje překážku pro národní vlády pro jejich zavádění socialistického programu.

Jak vidno historie se ráda, nyní v případě Řecka, a případného Grexitu opakuje.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.